Mléčná dráha z lesa v parku hvězdného nebe v maďarském regionu Zselic. Foto Zoltán Kolláth

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Den a noc kdysi a dnes


Jan Hollan, č. 2/2010, str. 1-3
V pozdních nočních hodinách, kdy už většina lidí spí, je možné slavnostní osvětlení vypnout, nebo ztlumit. I přesto, nebo právě proto může krása památek dostatečně vyniknout. Foto Jan Kondziolka
V pozdních nočních hodinách, kdy už většina lidí spí, je možné slavnostní osvětlení vypnout, nebo ztlumit. I přesto, nebo právě proto může krása památek dostatečně vyniknout. Foto Jan Kondziolka

Cyklus světla a tmy je natolik základním parametrem života, že bývá zmíněn hned na začátku kosmogonických (vznik světa popisujících) mýtů. Výchozím pojmem přitom bývá noc, např. v řecké mytologii bohyně Nyx, den se rodí až z noci. Evropskému prostředí je asi nejbližší popis monoteistický v prvních větách knihy Genesis:

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první…“

Slovo den má dva významy, jednak označuje celý jeden cyklus (kalendářní den), a jednak tu část cyklu, kdy je hojnost světla, kdy není noc. Text naznačuje i počátky kalendářních dní s večerem - tak je tomu dosud v kalendáři např. židů a muslimů. Bývalo to tak i u nás, dosud se tak slavívají narozeniny, rozhodně pak sv. Mikuláš, který začíná s koncem soumraku, ze stejného důvodu máme Štědrý večer, protože tehdy začíná Boží hod vánoční.

Rozsah přírodních světelných změn

Svítání, východ slunce, jeho cesta po obloze, západ, stmívání a noc, občas světlá s Měsícem, občas tmavší jen s hvězdami a občas ještě mnohem tmavší, když je zataženo, jsou miliardy let starým rytmem. Slunce sice za polárním kruhem kolem zimního slunovratu nevychází, ale svítání a stmívání je za jasného počasí dobře patrné až nad 80. rovnoběžku, čili ve všech arktických osadách.

V šířkách, kde slunce bývá vysoko na nebi, může intenzita osvětlení krajiny dosáhnout přes sto tisíc luxů, zato když je slunce hluboko pod obzorem, svítí noční nebe na svět pod sebou jen tisícinou luxu, stomilionkrát méně. Pokud se v noci zatáhne hustými mraky, ubude světla běžně ještě desetkrát, a může ho tak být miliardkrát méně než kolem poledne.

Celému takovému rozsahu se náš zrak umí přizpůsobit, v otevřené krajině se i při oné desetitisícině luxu ještě orientujeme. Světlý chodník v tmavém okolí dokáže náš zrak rozeznat i při stotisícině luxu, např. v lese. Podobně málo světla stačí, abychom rozpoznali hodně kontrastní předměty někde v domě daleko od oken. Na to si ovšem musíme zvykat řadu hodin, a pokud jsme přes den byli na prudkém slunci na bílé pláži nebo sněhové pláni, ani to do rána nemusíme stihnout (potřebujemeli v noci dobře vidět, doporučuje se na slunci nosit tmavé brýle). Pro adaptaci na běžnou tmu, jaká je v otevřené krajině, nám ale stačí samotné stmívání, tak se (nejen) náš zrak vyvinul. V tropech se stmívá rychle, tak hodinu a čtvrt, u nás to trvá aspoň dvě hodiny (protože slunce nezapadá svisle dolů, ale šikmo), v létě i více než tři hodiny (slunce se jen prosmýkne nehluboko pod severním obzorem), kolem letního slunovratu se úplně nesetmí vůbec.

To vše vlivem Slunce. I za hluboké noci je desetkrát více světla, které má sluneční původ. Projevuje se to tak, že obloha je směrem k obzoru postupně světlejší. Díky tomu je v noci dobře vidět rozhraní obzoru a oblohy, mořeplavci tak mohli měřit úhlové výšky hvězd, aby z nich zjistili svou polohu.

Proč je nebe nad obzorem světlejší, když do vesmíru hledíme přes spoustu vzduchu, který světlo zeslabuje? Hlavně proto, že vzduch ve velkých výškách nad zemí sám trochu svítí. Ve dne se „nadopoval“ slunečním ultrafi alovým zářením, ke svícení jej vedou také rychle se pohybující nabité částice ze slunečního větru zachycené zemskou magnetosférou. Jde o tentýž mechanismus, který někdy vede až k polárním zářím.

Kromě takového světélkování vzduchu se uplatňuje ještě sluneční světlo rozptýlené na prachu v meziplanetárním prostoru, kterého je nejvíce poblíž roviny Sluneční soustavy - na obloze tak je vidět tzv. zvířetníkové aneb zodiakální světlo (v tzv. zvířetníku, pásu podél ekliptiky). Nejjasnější je poblíž Slunce. Působí dojmem stmívání či svítání, v naší zeměpisné šířce se ale prozradí tím, že je našikmo, podél ekliptiky, ne roztažené doširoka podél obzoru. Další světlejší oblast je v opačném směru, „v protisluní“. Na přírodním nebi je tak nejen vidět, kudy jde po nebi ekliptika, ale i kolik je hodin: světlejší skvrna v protisluní, zvaná protisvit (gegenschein), se zvolna pohybuje během noci po obloze. Vidět je dobře tehdy, když je vzduch velice průzračný a když ekliptika prochází vysoko po nebi (až na leden, to je protisvit zrovna v Mléčné dráze).

Třetím hlavním zdrojem nočního světla jsou nerozlišené slabé hvězdy, především Mléčná dráha. Jasné hvězdy, přímo viditelné, svítí dohromady mnohem méně.

Stmívání, zvířetníkové světlo, noční hvězdné nebe, případně světelné jevy, jako jsou světélkování planktonu (běžná a úžasně krásná věc viditelná v moři, když je tma a hrábnete do vody rukou, plavete v ní, nebo třeba jen pohnete ponořeným lanem - zasvítí tucty, ba tisíce zelenavých jiskřiček), světlušky nebo občas polární záře jsou vzácné dary, které odjakživa lidi uchvacovaly. Byly i důvodem, proč se na noc těšit. Genesis zmiňuje alespoň ty hvězdy stručným „viděl, že je to dobré“.

Denní pravidelnost přírodního střídání denního světla a hluboké noční tmy narušuje samozřejmě Měsíc. Za úplňku z nebe téměř vymaže hvězdy - ne že by je zahnal, jak se někdy uvádí v moderních pohádkách, ale moc silně svítí na vzduch nad námi. Světla dává tolik, že při něm lze číst, hlavně v zimě, když chodí za úplňku vysoko po nebi a přírodního světla je tím až 300× více než za bezměsíčné noci. Ale i dorůstající Měsíc, když je ho půlka, přidá světla až 30×. Není divu, že život v přírodě se odehrává i podle toho, jestli zrovna svítí Měsíc, nebo ne. Třeba zvěř si troufne na palouk, teprve když se Měsíc schová za hustým mrakem. Zatmíte-li na výletě, při dorůstajícím jarním Měsíci na jasné obloze to nemusí být problém, na cestu je všude dobře vidět.

Elektrický den a noc

Ještě před sto lety lidé chodili s koncem stmívání spát a vstávali (v létě už, v zimě až) za svítání. V zimě spali dlouho, běžně i více než dvanáct hodin. Umělé svícení bylo drahé a ne na všechnu práci bylo při něm dobře vidět. Ne že by se tím kazily oči, ale třeba čtením při svíčce se prostě oči a mozek dřív unaví, nezbývá než je nechat odpočinout.

Během posledního století ale jako by se střídání dne a noci postupně vytratilo. Většina lidí v bohatých zemích tráví většinu dne v budovách, kde je světla ve dne v noci stejně, desítky až stovky luxů (připomeňme, že v přírodním cyklu se ze dne na noc osvětlenost krajiny mění většinou víc než jedna ku deseti milionům, jen při úplňku to může být „pouze“ jedna ku sto tisícům). Ani venku není v noci normální tma, např. v Brně je i daleko od lamp aspoň tolik světla, jako když je na nebi půlměsíc. Ani tam, kde bychom čekali ryzí přírodu, ji ale v noci nenajdeme: na hřebenech Krkonoš je vždy alespoň dvakrát více světla (dva mililuxy místo jednoho), když jsou ale nad horami mraky, pak je světla i tisíckrát více než v přírodním prostředí. První zóny národního parku v noci vlastně neplatí. Z osvětlených parků se stávají téměř pouště. Sice zelené, ale jinak do značné míry mrtvé.

Množství světla kolem nás je tak velké, že normální noční fáze metabolismu (kdy se tvoří např. velmi důležitý hormon melatonin) trvá jen o málo více než doba, kdy spíme. Navíc i průměrná délka spánku se za posledních padesát let snížila více než o hodinu. Je velmi pravděpodobné, že absence někdejšího střídání dne a noci má zásadní zdravotní důsledky. Pomineme-li samotné nevyspání, mluví se o nárůstu počtu nádorů, výskytu diabetu, ba i epidemii obezity.

Nepochybné jsou velké změny v našich kulturních zvycích. Kdysi lidé vyšli i ve městě na dvůr či na ulici a byli v noci uprostřed vesmíru, obsypáni hvězdami. Dnes se hvězdy hojně objevují jen v reklamách, zmínky o hvězdách zůstaly v literatuře. Z libovolného náměstí jich neuvidíte více než pár tuctů, mnohdy si nevšimnete žádné až na jednu dvě nejjasnější, pokud se po nich budete pídit. V rušných ulicích ani nepoznáme, jestli je zrovna na nebi Měsíc.

Rostoucí světelné znečištění způsobilo nedozírné ztráty kulturní, zejména ztrátu kontaktu s vesmírem, který fascinoval všechny lidské generace a vedl i ke vzniku náboženství.


RNDr. Jan Hollan, Ph.D., (1955) - astronom, v letech 1970-2010 působil na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Je členem ZO ČSOP Veronica.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu