Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Skládky mezi zahradami


Jiří Roupec, č. 5/2006, s. 31

Zahrádkáři jsou jaksi automaticky řazeni k lidem s kladným vztahem k přírodě. Vyplývá to z podstaty jejich záliby. Pečují sice o nevelké kousky země, ale o to s větší láskou a pečlivostí. Čtenář se teď možná ptá: Proč připomínat něco, co je všem známo? Pak mu svitne jiná otázka: Nebo to tak není?

Tak jako máloco je jen černé nebo bílé, tak ani zahrádkáři nejsou všichni stejní, stejně pečliví a se stejnou mírou lásky k přírodě, a o některých bych řekl, že je jim příroda zcela ukradená.

Takto jsem zahrádkáře začal dělit při výletech za město. Kdo si taky tak rád vyšlápne, ví, že chce-li se dostat do volné přírody, musí prvně projít zahrádkářskými koloniemi, obkličujícími město už téměř kolem dokola. Výletník se ani nemusí zaplést do pavučiny jejich plotů, stačí jen tudy procházet, aby si o zahrádkách a zahrádkářích učinil obrázek.

Jistěže, je dost takových, které popírají vznesenou pochybnost. Jsou upravené v celku i na jednotlivých záhonech a také úroda svědčí o tom, že majitel má zkušenost a umí. Jinde nejde ani tak o pěstitelský zisk, ale jen o příjemné místo pro odpočinek. Takové zahrádce obvykle dominuje pečlivě sestřižený trávník, cestičky vysypané oblázky, zahradní krb, stylová chatka s venkovním posezením. Nic proti takovým.

Na mušku bych si ale často rád vzal ty zahrádkáře, kteří svoji parcelu mění, nejspíš nevědomky, v odpudivé území, na němž se sice možná cosi urodí, ale na první pohled je to spíš skládka všeho, co už doma dosloužilo nebo překáží - vany, necky, sudy, džbery, škopky, lavory (vím, že zahrádka potřebuje pít), pásy koberců a linolea (prý tak na pěšinkách neroste tráva), polorozpadlé skříňky, botníky, kredence (hrnce, gumáky, rozmáčené krabice se ale stejně válejí kolem), tabule skla, plechu, umakartu (čert ví, k čemu původně měly být), hromádky cihel, dlaždic, kamenů, hranolů, prken (asi až toho bude víc, začne se stavět), zatím stačí nahnutá chatka (jen aby nepřišel silný vítr), mezi tím různá plašicí hejblata z pet-lahví... Tak bych mohl pokračovat ještě dlouho a zdaleka bych nepopsal vše, co je na takových zahrádkách vystaveno.

Leckdo z potrefených může namítnout, co je mi do toho, a že na své zahrádce si může dělat, co chce. Možná, nemám nic proti osobnímu gustu, svobodě podnikání, ani proti soukromému vlastnictví, ale dost mě naštvává, jak lidi dokáží návrší, údolí, stráně zaneplešit, a ještě bychom je měli mít za ctitele přírody. Tak to tedy ne!

Jiří Roupec

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu