Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Smrt není


Rudolf Šmíd, č. 1/2010, str. 16

Jsou tu s námi už tisíce let. Jakmile začali naši předkové obdělávat půdu, potřebovali někoho, kdo by za ně hlídal úrodu, když oni odejdou domů. Proto si vytvořili na dřevěné konstrukci obraz sebe samotného - strašáka. Většina z nich mizí společně s úrodou ve stodolách nebo je pohozena na okraj pole. Jen ojediněle zůstávají stát i přes zimu. Třeba na Sedlčansku, na tamní políčka jezdím pozorovat život strašáků už řadu let. Odehrávají se tu zvláštní věci. Mohli jste tu uvidět vesnickou učitelku, zamilovaného starce s holí nebo mladou dívku, která se v zimě proměnila v úžasnou krasobruslařku. A taky strašáka, o kterém jsem dlouho nevěděl, kdo vlastně je.

Tenkrát byla vichřice a „můj“ strašák divoce vlál ve větru. Když jsem ho obešel a podíval se mu do tváře, hrůzou jsem nebyl schopen pohybu. Obličej strašáka, který tvořil černý hrnec, byl teď zasněžený. A já se díval tváří v tvář do té bílé prázdnoty a ani na chvíli jsem nezapochyboval, že vidím Smrt.

Bál jsem se. V noci jsem vstal a osvětlil film s tímhle podivným strašákem. Ráno jsem ale zjistil, že to byl jen sen. Film zůstal neporušený ve fotoaparátu. Ale trvalo mi ještě týden, než jsem v sobě našel odvahu a dal ho vyvolat. Myslel jsem přitom na pohádku Dařbuján a Pandrhola, hlavně na Smrťáka zavřeného v sudu.

Skoro šest let jsem pak strašáka pravidelně navštěvoval. Sníh a mráz ho pokaždé převlékly do smrťáckého kostýmu. Smrt spadla až loni při letních větrech a pod letošním sněhem zmizela docela. Co bude dál? Snad konečně jaro.

Rudolf Šmíd


PhDr. Rudolf Šmíd (1956) - sociolog a fotograf na volné noze. Externě přednáší vizuální sociologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2005 založil novou vědní disciplínu - terriculologii (lat. terriculus/ la, strašák). rudolfsmid(zavináč)volny.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu