Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Skládky mezi zahradami


Jiří Roupec, č. 5/2006, s. 31

Zahrádkáři jsou jaksi automaticky řazeni k lidem s kladným vztahem k přírodě. Vyplývá to z podstaty jejich záliby. Pečují sice o nevelké kousky země, ale o to s větší láskou a pečlivostí. Čtenář se teď možná ptá: Proč připomínat něco, co je všem známo? Pak mu svitne jiná otázka: Nebo to tak není?

Tak jako máloco je jen černé nebo bílé, tak ani zahrádkáři nejsou všichni stejní, stejně pečliví a se stejnou mírou lásky k přírodě, a o některých bych řekl, že je jim příroda zcela ukradená.

Takto jsem zahrádkáře začal dělit při výletech za město. Kdo si taky tak rád vyšlápne, ví, že chce-li se dostat do volné přírody, musí prvně projít zahrádkářskými koloniemi, obkličujícími město už téměř kolem dokola. Výletník se ani nemusí zaplést do pavučiny jejich plotů, stačí jen tudy procházet, aby si o zahrádkách a zahrádkářích učinil obrázek.

Jistěže, je dost takových, které popírají vznesenou pochybnost. Jsou upravené v celku i na jednotlivých záhonech a také úroda svědčí o tom, že majitel má zkušenost a umí. Jinde nejde ani tak o pěstitelský zisk, ale jen o příjemné místo pro odpočinek. Takové zahrádce obvykle dominuje pečlivě sestřižený trávník, cestičky vysypané oblázky, zahradní krb, stylová chatka s venkovním posezením. Nic proti takovým.

Na mušku bych si ale často rád vzal ty zahrádkáře, kteří svoji parcelu mění, nejspíš nevědomky, v odpudivé území, na němž se sice možná cosi urodí, ale na první pohled je to spíš skládka všeho, co už doma dosloužilo nebo překáží - vany, necky, sudy, džbery, škopky, lavory (vím, že zahrádka potřebuje pít), pásy koberců a linolea (prý tak na pěšinkách neroste tráva), polorozpadlé skříňky, botníky, kredence (hrnce, gumáky, rozmáčené krabice se ale stejně válejí kolem), tabule skla, plechu, umakartu (čert ví, k čemu původně měly být), hromádky cihel, dlaždic, kamenů, hranolů, prken (asi až toho bude víc, začne se stavět), zatím stačí nahnutá chatka (jen aby nepřišel silný vítr), mezi tím různá plašicí hejblata z pet-lahví... Tak bych mohl pokračovat ještě dlouho a zdaleka bych nepopsal vše, co je na takových zahrádkách vystaveno.

Leckdo z potrefených může namítnout, co je mi do toho, a že na své zahrádce si může dělat, co chce. Možná, nemám nic proti osobnímu gustu, svobodě podnikání, ani proti soukromému vlastnictví, ale dost mě naštvává, jak lidi dokáží návrší, údolí, stráně zaneplešit, a ještě bychom je měli mít za ctitele přírody. Tak to tedy ne!

Jiří Roupec

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu