Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Kůrovec – nechtěný škůdce nebo přirozená součást našich lesů?

Josef Kašák, Jiří Foit, Petr Martinek, č. 3/2019, s. 2-5, pro předplatitele

Lesnická ekonomika více méně pod politickým tlakem

Róbert Babuka, č. 3/2019, s. 6-7, pro předplatitele

Mezi špičkami ledovců

Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Babylonské zmatení jazyků

David Veselý, č. 3/2019, s. 36

Jaké bude bývat počasí?

Jan Hollan, č. 2/2019, s. 2-3

Stromy a voda

Radek Pokorný, č. 2/2019, s. 5-6, pro předplatitele

Zeleň a klima města

Jaroslav Rožnovský, Petr Salaš, č. 2/2019, s. 18-20, pro předplatitele

Stromy jako biotopy

Libor Sedláček, č. 2/2019, s. 21-24, pro předplatitele

Pohyblivý svátek


Jan Lacina, č. 7/2002, s. 1-4

Pohyblivým svátkem nazval kdysi Ernest Hemingway své občasné pobyty v Paříži. Obdobně jako americký spisovatel potřeboval unikat do jedinečného uměleckého kvasu evropského velkoměsta, pociťuji já občas nezbytnost uniknout do kvasu jedinečné přírody Karpat. Ano, mé cesty z Brna na východ jsou pro mne rovněž pohyblivým svátkem. Dlouho jsem přemýšlel, proč. Čím se liší moje běžné cesty západním směrem od těch méně častých na východ?

Na západ putuji do harmonické kulturní krajiny, ve které hledám (a občas i nalézám) pohodu, pocit jistoty a bezpečí. Karpaty na východě mě naopak přitahují svou divokostí a nezkrotností. Tuším v nich krásná dobrodružství. Nejen kopce, lesy a louky, potoky a řeky, ale i lidé jsou tam jaksi méně zaoblení a strmější, méně regulovaní a divočejší. Potřebuji v jejich krajině i s nimi občas pobýt, aby se mi opět rozproudila krev stejně radostně jako voda v karpatské bystřině. Však bývá proč!

Můj pohyblivý svátek začíná už kousek za Brnem, když v listnatých porostech Ždánického lesa odemyká zmrzlou zem do jara nikoliv běžný petrklíč, ale neokázalé květenství hvězdnatce čemeřicového. Stejně tak i v blízkých Chřibech, horách hříběcích. V jedné vesnici na jejich úpatí jsem nedávno zažil, jak do místní hospůdky vstoupil celou půlkou obrovitého těla kůň a nevycouval, dokud také nedostal svůj půllitr piva. A což teprve, když se překoná široká niva řeky Moravy a vstoupí se do krajiny moravského Slovácka a Valašska! Nepoznal jsem dosud druhou končinu, kde by se v lidových písních tak často zpívalo o květinách i o stromech a ptácích v jejich větvích. Radostně zpěvná krajina má samozřejmě svoji živnou vegetaci - vinice (to na teplejším jihu) a trnkové sady (ve vyšších polohách a severněji). Zpívá se poněkud méně, když nerodí. Při výzkumu sesuvů na moravsko-slovenském pomezí jsem potkal smutného gazdu, jehož pozemkem se táhla široká jizva. „Zahúčalo to a sad som mal v riti,“ bědoval, neboť to nebyl jakýkoliv, ale právě švestkový sad. Naštěstí zůstaly u chalupy trčet alespoň hluboce zakořeněné hrušně a tak přece jen něco zbylo na malý pohárek s krátkou písničkou.

Karpaty jsou pohoří dynamické - vzpínají se i sesouvají, trčí do oblak a zároveň se drolí směrem k řekám. Na jejich březích se bělají pruhy oblázků a valounů, každoročně znovu přesouvané a omílané divokými vodami z tajícího sněhu. Kolik je tam říček, které podle bělostných peřejí pojmenovali Bělá! Třeba ta pod Vysokými Tatrami, sbírající své vody až z puklin majestátního štítu Kriváně. Výzvě dojít až k pramenům takové divoké říčky se ovšem nedá odolat. Kdysi, při prázdninové praxi hajného, jsem to zkusil nikoliv po turistické stezce, ale přímo korytem bystřiny. S batohem plným hrud dobytčí soli pro kamzíky jsem se vytahoval po větvích kosodřeviny vzhůru po kluzkých skalách kolem vodopádů. Bylo mi jedno, jak se vrátím zpět. A nebylo to až rouhavé, když jsem s rozkoší křičel verše Robinsona Jefferse z vichrem rozevlátých korun horských borovic? Dodnes ve mně voní limbová pryskyřice, dodnes rád svírám v dlani ocelově namodralou limbovou šišku, ne nepodobnou poupěti dosud nevyšlechtěné růže. Jak rád bych zase nechal prát své prádlo, zatížené kameny, zpěněnou bystřinou ve stejném místě, ve kterém se koupávají medvědi!

Co jsem se za nimi nachodil ve stopách zcela čerstvých, než jsem vytouženou šelmu konečně spatřil! Nikoliv u smetiště horského hotelu, jak už bývá i v Karpatech zvykem, ale v divočině ukrajinských Karpat pod Popem Ivanem. Sledovali jsme medvěda dalekohledem přes údolí, jak obchází zeširoka ovčí salaš a uhýbá před dotírajícími ovčáckými psy. A nepatří k podstatným znakům karpatského pohyblivého svátku právě vzrušující předtucha, že zde lze potkat medvěda, vlka či rysa? Že zde lze dosud zažít vjemy jak vystřižené z kýčovitých vázanek myslivců? Na svazích Popa Ivana rozkvétají rododendrony a pastevci si ulamují jejich růžové větévky za klobouk. Ve zbytcích sněžných polí se táhnou rozbředlé stopy medvědů i řetízky jeřábčích a tetřevích stop. Na pozadí zapadajícího slunce zahřaduje do větví odraného smrku mohutný tetřeví kohout. Vzápětí za modravého šera se začíná zpod nebes ozývat skřípavý hlas tokajících sluk…

Na jedno z nejpřednějších míst mého pohyblivého svátku patří ovšem východoslovenský Vihorlat. V temných bukových lesích bývá vždycky trochu úzko. Zvlášť za podzimních dešťů, když se andezitové skály studeně lesknou jak sarkofágy a kolem nich na ztrouchnivělých kmenech nehnutě sedí puštíci bělaví s hlavami připomínajícími lidské lebky. Připadá mi symbolické, že jsem při stanovištním průzkumu vihorlatských lesů měl za kopáče půdních sond odborníka na slovo vzatého - místního hrobaře. I v těch nejkamenitějších půdách dokázal vykopat sondu hlubokou, širokou a dlouhou tak, abych si do ní mohl pohodlně lehnout. Jen díky tomu, že jsem se nenechal tenkrát pilným hrobařem zasypat, mohl můj pohyblivý svátek pokračovat do dalších karpatských hor. Třeba i na maďarský Tokaj, solitérně se vypínající kopec nad soutokem Bodrogu s Tisou, mezi proslulé vinice, sklepy, pod úzká křídla exoticky vybarvených vlh. Mezi koně s rozevlátými hřívami na květnatých pastvinách rumunského Suhardu. Do Kremnického pohoří nad Turčianskou kotlinou, kde mi kopal sondy (nikoliv hroby!) a do zlatova opékal domácí slaninku strýc bývalého mistra světa v krasobruslení Ondreje Nepely…

Karpaty a jejich lidé jsou krásně nespoutaní. Strhují a vábí. Kdykoliv zaslechnu z rádia zvučný hlas a fujaru svého přítele a učitele Milana Križa z Hrochotě pod středoslovenskou Polanou, neodolám. Musím do karpatských hor zase jet. Snad dokonce najdeme odvahu a zopakujeme s přítelem Antonínem stejné dobrodružství, jaké jsme prožili za dávných studentských let. Tehdy nás chtivý učitel dendrologie vyslal do nehostinných zimních Roháčů pro rouby vzácného horského jeřábu mišpulky. Atmosféra putování byla obdobná Maruščině cestě ve známé pohádce O dvanácti měsíčcích. S tím rozdílem, že jsme ty hodné bytosti a proto ani mišpulku nepotkali. Podruhé se nám to určitě podaří. Nad horním roháčským plesem bude zrovna přebírat žezlo měsíček Březen a nabídne nám pohárek průzračné a delikátní pálenky, jaká se dá vypálit jedině z plodů mišpulky. Pokropí jí hlubokou závěj nad hrůznou lavinovou strží a my konečně spatříme rašící a vzápětí růžově kvetoucí keř…

Právě tak si představuji vyvrcholení (snad ne ještě tečku!) v tom nádherném pohyblivém svátku, který lze zažívat jedině v Karpatech.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu