VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vysoká zvěř ve mně vzbuzuje velkou úctu a nepřestává mě okouzlovat, že krajina České Kanady, mně tak blízká, mi umožňuje tato krásná zvířata potkávat téměř denně a považovat je za samozřejmou součást přírody. Okousané sazeničky mladých stromků nebo keříků na zahrádce už mě v takový úžas neuvádí, ale to je jiná kapitola, která nás spíše nutí tyto lépe ochraňovat. Bílá zrcátka srnek běžících okolo okna, elegantní laně na bílém sněhu. Koloušci a srnčata v jarních loukách. Abych se tolik nerozněžnila, je pravda, že třeba divočáků se bojím a nijak netoužím se s nimi potkávat častěji, neb neumím vylézt na strom. Když vidím bachyni s malými proužkovanými selaty, snažím se být menší a menší, prostě vrůst do země a být trpaslíkem. Nepřemýšlím, jestli její nebezpečnost je jen pověra. Z uctivé dálky to ale hezky vypadá a je to radostný pohled.

Nicméně se chci s čtenáři podělit o své setkání s impozantním králem našich lesů, jelenem. Je to už několik let, když rostlo tolik hub, že se dalo hovořit o sbírání, nikoliv o hledání. V lesích mezi jihočeským Stálkovem, Českým Rudolcem a Matějovcem jsem se, ovládaná mamonem a touhou mít těch krásných hřibů víc a víc a víc, chvílemi přistihla, že vůbec nevím, kudy jdu a kam směřuji. Jen - tam je ještě krásný a tam ty tady nemohu nechat, jé a další… Houštím, roštím, přes kořeny, po kolenou, smrkové větvičky všude. A najednou jsem vypadla z jednoho houštíčka a přede mnou stál. Bokem s obrovským parožím. Snad jen na dva metry. První dojem? Kráva Gallowayka s parohama. Slyšela jsem jeho dech ohromená tou majestátností, dokud jsem si neuvědomila, že mě ovládá strach. Ostuda. Zacouvala jsem a co nejrychleji jsem valila dom.

Na svou obhajobu jsem si říkala, že kdo uteče dnes, může utíkat i zítra. Na druhé straně, nejhorší smrt je z vyděšení. Nikdy však na to nezapomenu a v teple domova na to ráda myslím - jak mi tlouklo srdce. Možná to nebyl ani tak strach, jako respekt.

Bohdana Fabiánová