Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Dvě krajiny mého srdce


Anton Kollár, č. 1/2018, s. 34-35
Milada Kollárová: Stodoly v Železném (pastel, 2012)
Milada Kollárová: Stodoly v Železném (pastel, 2012)

Nemám jednu krajinu, která je pro mé osrdí jedinečnou. Mám takové krajiny dvě: jednu z dětství a mládí, druhou ze středního a pokročilého stáří. Ta první je logicky spojena s mým rodištěm a jeho okolím. Ta druhá je svázána s mým životem v pozdějším věku.

To, co jsem prožil ve svém dětství a mládí ve slovenské obci Bojná u Topoľčan, pod pohořím Považský Inovec, je mou duševní konzervou s neomezenou trvanlivostí. Tento paměťový depozitář má dvě neoddělitelné a stejně důležité části. Tou první je krajina fyzická, jejíž podstatnou složkou je příroda ve všech svých pro mé dětství a mládí blízkých i vzdálenějších horizontech. Tou druhou je „krajina duchovní“. Sem patří vesnický život, lidské vztahy, zvyklosti, všechno, co mne obklopovalo.

Dům, v němž jsem jako dítě žil, stál poněkud stranou vesnice u potoka Borín a kolem nás od konce dubna asi do poloviny října každé ráno (kromě neděle) už kolem půl sedmé hnal obecní pastýř stádo krav čítající přes sto kusů. Doprovázen dvěma hbitými pejsky práskal dlouhým řemenným „kocarem“ a trubkou vyluzoval stereotypní znělku, kterou svolával opozdilý dobytek na pastvu. Večer před setměním se krávy obtěžkané mlékem přeplněnými vemeny stejnou cestou vracely domů. Stádo pochodovalo tam i zpět podél potoka asi čtyři pět metrů širokou polní cestou, která v délce asi jednoho kilometru po opakovaných pochodech byla zvlněna příčnými valy. Ty byly vytvořeny tím, že krávy došlapávaly vždy do stejných míst, která se postupně - i následkem dešťů - prohlubovala. Vzdálenost těchto prohlubní, a tudíž i vyvýšenin mezi nimi, odpovídala délce kravského kroku. Ten byl delší než můj a mých kamarádů asi do 10 let věku. Protože se nám touto cestou šlo velice nepohodlně, provázeli jsme naše stádo koz, kterým to nevadilo, až do akátového lesa („agačiny“) raději po travnatém svahu na okraji cesty. Někdy kolem 13. až 14. roku naše kroky už odpovídaly vzdálenosti hrbolů, a chodili jsme tudíž i s kozami stejnou trasou jako stádo krav. Když jsme dále rostli, byl náš krok delší než vzdálenosti hrbolů a museli jsme opět chodit po svahu. Marně jsem si namáhal svůj dětský mozek otázkou, proč všechny krávy šlapou do stejných míst a vytvářejí prohlubně.

Vesnice s celým svým „chotárem“, tj. přilehlým územím, prodělala v průběhu let obrovské změny nejen ve svém vzhledu, ale i ve svém způsobu života. Pro mne je současná Bojná naprosto jiná než v mém dětství. Je mi úplně cizí. I hřbitov, kde leží moji rodiče i prarodiče, je k nepoznání. Téměř všechny hroby jsou překryty betonovými nebo mramorovými deskami a kouzlo prostých hrobů, některých s nádhernými starými pískovcovými pomníky, je v nenávratnu. V celé obci i kolem ní už nepotkám - kromě kostela - žádné stavení včetně mé školy, žádné pole, louku, pastvinu, studánku, cestičku, chodník, stromořadí, vůbec nic z toho, co je uloženo v mé vzpomínkové konzervě a v mém mnohavjemovém depozitáři.

V posledních 20-30 letech Bojná získala popularitu díky archeologickým nálezům z období Velkomoravské říše. Ty znamenaly pro historii obce a slovenské kultury vůbec „velký třesk“. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že aglomerát čtyř opevněných hradů v katastru obce byl na začátku 9. století našeho letopočtu významným hospodářským, obchodním, kulturním, mocenským i misijním centrem mezi Nitrou a Moravou. Moje rodná Bojná se tak najednou stala nejstarší obcí s křesťanskými památkami na Slovensku. Dějepis se musel přepisovat, protože tyto památky jsou datovány několik desetiletí před příchodem Konstantina a Metoděje. Na stará kolena bych mohl být trochu hrdý na to, že Bojná je svým historickým významem řazena k Mikulčicím, Starému Městu, Nitře. Celá dlouhá léta jsem říkal, že je to celkem nevýznamná vesnice mezi Piešťany a Topoľčany. Nyní s nádechem nezasloužené hrdosti mohu říct, že je to svým způsobem nejvýznamnější obec na Slovensku. V současné době je areál bývalých fortifikací součástí turisticky atraktivního naučného chodníku „Považský Inovec“.

Druhou krajinou mého srdce se stalo Tišnovsko. Během života jsem měl různá přání a mohu s uspokojením konstatovat, že většina z nich se mi splnila. Mimo jiné jsem si přál dožít poslední fázi svého života v prostředí, které by bylo v určitém směru blízké tomu z mého dětství, tedy na venkově poblíž zahrad, polí a lesů. A také toto přání se mi splnilo.

V roce 1996 jsme s mou paní, výtvarnicí Miladou Kollárovou koupili v malé vesnici Železné u Tišnova chalupu s velikým ovocným sadem, stodolou, rozlehlými sklepy. Oblast kolem Železného má mnoho podobností s krajinou mého dětství: nadmořská výška, úrodná pole kolem, bohatost ovocných stromů i keřů, jabloně, hrušně, ořechy, švestky, maliny, rybíz, angrešt… Předhůří Vysočiny připomíná předhůří Inoveckého pohoří. Podobně jako v dětství jsem zde znovu slyšel a potkával bažanty, srnky, koroptve, slepýše, ještěrky, ježky, v obci a poblíž kohouty, slepice, ovečky, kozy, krávy, spousty ptáků. Mnoho z nich hnízdí v našem sadu; obzvlášť mne nadchli stehlíci, hrdličky, divocí holubi a také mne potěšily vlaštovky ve stodole. Dokonce jsem potkal při svém houbařském výletu za blízkými Šerkovicemi mladého dudka. Těch bývalo za mého dětství na pastvinách okolo Bojné mnoho. A nedávno jsem v čisté vodě potoka Besénku, tekoucího nedalekou Lomnicí, po více než sedmdesáti letech opět s údivem pozoroval mezi kameny raky! Skutečně mnohé oblažující paralely s mým dětstvím. Na chalupě jsem si po více než šesti desítiletích zopakoval sekání trávy klasickou kosou, každý rok ruční pilkou a sekyrou si chystám dříví na zimní topení v kamnech, v zimě odhrabuji sníh, kladu pasti na myši a celý rok užívám všechno, co příroda nabízí. Už patnáct let od konce března do konce listopadu se těším pohledem na „našeho“ vrápence, visícího na sklepním stropu.

Mám rád okolní lesy, zejména mohu-li v nich prožívat své houbařské „orgasmy“. Nenacházím sice jako v dětství s maminkou hřiby královské ani muchomůrky císařské, poznávám však kromě běžně známých hub mnohé jiné, jedlé i nejedlé. V polích jsem opět mohl okem pohladit ojedinělé chrpy („sinokvety“), které jsem měl rád v dětství, tehdy jich bylo hodně. Důchodcovský pobyt na chalupě přináší možnosti soustavně a dlouho sledovat a poznávat např. stavby ptačích hnízd, klování dutin ve stromech, krmení mláďat, růst rdesna a pampelišek, půlkruhově se šířící podhoubí májovek každý rok o 25-30 cm.

Nepočítal jsem s tím, že krajinu svého dožívání budu užívat déle než onu ze svého dětství. To je konstatování velice potěšující, zejména proto, že tuto závěrečnou životní fázi prožívám ještě v docela únosném fyzickém i duševním stavu. Mohu vykonávat běžné chalupářské činnosti a mám dost času pravidelně trávit příjemné chvíle ve společnosti dobrých přátel, vesměs aktivních a zajímavých chlapů, převážně seniorů. Potěšující je pro mne poněkud překvapivé zjištění, že i v pokročilém věku lze navázat nová a krásná přátelství. Toho si vážím obzvlášť. Moji tři nejbližší souputníci z bojňanského dětství (nejmladší má 84 let) sice ještě žijí, jsme v kontaktu, ale pojí nás hlavně to, co jsme prožili před více než 70 lety. S přáteli z Tišnovska zažívám a také si užívám svoji a jejich současnost. Je příjemné, když spolu něco slavíme, organizujeme, navštěvujeme výstavy a různé kulturní akce, nebo plkáme u piva o všem možném kromě politiky (tabu!), nebo popíjíme „tekutý sad“. To je ekologické označení destilované části plodů z našeho jabloňového sadu, který je starší než já. A když sekám trávu, ořezávám stromy, nebo jen tak se procházím sadem i okolím, vidím, slyším, cítím, ohmatávám, ochutnávám mnoho z toho, co mi silně připomíná krajinu mého dětství.

Zásadní rozdíl mezi krajinou mého dětství (fyzickou i mentální) a krajinou mého pokročilého věku je v tom, že ta první je pouhým zakódovaným záznamem, archiválií, zatímco ta druhá existuje a prožívám ji všemi smysly i emocemi. Smířil jsem se s tím, že srdeční krajina mého mládí existuje jenom virtuálně a do ní se už reálně nikdy vrátit nemohu, ta druhá je živá.

Tono Kollár


Prof. MUDr. Anton Kollár, DrSc., (*1933) je znalcem a sběratelem naivního umění (viz jeho kniha „Jak jsem poznával a sbíral naivní umění“). Populárními se staly jeho spisy „Ušní lékař radí“, „Chvála česneku“ a „Pivo“.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu