VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Žil byl jeden strom. Pajasan. Možná chtěl být přímo jasan, ale byl to prostě pajasan. Rostl uprostřed města na dvoře uprostřed starých domů. Rostl a celou dobu se bál. Bál se, že ho uříznou, vykácejí, vyklučí nebo jen tak ulomí. Jediné, čeho se nebál, bylo to, že ho někdo vyžďáří. Rostl a stále měl strach, protože zaslechl tu o tom stromu, že už není, tu o jiném stromu a o jiném a o jiném. V domech okolo dvorku se střídali lidé, kteří někdy zevlovali a někdy pracovali. Strom jim byl jedno. Tak to šlo celá léta.

Až najednou. Do domu se nastěhovali princové v bílé zbroji a Johanky z Arku v ještě bělejších šatech, nebo tak nějak si je pajasan představoval. A měli jediný cíl: chránit přírodu a stromy pak zvlášť. Byli to moudří muži, kteří byli k ochraně vzděláni a odhodláni. Byli tam mladí muži, čerstvě vzděláni a o to více odhodláni. A ženy jakbysmet. Život byli málem ochotni položit! Strom poslouchal, jak se všichni bijí za všechny možné stromy, jak někdy bitvy vyhrávají, jiné zase prohrávají. Také ale slyšel, že když někdo chce nějaký strom pokácet, skoro vždy se mu to podaří, protože důvodů úředních je mnoho a mnoho. Princové a Johanky z Arku občas, možná stále častěji, boje vyhrávali a stromy zůstávaly stát.

Náš pajasan se tetelil blahem, protože byl v bezpečí. Protože kdo mohl být ve větším bezpečí, než strom obklopený udatnými ochránci.

Ale udatní princové stárli, už nebojovali tak horlivě a často, ale v bojích se ledasčemu přiučili. Třeba tomu, že se dá každý strom pokácet. Důvodů je vždycky dost. A legálních. Třeba že je strom zdravý a najednou je nemocný. Princové, nyní již trochu starší, nosili přes bílou zbroj šedé pláště úřední, hodnostářské a zasloužilé, nebo alespoň klotové rukávy a opájeli se vypravováním o svých starých udatných činech.

A tak mezi úřadováním a vzpomínáním je napadlo, že pajasan pokácejí. Důvodů je přece dost a dost. A legálních.

A jak řekli, tak učinili.

Rostislav Pospíšil