Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Podoby obyčejného lesa


Jiří Poláček, č. 4/2017, s. 48

Jan Lacina: Klucanina. Ilustrace Milada Kollárová. SURSUM, Tišnov 2017, 64 s.

Docent Jan Lacina (*1944) v roce 2015 vydal soubor svých přírodních črt nazvaný Kousíček modré (viz Toulky Jana Laciny, Veronica 1/2016). O dva roky později k němu přidal svazek podobných textů, mající též podobnou grafickou úpravu, avšak zhruba poloviční rozsah. Jestliže v Kousíčku modré zachytil své toulky po různých našich i cizích končinách, v Klucanině se omezil jenom na evokace svých zážitků ze stejnojmenného lesa nad Tišnovem. Dal jí podtitul Vteřiny obyčejného lesa, ale jde v ní o obyčejnost pouze zdánlivou, blízkou pojetí tohoto slova v románu Karla Čapka Obyčejný život (1934).

Pokud tato spojitost může být jen subjektivní čtenářskou záležitostí, na souvislost s dalšími dvěma spisovateli upozorňuje Lacina sám. Činí tak jednak mottem, které je výrokem M. M. Prišvina („V lese není nikdy pusto. Jestli se vám to někdy zdá, je to jen vaše vina.“), a jednak přetištěním dopisu Jaromíra Tomečka na zadní straně obálky. Tomečkův dopis má datum 6. června 1961 a je souhrnem rad, jež tvůrce Stříbrného lipana dal tehdy sedmnáctiletému Lacinovi coby autoru „záběrů z lesů a polí“. Jan Lacina tedy psal přírodní črty už jako středoškolák! Z uvedeného dopisu zároveň vyplývá, že je pojímal obdobně jako ty dnešní.

Do nového svazku jich zahrnul rovných čtyřicet. Uvedl je krátkou předmluvou, v níž Klucaninu označuje za součást svého domova, kam se musí stále vracet. Jednotlivé kapitoly seřadil podle sledu ročních období. Jejich začleněním do kalendářního roku a současně jejich prostorovým omezením vytvořil dílo podobné například knížce Josefa Bobka Rok v černoleské bažantnici (1966). Ve svých črtách ztvárnil rozličné podoby a proměny svého lesa nejenom v ročních dobách, nýbrž i v různých částech dne a noci, za slunečního svitu, v mlze i dešti.

Jestliže do podtitulu svého souboru dal slovo vteřiny, pak vskutku mnohé evokované zážitky mají velmi krátké trvání. Platí to hlavně o setkáních s ptáky, jichž je tu velmi mnoho: porůznu se zde objevují kosi, sýkorky, brhlíci, strnadi, červenky, brávníci či káňata, leč nechybí tu ani dlask, čížek, strakapoud, čáp černý nebo autorův oblíbený datel černý. Zvířecí faunu zastupují srny, lišky či kuny, byť někdy jen svými stopami. Lacina si všímá také svižníků, tiplic a chvostoskoků, jakož i mechů, trav a květin, přičemž se opětovně vyznává ze své lásky k modré barvě. A samozřejmě neopomíjí ani stromy: borovice, smrky, modříny, jasany, habry, buky, duby, lípy a topoly. Není náhoda, že jejich kresby v ilustracích Milady Kollárové dominují…

Jan Lacina svou novou knížkou znovu prokázal schopnost spojit odborné znalosti s impresionistickým vnímáním přírody a reflexe současnosti se vzpomínkami na dětství (třeba na sbírání borových šišek, jež má dnes v oblibě). Potvrdil své umění niterně souznívat s lesní atmosférou, radovat se z obyčejných věcí a jevů, prožívat to, co reálně existuje. Mimoto svými črtami vzkazuje, že pokud je prožitek - v přírodě hlavně častá tíha krásy - příliš silný, je dobré ho s někým blízkým sdílet. Nyní tedy nabízí toto sdílení svým čtenářům.

Jiří Poláček

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu