Čtení na tyto dny

Na počest ptáků řek a lesa

Ptáci stoupali nad lesem
jak jiskry
Dvojhlasně
O dvou křídlech
Až zdálo se že nevzlétají
ale že země padá

Bylo ticho
jako v přesýpacích hodinách
anebo ve skále
ale tak ostré
jak večerní obloha
kdy padají hvězdy
a na studánkách řek
omdlévá voda

Na počest ptáků
spících řek a hlubokého lesa
zdvihá ticho
studánku
jako první pokus bohů o pohár

(Josef Hrubý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Břehule: ubývající druh doplácející na proces EIA

Petr Heneberg, č. 4/2017, s. 2-4, pro předplatitele

Doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc.: jeho prínos pre československú ornitológiu zo slovenského uhla pohľadu

Anton Krištín, č. 4/2017, s. 16-17, pro předplatitele

Karel Hudec, nejen ornitolog

Milan Peňáz, č. 4/2017, s. 20-23, pro předplatitele

Ochrana netopýrů = ochrana budov před guánem

Daniel Horáček, č. 4/2017, s. 32-34

"Hnědé mraky" pod Horním Jiřetínem


Jakub Hloušek, č. 1/2006, s. 8-12

Spletitou pavučinu železničních kolejnic proťaly nitky potrubí odkud nepravidelně unikají oblaka páry. Zhroucené zdi, kdysi honosných, vilek se tyčí k zachmuřenému nebi. Nekonečná džungle březových náletů s gigantickými komplexy elektráren na pozadí, naddimenzované nádražní budovy, kde skrz vybitá kouřová skla hvízdá vítr. Kolem nich se střídají rozlehlá rumiště a dávno opuštěné výrobní provozy. Teď v zimním období působí obzvlášť bezútěšně. Jako posel z jiného světa se k proudící říčce snáší volavka popelavá.

Poslední fragmenty

Přirozená krajina severočeské hnědouhelné pánve prošla v posledních staletích řadou bouřlivých proměn. Nejprve se realizovalo odvodnění Komořanského jezera a ostatních mokřin, dílem proto, aby byla získána nová zemědělská půda. Další etapa již souvisela s těžbou hnědého uhlí. Ta nejprve probíhala hlubinnou formou, případně drobnými lůmky. Druhá světová válka položila základy současnému gigantickému petrochemickému komplexu v místech bývalého Záluží. Zdejší surovina mimo jiné sloužila německé válečné ekonomice k výrobě benzinu. Tehdy se poprvé do uhelných slojí zahryzla rypadla. Avšak teprve poválečná extrémní exploatace rozpoutala totální drastickou devastaci. Statistika hovoří neúprosně: srovnáno se zemí bylo 106 obcí (včetně královského města Mostu), nenávratně zmizelo přes padesát církevních staveb - leckdy vysoké historické hodnoty. Jen řeka Bílina pětašedesátkrát nedobrovolně změnila koryto! Z původní tváře Podkrušnohoří zůstaly pouhé střípky. Nejsou viditelné na první pohled, je nutné je pečlivě hledat. Nad některými z nich opět visí pověstný Damoklův meč. Jedná se o město Horní Jiřetín a sousední obec Černice s přilehlým okolím. Představují poslední enklávu původní krajiny na území pánve. V dobách, kdy oblast spravoval rod Lobkoviců, byla považována za jednu z nejkrásnějších v Čechách.

Proč?

Možná trošku zbytečné omílání publikovaného, ale stojí za zmínku si zrekapitulovat příčiny a důvody aktuální situace. Po zoufalém výkřiku do tmy neslavné a zbytečné likvidaci Libkovic, přijala vláda roku 1991 usnesení o tzv. limitech těžby, tj. vytyčení území, za které těžba nesmí pokračovat (včetně odpisu zásob). Ty garantují zachování posledních nedotčených zbytků krajiny. Právě za prolomení limitů lobbuje Mostecká uhelná společnost (MUS). Horní Jiřetín a Černice stojí v první linii. Je předmětné ložisko opravdu natolik vydatné? V odborných kruzích se nahlas šeptá, že nikoli. Uhlí vykazuje velmi špatnou kvalitu (lokálně až 27 % síry!), vysoká rizika též představují komplikované geologické poměry na hranici pánve a Krušných hor. Kde tedy leží zakopaný pes? Akcie MUS údajně vlastní pouhé čtyři fyzické osoby. Získáním dobývacích práv by společnost pravděpodobně navýšila základní jmění a zřejmě by se stala předmětem spekulativního prodeje. Ustoupení tlaku těžařů by mohlo způsobit nebezpečný precedens a pomyslný džin vypuštěný z láhve by vesele zatroubil k dalšímu bolestnému hýbání škatulaty na mapě severozápadních Čech.

