Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Kde jsou orchideje doma


Vlastik Rybka, č. 1/2010, str. 1-3

Mnoho lidí vnímá orchideje jako vyloženě exotickou skupinu rostlin a do značné míry má pravdu. Ze zhruba tří desítek tisíc popsaných orchidejí naprostá většina připadá na tropy. Směrem do mírného pásma druhů ubývá, takže v Klíči ke květeně České republiky (2002) napočítáme necelých šest desítek a v celé Evropě jen 520 druhů. Je to tedy zlomek celkového druhového bohatství. V čem tkví hlavní příčiny?

Orchideje v tropech vznikly a do chladnějších území se dostaly jen některé skupiny. Tropické orchideje se mohutně rozvinuly mimo jiné proto, že skvěle dokázaly obsadit kmeny a větve stromů, což je prostředí, které v chladných oblastech umějí využít nejvýše lišejníky a pár poloparazitů. Alespoň jeden pozoruhodný epifyt však mezi našimi orchidejemi najdeme. Hlízovec Loeselův sice neroste na dřevinách, ale v kobercích mechů a rašeliníků, tedy bez kontaktu s půdou.

Jinak v našich zeměpisných šířkách rostou orchideje výhradně jako geofyty. To znamená, že nepříznivé období roku přežívají zatažené v zemi v hlízách. Pro část našich druhů je tím obdobím zima. Druhy, které se k nám dostaly z oblastí Středozemního moře, jako jsou třeba tořiče, vstavače nebo jazýček, se ukrývají do hlíz přes nejsušší a nejteplejší letní období a k růstu využívají chladnější a deštivější dobu od podzimu do jara.

„Naše“ kosmopolitní orchideje

Obecně platným pravidlem pro většinu našich orchidejí jsou velké areály s přesahem mimo Evropu. Menší areály najdeme pouze ve skupinách, kde dosud intenzivně probíhá vznik nových druhů. Mladé taxony jsou svým výskytem omezené na více či méně široké okolí svého vzniku. Odtud se mohou šířit, ale také propadnout v konkurenci s jinými rostlinami a zůstat na několika místech či zcela vyhynout.

Dva rody naší květeny - hlízovec a měkčilka - se vyskytují po celém světě a celkový počet druhů v obou případech činí přes 200. Naši zástupci hlízovec Loeselův a měkčilka jednolistá jsou nejsevernějšími představiteli svých rodů s obrovskými areály po celé severní polokouli, v případě měkčilky s přesahem až do tropů. Zajímavostí u hlízovce Loeselova je jeho vzácnost v celé Evropě. V každé zemi má jen pár lokalit a je zařazen mezi celoevropsky chráněné druhy soustavy Natura 2000.

Chladnomilné druhy

V chladnějších oblastech celé severní polokoule existuje více velkých areálů. Třeba vemeníček zelený se nevyhýbá ani Islandu. Podobně je na tom běloprstka bělavá, jež se nachází v chladných oblastech celé Eurasie po Dálný východ, ale také na východě Kanady, a dokonce i v Grónsku. Tam by přítomnost orchidejí čekal málokterý laik. Nezelených korálic je jedenáct druhů, v Americe i tropických, ale naše korálice trojklanná je opět nejsevernější zástupce rodu. Platí to i pro smrkovník plazivý, přičemž jiné druhy smrkovníků jsou i tropické. Patří sem několik desítek až možná přes stovku druhů.

Nejvzácnějším zástupcem této skupiny je měkkyně bažinná, a to nejen u nás, ale v celém svém roztrhaném areálu, i když se nabízí provokativní otázka, zda tato droboučká, zeleně kvetoucí rostlinka není na Sibiři jen přehlížená. Chladnomilné orchideje severní polokoule mezi sebou mají ještě jednu perlu, za kterou bychom museli dokonce ještě výše na sever, nejblíž do Skandinávie. Calypso bulbosa je jediným reprezentantem svého rodu a má krásný růžovobílý květ. Cesty milovníků orchidejí tedy nemusí nutně mířit jen na jih.

I bez Ameriky se dá růst

Některé druhy byly ve svém šíření o něco méně úspěšné. Patří k nim třeba i známý střevíčník pantofl íček, který má v Americe vícero příbuzných, ale sám se dostal východním směrem jen na Sachalin. Areály táhnoucí se z Evropy až po Čínu mají všechny tři naše okrotice, dvě z nich zasahují i do severní Afriky. Podobné rozšíření kopírují také oba naše vemeníky. Rozdíl mezi oběma rody je v celkových areálech. Okrotic je méně (22) a rostou v Eurasii, severní Africe a jeden nezelený druh na západě Severní Ameriky. Vemeníků je více než stovka a jsou mezi nimi druhy z Islandu i tropů.

Nezelený hlístník hnízdák reprezentuje rod s přibližně šedesáti druhy severní polokoule a náš druh roste od severní Afriky přes Evropu na východ po střední Sibiř. Toříček je oproti tomu menší rod se zhruba 30 druhy věrnými Eurasii. Náš vyhynulý toříček jednohlízný má také eurasijské rozšíření od Japonska do západní Evropy. Rod pětiprstka je jedním z těch, který je ve vývoji i zde v Evropě, taxony s různým počtem chromozomů se kříží a výsledkem jsou problémy s jejich určováním. Pětiprstky rostou v celém mírném pásu Eurasie a na jih až po Himálaje. Náš zástupce pětiprstka žežulník má rozsáhlý areál od Evropy po Japonsko, o areálu pětiprstky hustokvěté zatím nejsou ucelené znalosti. U nás vyhynulá pětiprstka vonná je příkladem evropského endemitu.

Daleko menší přesahy do Asie najdeme u dalších dvou rodů rudohlávek a hlavinka. Rudohlávek jehlancovitý má téměř evropský areál, do Asie zasahuje jen po Írán. Dlouho byl jediným reprezentantem svého rodu, ale v posledních letech jsou snahy k rudohlávkům řadit i některé vstavače. Hlavinky jsou jen dvě, naše hlavinka horská má roztrhaný areál v horách jižní a střední Evropy a na Kavkaze.

Teplomilné orchideje

Rod vstavač v tradičním pojetí čítá přes sto druhů. Z centra rozvoje v jižní Evropě a přilehlém Mediteránu pronikl i do Makaronésie a v Asii do Mongolska. Našich devět druhů (z toho jeden vyhynulý) má rozmanité areály, většina se u nás blíží své severní hranici s přesahy nejvýše do Polska či jižního Švédska.

Vstavače nás přenesly do kategorie teplomilných druhů s menšími jihoevropskými areály s přesahem do střední Evropy. Pro tyto druhy je společný zimní růst listových růžic a v České republice i mimořádná vzácnost na samém okraji areálu a výskyt na nejteplejších možných místech. V šíření druhů na sever představují vážnou překážku Alpy, kterým se musí teplomilné druhy vyhnout na východ či západ. Pro Českou republiku platí první možnost, a proto se většina těchto druhů rozšířila jen na jižní Moravu. To je případ nádherného jazýčku jadranského s malým areálem od Itálie podél Východních Alp do Panonské nížiny a na nejjižnější úpatí severních Karpat. Česká republika (zbyl zde jediný výskyt) je jeho nejsevernějším bodem. Celkem sedm druhů jazýčků si je blízce příbuzných a navzájem nepříliš vyhraněných. Tak se mohlo stát, že byl pro Čechy od Milešovky dlouhá léta uváděn ojedinělý výskyt západoevropského jazýčku kozlího. Teprve František Procházka zhruba před deseti roky studiem herbářového dokladu zjistil, že je to také jazýček jadranský, který v době sběru ještě ani nebyl jako druh popsán.

O tořičích platí v plné míře, co bylo psáno u jazýčků, tedy vysoce atraktivní druhy, pravověrní Evropané s centrem rozvoje v oblasti Středozemního moře. Odtud přesahují na Kavkaz a do Turkmenistánu. Na rozdíl od jazýčků je to bohatý rod čítající více než stovku druhů a jejich vývoj dosud není ukončen, v některých skupinách stále dochází ke křížení a vzniku nových forem. To se netýká České republiky, kde rostou tři druhy.

Zcela odlišné rozšíření má rod švihlík. Hlavní druhové bohatství je v severní Americe, ale tropické druhy jsou i v jižní Asii s přesahem až do Austrálie. Do Evropy zasahují jen tři druhy, přičemž jeden zůstal jen na západě Britských ostrovů, švihlík letní se usídlil od západní Afriky přes západní Středozemí do střední Evropy, ale na moravské území asi nedoputoval. I u nás rostoucí švihlík krutiklas lze najít od Islandu po Kavkaz a v severní Africe, preferuje spíše oblasti s mírnějším klimatem.

Dva naše největší rody prstnatec a kruštík jsem si nechal na konec. U obou dosud probíhá vznikání nových druhů, takzvaná speciace, byť v každém rodu poněkud jinými mechanismy. Proto jsou v obou rodech i taxony popsané z území České republiky. Zmínku zaslouží zejména kruštík polabský, který v roce 1978 popsali Helena Nováková a Jaroslav Rydlo. Odstartoval se tak zvýšený zájem o tento rod a osobně se mi to líbí zejména jako důkaz, že překvapení lze najít i v letním polabském luhu plném kopřiv a komárů. Berme to jako chválu hledačství.


RNDr. Vlastik Rybka, Ph.D. (1966) - kurátor chráněných území a přírodního areálu Botanické zahrady hlavního města Prahy, Vlastik.Rybka(zavináč)botanicka.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu