VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dodnes nevím, co je ofsajd, a pouze tuším, co je aut. Přesto mám fotbal rád. Patří stejně jako pivo k naší kultuře. Když se tak o víkendech skrývám v lesích nebo na šípkové mezi, libuji si, že se rozmanité výkřiky koncentrují u fotbalových hřišť a ke mně a srncům zaznívají jen tlumeně. Jak by bylo kruté, kdyby fotbalu nebylo a všichni ti fandové se chodili vykřičet do přírody!

Navíc si pamatuji, že lidé kolem fotbalu kdysi působili málem jako okrašlovací spolky. Škvárová hřiště dávali pěkně dokola osázet štíhlými i košatými topoly. To aby hráči i diváci byli aspoň trochu skryti před palčivým sluncem a aby divoký vítr neodnášel míč zbytečně do autu. Škvárová hřiště mezi topoly pak bývala dějištěm i všelijakých nefotbalových akcí a her.

Nejinak tomu bývalo i v našem městečku. Na fotbale jsem tam sice nikdy nebyl. Zato jsem tu třeba cvičil při spartakiádě skladbu "Mládí, krása, síla". Dodnes si z těch dob schovávám červené trenýrky, aby mi připomínaly, že jsem též býval mladý, krásný a silný. I všelijaké shyby a stojky jsem tehdy uměl udělat. S hlavou u země jsem si překvapeně všímal, co je kolem trsů plevelného býlí, drobných mravenišť, kolik tam mezi škvárou leze pavoučků a brouků. Dokonce i stehlíci nás tam jednou překvapili - při nástupu ke cvičení nám vzlétali od trsu pampelišek téměř zpod nohou. A z topolů kolem hřiště se na nás dívali špačci, drozdi a pěnkavy, někdy i poštolka a žluna zelená.

Nevím, zdali se od těch dob změnila fotbalová pravidla, ale fotbalisté a činovníci určitě. Před lety za mnou jeden přišel kvůli topolům. Že prý z nich létá pyl a chmýří a alergičtí hráči pak pro samé kýchání hrají ještě hůř než obvykle. Abych doporučil skácení. Dokonce i králíka z vlastního chovu mi přinesl, ve snaze zpříjemnit mé rozhodování. A to bylo skutečně těžké. Já totiž králíky - zvláště polévku z hlavy a s játrovými knedlíčky - velice rád.

Mile jsem překvapil sám sebe, když jsem lahůdku odmítl. Činovníci však naléhali dál. Teď už bez králíků, zato přímo na mé city a zodpovědnost. A tak jsem časem uznal, že některé stromy jsou přestárlé, že z nich skutečně padají větve a ohrožují nejen muže, ale i bezúhonný fotbalový potěr. Doporučil jsem ořezání topolů košatých a zkrácení těch štíhlých, jen některé přestárlé a schnoucí jsem navrhl ke skácení. A tak se ořezávalo, zkracovalo a kácelo tak dlouho, až padl topol poslední.

Doporučil jsem náhradní výsadbu, dokonce jsem se na ní s představiteli klubu dohodl: naše fotbalové hřiště budou lemovat malokorunné habry a babyky, ze kterých nelétá chmýří a nepadají větve ohrožující regulérní průběh zápasů. Mezitím však mužstvo postoupilo ze slavného okresního přeboru do soutěže o stupínek ještě slavnější. Taková soutěž se už ovšem zřejmě nemůže hrát na škvárovém hřišti. Pár tisíc na nové stromky se nenašlo, milion na trávník ano.

Tuhle jsem se díval na naše uzavřené fotbalové hřiště škvírkou ve vysoké ohradě z betonových panelů. Jako malý kluk, který nemá na vstupné. Viděl jsem dokonale zelený a hustý koberec, jaký snad nemají ani v Brně či Madridu. Pochopil jsem, že na takovém trávníku bych jen sotva mohl poskakovat ve svých červených spartakiádních trenýrkách. Uvědomil jsem si, že jsem z něho vypuzen nejen já, ale i pampelišky a kokošky pastuší tobolky pro stehlíky, stejně jako všichni ti mravenci, pavouci a brouci. A hlavně: je zakázáno, aby tam padalo listí ze stromů.

Co naplat, že zelená je tráva a fotbal to je hra! Fotbalové hřiště bez lemu stromů vypadá stejně pustě, jako když džbánku piva spadne pěna. A já zřejmě začnu podplácet fotbalové rozhodčí. To proto, aby naše mužstvo nepostoupilo ještě o stupínek výše: Pak by totiž určitě před stavbou tribun musely být skáceny i blízké břehové porosty Svratky.