Jedno z nejstarších sídel Mostecka

S ohledem na aktuální stav by plně postačil název Jiřetín. Dolní, který na něj navazoval, ustoupil rozvoji hlubinného dolu. Takže se "horňáci" už nemohou pošklebovat "dolňákům" a naopak. Původně tvořily jednolité sídlo. A historie dnešního Horního Jiřetína sahá hluboko do středověku - první písemná zmínka o něm pochází z roku 1263. Současně patří mezi jedno z nejstarších mariánských poutních míst u nás. Původní kostelík nestačil zvládat nápory poutníků, tudíž na sklonku 17. století byl zbudován nový svatostánek. Nyní tvoří nepřehlédnutelnou dominantu města.

Konec druhé světové války přinesl výměnu obyvatelstva. O osídlencích pohraničí se leckdy tvrdí, že ke svým novým domovům nenalezli odpovídající vztah. Právě jiřetínští občané svým většinovým nekompromisním postojem dokazují pravý opak - existenci pevné vazby. Ani původní němečtí starousedlíci se ke svému rodišti neotočili zády. Teď, v čase ohrožení, dokonce nabyly vzájemné kontakty daleko intenzivnější podoby.

Projíždím okrajovou částí. Na konci ulice spatřuji několik rozestavěných rodinných domů. Vedle nich září pestrými fasádami čerstvě zkolaudované novostavby. Sousední Černice, se svými chalupami, zahrádkami, sady i plůtky, působí dojmem udržovaného venkova. Díky limitům byla zrušena stavební uzávěra, obě sídla se opět mohla začít svobodně rozvíjet. Nedovedu si představit, že bych se ze svého, toužebně vybudovaného, domu musel po pěti letech stěhovat do paneláku. A ještě proti své vůli.

Tisícovky lidí na dlažbě?!?

Zevluji odpoledním Mostem. Kousek od železniční stanice začíná nákupní "street". Identické supermarkety, jeden vedle druhého. Jak slepice v řadě. Občas herna či zastavárna. Za nimi začíná betonové pásmo paneláků. Z oděvu i tváří některých kolemjdoucích lze vyčíst, že na ně přišla hubená léta.

Propouštění! Další tisíce zaměstnanců bez práce! Argument, který v okrese s největší nezaměstnaností u nás, má silnou váhu. Operují s ním "nezávislí" odborářští bossové MUS, druzí z hlavních zastánců těžby. Nejhlasitější z nich, Vlastimil Waic, se současně též ohřívá na židli místopředsedy dozorčí rady akciovky Uniservis Gastro, společnosti ve vlastnictví MUS (zdroj www.uniservis.mus.cz, www.justice.cz). Když dříve doly hromadně propouštěly, nebylo jejich hlasy příliš slyšet. Zdali slouží někomu coby pátá kolona, nechám na individuálním zvážení. Jakmile si předchozí argumenty prohlédneme pod drobnohledem, objeví se ve zcela jiném světle. Těžba ve velkolomu Československé armády (který by při prolomení limitů měl postupovat k Hornímu Jiřetínu) je zajištěna ještě na přibližně deset let. V lomu samotném pracuje přibližně 400 zaměstnanců. Případné propouštění by se (s nadsazením) mohlo dotknout maximálně šesti set osob. Naopak v samotném Horním Jiřetíně je evidováno přes čtyři stovky ekonomických subjektů. Samozřejmě - některé z nich ukončily činnost, nebo slouží pouze jako vedlejší zdroj příjmu. Najdeme mezi nimi také několik důležitých zaměstnavatelů. Nejen bavlnářský podnik Triola, nýbrž značný počet drobnějších provozoven. Mnozí z nich svým podnikáním přispěli k opětovnému návratu tradičních odvětví, jako třeba truhlářská výroba, velmi úspěšně si vede umělecká kovárna. Na druhé straně by se tedy ocitnul prakticky shodný počet lidí bez práce. Současně - veškerá námaha, investovaná do budování turistických tras a infrastruktury určené k trávení volného času, která sice z okamžitého hlediska nepřináší závratné zisky, by přišla vniveč.

Největší barokní zámek ve střední Evropě a rolling stones

Jezeří. Pouhé čtyři kilometry od Horního Jiřetína a dva z Černic. Před nenasytnými rypadly jej chrání dominantní poloha na předsunuté výspě Krušných hor. Ale chrání jej dostatečně? Během posledního půl století několikrát existence zámku visela na vlásku. Nejprve si ho v padesátých letech vzala do své péče armáda a s něhou jí vlastní započala devastaci. Později vesele chátral dál, tentokráte ve správě krajského střediska Státní památkové péče. To již se k úpatí přibližovaly doly. V sedmdesátých letech se bitva rozzuřila poprvé. Pahorek, na kterém se tyčí, není budován kompaktním masivem. Jakýkoliv nešetrný zásah do něj by vedl ke zřícení zámku. Barokní perlu, která v časech rozkvětu hostila i J. W. Goetha, se podařilo zachránit. Před úpatím byl vytyčen stabilizační pilíř, za který nesměla těžba pokročit, jinak by se zvýšilo riziko sesuvu svahů. Jak by vypadal katastrofický scénář? Stačí mrknout na stráně sousedního vrchu. Tam nic důlní činnosti nebránilo. Přibližně ve stejné nadmořské výši, jakou vykazuje zámek, lze pozorovat obnažené skalní výchozy. Bez jediného stromu. Přesvědčivý důkaz, že se svahy daly do pohybu. Kamenné bloky se valí k terasám velkolomu.

Po dlouhém údobí stagnace zámek znovu otevřel brány návštěvníkům. Pro některé může být pohled na poničené interiéry neradostný, o to více se snaží jeho kastelán připravit poutavý program v rámci kulturních akcí. Čerstvě zrekonstruovaná střecha dokazuje, že památce se pomaloučku navrací původní lesk. Červené tašky září novotou. Ovšem je třeba být ve střehu: 20. června loňského roku se z čela stabilizačního pilíře sesulo do důlní jámy okolo tří milionů kubíků zeminy. A jak by se ve vztahu k Jezeří projevilo prolomení limitů? Osudně - zanikla by jediná přístupová komunikace. A byli bychom tam, kde před třiceti lety.

Tornádo nad kráterem

Stojím na zámecké terase a hledím do chřtánu pekelné tlamy. Velkolom ČSA. Dobře identifikovatelný i na snímcích z velkých výšek. Jeho dno leží více než stovku metrů pod původním povrchem. Daleko k obzoru se táhne temná pustina bez jediné známky života. Jen obří rypadlo monotónně vrčí a lesklé linky pásových dopravníků kontrastují se zlověstnou černí bahna. Jako by někdo zahalil krajinu gigantickým smutečním praporem. Nevlídné počasí ještě umocnilo truchlivou atmosféru. Coby Jihomoravák dostávám lehký šok. Podobné pocity tu zažila i jedna japonská výprava. Zmohla se na jedinou otázku: "A kdo vám tohle udělal?" Těsně za zámeckou zdí právě likvidují následky rozsáhlého polomu. Ne ledajakého. Místní krajině příroda nadělila nevídanou i nevítanou pozornost. Díky otevřeným jámám lomů, chemickému průmyslu a špatné cirkulaci způsobené polohou se vzduch v pánvi nadměrně zahřívá. Posléze se snaží stoupat vzhůru, kde se střetává s chladným krušnohorským. Což se projevuje tvorbou větrných smrští. Tornádo z 30. července zajisté nebude posledním.

Vinice

Bez varování se asfalt pod koly vozu zavlnil. Zrovna jsme najeli na výsypku. Jelikož leží nad poddolovaným územím, je stále v pohybu. Na první pohled bych nic nepoznal. Po pravici se táhnou pravidelné řádky vinohradů. Kulisu jim tvoří vulkanická kupa Špičáku. Chybí jen "šohaj malovaný jak růža". Z druhé strany hledím na březové hájky - ráj mosteckých houbařů. Nápad osazovat výsypky vinnou révou se zrodil koncem sedmdesátých let. Svým způsobem se tím na Mostecko vrátila původní kulturní plodina. Vždyť i mapa zaznamenává u Obrnic lokální název polní trati "vinice". O pár set metrů dále už není výhled natolik veselý. Nevlídná step s několika zvadlými kmínky signalizuje nedostatečně provedenou rekultivaci. "Ocelové město" Chemopetrolu na horizontu docela zapadá do scenerie. Naštěstí právě nevysílá pozdravy nosním sliznicím. Existují šetrnější alternativy těžby? Přirozeně že ano. Například specifická metoda hlubinné těžby, kdy vydobyté prostory jsou okamžitě zaplněny tuhnoucí směsí s výrazným podílem neutralizovaného odpadu, třeba popílku. Nedochází pak k poklesům povrchu a navíc společnost ještě může inkasovat za zlikvidovaný odpad. Nebo maximální využití i ostatního nerostného bohatství pánve - namátkou kvalitních keramických jílů, které stále zbytečně končí na výsypkách. Projekt na zřízení dvou velkokapacitních cihelen totiž vyšuměl do ztracena. A samozřejmě i jiné využití zdejšího uhlí. Nikoli coby krmivo pro kotle elektráren, nýbrž jako cennou surovinu pro další zpracování. Ideálním řešením by ovšem samozřejmě byla sázka na alternativní zdroje energie.


Jakub Hloušek - cestovatel a volný novinář

Pozn. aut.: Za cenné informace děkuji pánům Vladimíru Buřtovi, zastupiteli MÚ Horní Jiřetín a Petru Pakostovi, místostarostovi obce Hora Svaté Kateřiny. V příspěvku užito pramenů z publikace Územní ekologické limity těžby v SHP (Společnost pro krajinu, Praha 2005) a webových stránek města Horní Jiřetín - www.hornijiretin.cz.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu