Vstup pro předplatitele: |
Zapomínám verše jako jabloň lístky,
zapomínám básně jako jabloň květy,
zapomínám své roky jako jabloň jara,
zapomínám bolest.
Mezi stromy projíždí
sadař na vozíku
taženém malým zahradnickým traktorem,
co řve jak revolver
a drtí
pneumatikami
jako tankovými pásy
spadané květy, spadané listí, zem…
(František Schildberger)
V lednu oslavil náš kamarád, kolega a spolutvůrce časopisu Veronica pětasedmdesátiny. Popřejme mu dodatečně zdravíčko, mnoho sil do toulek přírodou, za slukami i losy, výšlapů na zamilovanou tišnovskou Klucaninu, ale také inspirace do tvořivého psaní, kolážování a jiných oblíbených činností.
Postesky nad tím, jak čas neúprosně letí, už jsou klišé. Přesto stojí za připomenutí, že to byl Honza, kdo před 33 lety do kolébky časopisu Veronica přivedl kvítek nezvalovského rozrazilu, tehdejší brněnské básníky a spisovatele (Jana Skácela, Jaromíra Tomečka, Ludvíka Kunderu) i velká jména moravských malířů a výtvarníků. Jsem rád, že propojování kultury a přírody, které Honza v redakci vždy prosazoval, neskončilo s odchodem starých bardů a že se mladším kolegům podařilo na jeho linku navázat s novou uměleckou generací.
V široké snivé duši přítele Jana bylo vždy místo pro mnoho dimenzí. Od turgeněvovské chandry, thoreauovského splynutí s přírodou, přes slavíčkovské a martinovské lásky k Vysočině až po bujarou veselost brněnské bohémy či moravského folklóru u vína či kontušovky. I při té šíři záběru si pan Lacina získal přirozený respekt odborníka, badatele a v posledních dvou desetiletích i oblíbeného učitele, který své studenty, obdobně jako jeho celoživotní alter ego Antonín Buček, vyváděl z univerzitních škamen do přírody, aby jim předal alespoň část svých znalostí a umění vnímání krajiny.
Honzo, ať tě život těší a i letos tě čekají objevná setkání s tvými ptačími, rostlinnými, čtyřnohými i lidskými přáteli.
Miroslav Kundrata