Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Galerie přírodní prózy. Miroslav Hule (1946)


Jiří Poláček, č. 5/2007, s. 22

Svět přírody stále podněcuje literární tvorbu, avšak výrazných tvůrčích osobností už mnoho není. Proto naši galerii po desetileté existenci uzavřeme. Posledním autorem, kterého v ní představíme, je Miroslav Hule. Narodil se ve Zlivi u Českých Budějovic, kde prožil i své dětství a absolvoval základní školní docházku. Dále vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích (1965) a Stavební fakultu ČVUT v Praze (1972). Pracoval jako vodohospodář a projektant ve Státním rybářství v Třeboni a od roku 1986 byl zaměstnancem Správy CHKO Třeboňsko.

Od počátku devadesátých let se věnoval nakladatelské činnosti: byl ředitelem českobudějovického nakladatelství Růže (1990-1991) a poté se stal majitelem nakladatelství a knihkupectví Carpio v Třeboni. Až do roku 1972 bydlel ve svém rodišti, potom v Třeboni a v roce 1986 se přestěhoval do obce Lužnice, tvořící část Lomnice nad Lužnicí; zde byl též starostou. Jako člen Strany zelených se angažuje v komunální politice, zejména ve sféře ochrany přírody.

Svoji literární dráhu zahájil již za studentských let psaním veršů. Debutoval jimi roku 1970 v Divokém víně, pak je otiskoval v časopisech Mladý svět, Literární měsíčník, Tvorba nebo Československý voják. Později přispěl i do sborníků Pozvání do krajiny (1975), Rosný bod (1976) a Kupte si štěstí v bazaru (1983). Samostatně se představil básnickými sbírkami Ryby v síti noci (1979), Líbaný mariáš (1983), S básníkem tančit se zapovídá (1986) a Přítulná svízel (1988), v nichž dominovaly milostné a přírodní motivy, evokace každodenního života a vzpomínky. 

Své žánrové spektrum Hule postupně rozšířil o lyrické prózy, reportáže či sloupky. Spolu s básněmi tyto útvary publikoval v dalších periodikách, například v Mladé frontě, Zemědělských novinách, Jihočeské pravdě, Lidových novinách, Hospodářských novinách, Právu, Dikobrazu nebo v Kmeni; spolupracoval rovněž s Československým rozhlasem. 

V roce 1984 přišel s prozaickým souborem nazvaným O štěstí rybářském, který o dva roky později vydal v rozšířené podobě. Zachytil v něm vlastní zážitky z jižních Čech a východního Slovenska i příhody jiných lidí, chytání různých druhů ryb, okouzlení přírodními krásami. Zčásti se inspiroval akvarely Mirka Hanáka, jež tuto působivou knihu ilustrují. Třetí verzi - opět rozšířenou - vydal pod názvem O štěstí rybářském a pytláckém (1992). Žánr přírodní prózy obohatil rovněž Pytláckými a loveckými příběhy (1998) a knížkou Říkali mu Vydra (1999), pojatou jako první část zamýšlené trilogie.

V roce 1999 také čtenářům nabídl výbor ze svých milostných veršů pojmenovaný Namlouvání. Krátké básně s touto tematikou pak shrnul do sbírky 99 milostných SMS (2004). Různým podobám lásky věnoval též povídkový svazek Vesnický dekameron (2003); povídkami nadto přispěl do sborníků Měsíc ve dne (2002) a Střídavě jasno (2003). Jako prozaik se představil i v příběhu děvčátka a koně nazvaném Brony a já (2007).

Významnou součástí jeho díla jsou knihy přibližující historii a současnost Třeboňska. Vedle kuriózní knížky Ryby podle baštýřek z Třeboňska (1997) jde o „historického průvodce“ Rybníkářství na Třeboňsku (2000) a o reprezentativní kolektivní publikaci Třeboň (2001), s níž koresponduje obdobná práce Stráž nad Nežárkou (2002). Z minulosti Třeboňska Hule dále vytěžil obsáhlý spis Rožmberkův Krčín a Krčínův Rožmberk (2004): v patřičném kontextu v něm vylíčil životní osudy slavného rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan, čímž navázal na krčínovské práce Jaroslava Bartla (Rožmberský regent, 1941), Vladislava Vančury (Krčín, 1946) a Václava Křístka (Cesta na poledne, 2004). K uvedeným titulům přidal Průvodce po rybnících, památkách a hospůdkách Třeboňska (2005) a Průvodce lázeňského hosta Třeboní (2006), jakož i tematicky odlišnou knížku Šumavou za Adalbertem Stifterem (2005), v níž zachytil své putování po Stifterových stopách v srpnu řečeného roku 2005.

Lze ještě dodat, že Miroslav Hule je členem PEN klubu a Obce spisovatelů. Své knihy zprvu vydával v Mladé frontě a v Jihočeském nakladatelství, později hlavně ve svém nakladatelství Carpio, přičemž mu je ilustrovali - kromě zmíněného Mirka Hanáka - například Josef Velčovský, Jan Halla nebo Ladislav Rektoris. 

Následující ukázka je převzata z knížky O štěstí rybářském a pytláckém, souboru jednadvaceti lyrických črt.

Tajemné zimní lovy 

Mou zimní řekou je Blanice. Kdysi mne k ní přivedl kamarád Oldřich. I když vyrůstal v hlavním městě, je pro mne velkým znalcem a učitelem v myslivosti i rybařině. Spolu jsme prošli slovenské hory i šumavské potoky. Čekali na medvědy i na vydry.

Pro něho byla Blanice „školní“ vodou, když se učil na rybářské škole ve Vodňanech. Na části jejího toku, stejně jako na Zlatém potoce, se mladí rybáři zaučují v pstruhařství. 

Tyhle vody vytékají ze šumavských lesů a slatí. Natřásají své zpěněné sukýnky v kamenitých korytech, aby níže napájely náhony starých mlýnů, ve kterých jsou dodnes perlorodky, a rozlévaly se v lukách a blatech od Vitějovic až za Vodňany. 

Byl druhý svátek vánoční, odpoledne, když jsme mířili nejkratší cestou z Volar k naší milované řece. Sněhu bylo po kolena, sypal se nám od nohou a jiskřil v milionech drobných jehliček. Stopy zvěře zůstávaly hluboko v prašanu, louky přikrývala bílá peřina až po nos lesa, kde v tlustém bělostném kožichu postávaly smrky.

Přišla sněhová obnova a z té bílé záplavy vycházel jakýsi zvláštní šelest. Když jsme se na chvíli zastavili a pozorně naslouchali, slyšíme, jako by spousty křehkých sněhových vloček tichounce praskaly a jedna jehlička zapadala do druhé. 

Sestupovali jsme k říčce s obavou, že bude zacínovaná, že bude slepá, zamrzlá. Po chvíli nás však přivítaly živé zvonky vody. Obtékala balvany s bílými čepicemi nasázenými na dně lesnatého údolí. Říčka žila, bíle - svátečně. 

Mezi sněhovými kopečky se pohyboval podivný stín. Pak už jsme zahlédli štíhlou hlavu a huňatý dlouhý ocas, jenž za vydrou klouzal jako měkké košťátko. 

Šelma se vlnila obratně mezi kameny, nahlížela do mělkých tůní - zkoušela štěstí, hledala pstroužky, kteří by jí ulehčili zimní hladovění. Putovala řekou, lovila. 

Chovala se příliš jistě a bylo jí lhostejné, že se za ní po břehu brodíme sněhem. Tančila vzhůru proti vodě, až nám zmizela u mostu a v padajícím soumraku. 

Vrátili jsme se zpět ke zřícenině hradu Hus na noc. V závětří rozpadlého kamenného zdiva jsme nastlali smrkové chvojí, upevnili celty a zčásti je zakryli sněhem. 

Zima nebyla - přesto nám před úkrytem hořel malý oheň. Jeho rudé plameny prošlehávaly do fialové tmy, pod mohutnými modříny táhlo soví ticho. 

Ráno nás, do bíla vyspané, přivítaly vrány. Jako černé loupežnice, jako truchlivá předzvěst toho dne křížkovaly nad řekou, posedávaly po holých jasanech a olších a čekaly, jaká náhoda je dnes uživí. 

Říčka se choulila do sněhu, jen tu a tam blýskla zrcátka vody. Zprava přes kameny přicházely stopy. Snad se vracela naše včerejší vydra… 

Připravil Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu