VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nasměroval jsem sice svůj život do lesů, mezi stromy vzpínající se k nebesům. Přinejmenším stejně jako spočinutí v měkkém lesním mechu je však pro mne rozkoší ulehnout do trav a bylin lučinatých strání, mezí či polonin. Ostatně, i tyto nízké rostliny mohou být nebetyčné, stačí jen změnit úhel pohledu. Přesvědčil mě o tom již v útlém dětství malíř a grafik Bohdan Lacina. Nevěřil jsem svým očím, když vyryl do lipového špalíčku řebříčky a stébla trav několikrát převyšující střechy roubených chalup Vysočiny. To přece není možné! Ale je, reagoval na můj výkřik vlídný a moudrý strýc. Stačí, když si lehneš do louky na břicho a díváš se přes trávy a květiny na krajinu.

A tak jsem začal objevovat svět i z perspektivy téměř hadí. Samozřejmě, že jsem si to poprvé vyzkoušel v krajině, ve které jsem byl novému vnímání světa naučen - na babiččině louce u Sněžného. Skutečně: chalupy i třešně ptačky a pasoucí se krávy kolem nich se krčily hluboko pod toteny a čertkusy. A hned vedle jsem v kamenici poblíž zmijího balvanu nechal uvíznout nádherný letní oblak v latě třeslice. Přes kavyly - vousy svatého Ivana, jak jsme jim říkávali - jsem se ze svahů Květnice sblížil následujícího roku s rodným Tišnovem, který mi předtím - ve srovnání s prázdninovým Sněžným - připadal nevábný. Nesčetněkrát jsem pak v různých krajinách sledoval zářivou Lunu přes okolíky divoké mrkve a bedrníku, hvězdy uvízlé na horských pastvinách v latách metlice.

Přes stébla trav jsem vnímal široširý svět a vize malířské si postupně prokládal slovy básníků. Obdivoval jsem fantazii Jakuba Demla, kterého napadlo, že sítina stojí právě tam, kde „nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo“. Pokoušel jsem se pochopit, proč Walt Whitman shrnul své mužné verše o demokracii a svobodě právě pod název „Stébla trávy“. Nejvíce mě potěšil Oldřich Mikulášek, který obyčejné trávě věnoval samostatnou a dlouhou báseň. Zkušený moravský básník v ní trávu pasuje na „lože prvních lásek“ i „radost všech dětí“.

I v pokročilém věku mi bývá alespoň občas stejně zeleně jako trávě v Mikuláškových verších. Zase se mi chce válet sudy po zjara sotva vyschlých travnatých stráních pod Klucaninou a dokutálet se až k brance domova. Toužím opět zažít ten jedinečný pocit nespoutané svobody, jakým jsem se opájel po dlouhé zimě, kdy mně bylo poprvé maminkou dovoleno vyběhnout v krátkých kalhotách do větrem rozevlátých trav. Zase chci mezi prsty zdrhávat laty trav a s kamarády hádat, zda se vyklube kohoutek nebo slepička. A hlavně: toužím být znovu zasažen objevným pohledem na svět přes trávy a byliny stejně pronikavě jako poprvé.

Zkusil jsem to s odstupem mnoha let na bývalé babiččině louce u Sněžného. Přiznávám, že ulehnutí slastnému jako v dětství trochu překáželo poněkud vzrostlé břicho. Navýšení hladiny hadí perspektivy o pouhých deset dvacet centimetrů však nebylo hlavní příčinou mého zklamání. Kdysi svěží květnatá louka se po melioracích s odvodněním změnila v žalostně nízký suchopár. Nebylo čertkusů ani totenů, nebylo přes co (a snad ani na co) se dívat. Z desítek let nespásané kamenice vypudila třeslici i zmije houština kopřiv a maliní. Neprůhledná. I na ní však spočinul nádherný oblak. A já, rozteskněn, si do jeho pomíjivé duchny alespoň v duchu promítal dávné dětské vjemy, včetně rozechvělých stébel vysokých trav.