Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Mezi stébly trav


Jan Lacina, č. 5/2007, s. 19

Nasměroval jsem sice svůj život do lesů, mezi stromy vzpínající se k nebesům. Přinejmenším stejně jako spočinutí v měkkém lesním mechu je však pro mne rozkoší ulehnout do trav a bylin lučinatých strání, mezí či polonin. Ostatně, i tyto nízké rostliny mohou být nebetyčné, stačí jen změnit úhel pohledu. Přesvědčil mě o tom již v útlém dětství malíř a grafik Bohdan Lacina. Nevěřil jsem svým očím, když vyryl do lipového špalíčku řebříčky a stébla trav několikrát převyšující střechy roubených chalup Vysočiny. To přece není možné! Ale je, reagoval na můj výkřik vlídný a moudrý strýc. Stačí, když si lehneš do louky na břicho a díváš se přes trávy a květiny na krajinu.

A tak jsem začal objevovat svět i z perspektivy téměř hadí. Samozřejmě, že jsem si to poprvé vyzkoušel v krajině, ve které jsem byl novému vnímání světa naučen - na babiččině louce u Sněžného. Skutečně: chalupy i třešně ptačky a pasoucí se krávy kolem nich se krčily hluboko pod toteny a čertkusy. A hned vedle jsem v kamenici poblíž zmijího balvanu nechal uvíznout nádherný letní oblak v latě třeslice. Přes kavyly - vousy svatého Ivana, jak jsme jim říkávali - jsem se ze svahů Květnice sblížil následujícího roku s rodným Tišnovem, který mi předtím - ve srovnání s prázdninovým Sněžným - připadal nevábný. Nesčetněkrát jsem pak v různých krajinách sledoval zářivou Lunu přes okolíky divoké mrkve a bedrníku, hvězdy uvízlé na horských pastvinách v latách metlice.

Přes stébla trav jsem vnímal široširý svět a vize malířské si postupně prokládal slovy básníků. Obdivoval jsem fantazii Jakuba Demla, kterého napadlo, že sítina stojí právě tam, kde „nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo“. Pokoušel jsem se pochopit, proč Walt Whitman shrnul své mužné verše o demokracii a svobodě právě pod název „Stébla trávy“. Nejvíce mě potěšil Oldřich Mikulášek, který obyčejné trávě věnoval samostatnou a dlouhou báseň. Zkušený moravský básník v ní trávu pasuje na „lože prvních lásek“ i „radost všech dětí“.

I v pokročilém věku mi bývá alespoň občas stejně zeleně jako trávě v Mikuláškových verších. Zase se mi chce válet sudy po zjara sotva vyschlých travnatých stráních pod Klucaninou a dokutálet se až k brance domova. Toužím opět zažít ten jedinečný pocit nespoutané svobody, jakým jsem se opájel po dlouhé zimě, kdy mně bylo poprvé maminkou dovoleno vyběhnout v krátkých kalhotách do větrem rozevlátých trav. Zase chci mezi prsty zdrhávat laty trav a s kamarády hádat, zda se vyklube kohoutek nebo slepička. A hlavně: toužím být znovu zasažen objevným pohledem na svět přes trávy a byliny stejně pronikavě jako poprvé.

Zkusil jsem to s odstupem mnoha let na bývalé babiččině louce u Sněžného. Přiznávám, že ulehnutí slastnému jako v dětství trochu překáželo poněkud vzrostlé břicho. Navýšení hladiny hadí perspektivy o pouhých deset dvacet centimetrů však nebylo hlavní příčinou mého zklamání. Kdysi svěží květnatá louka se po melioracích s odvodněním změnila v žalostně nízký suchopár. Nebylo čertkusů ani totenů, nebylo přes co (a snad ani na co) se dívat. Z desítek let nespásané kamenice vypudila třeslici i zmije houština kopřiv a maliní. Neprůhledná. I na ní však spočinul nádherný oblak. A já, rozteskněn, si do jeho pomíjivé duchny alespoň v duchu promítal dávné dětské vjemy, včetně rozechvělých stébel vysokých trav.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu