Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Mezi špičkami ledovců


Ema Wayan Danielová, č. 3/2019, s. 29

Vítězná esej 6. ročníku Vyšehradské literární soutěže pro rok 2019 „Ve stopách Grety Thunbergové“

Inspirováni mladou aktivistkou Gretou Thunbergovou jsme se i my a naši soutěžící tento rok zapojili do celosvětového dění a stali se na chvíli bojovníky za záchranu ekosystému planety. Úkolem soutěže bylo napsat esej, která by co nejlépe shrnovala toto volání, problémy stavu životního prostředí, řešení a byla i výzvou. Nejlépe se zadání zhostila studentka Ema Wayan Danielová, jejíž příspěvek otiskuje časopis Veronica, a přáli bychom si, aby naše a její volání dospělo k uším správných lidí, kteří pomohou budoucnost změnit k lepšímu.

Ladislav Zelinka, pořadatel soutěže, Vyšehradská vize
https://ladislavzelinka.wordpress.com/vysehradska-vize/


Mezi špičkami ledovců


My, lidé ve vyspělých zemích, vyrůstáme mezi špičkami ledovců. Většina z nás nehledí pod vodu, dokud nenarazí.

Mám na jednorázové plasty mnoho hezkých vzpomínek. Bublinkové fólie, balónky, tácky, kelímky, gumičky, PET lahve se sladkými nápoji, bonbony v barevných obalech, sáčky, jogurtové nádoby a vaničky s ovocem.

Pamatuji si také cesty trajekty a letadly a jak jsem tyto dopravní prostředky shledávala fascinujícími a zábavnými.

Vzpomínám na to, jak má babička labužnicky rozmýšlela, jaké maso nám uvaří k obědu, a jakou jsem měla radost, když jsem šla s rodiči po vysvědčení do cukrárny a všichni jsme se cpali nadýchanými šlehačkovými zákusky.

Byla jsem veselá, když jsem v mírném pásu jedla tropické ovoce nebo když mi matka koupila nové oblečení v některém z těch obrovských klimatizovaných obchodů.

A mezitím se tiše oteplovala naše planeta. Lesy usychaly, hladiny oceánů stoupaly, zvířata vymírala, počasí kolísalo, ozonová vrstva se tenčila a skleníkový efekt sílil. Proč mi to nikdo nevysvětlil?

Domnívám se, že hlavní problém tkví v tom, jakou radostí a veselím, jakým štěstím, vůněmi, čistotou, barvami a slovy jsou otkány ty věci, které přináší záhubu jiným a které by ji jednou mohly přinést i nám.

Probíhající pokusy o zmobilizování lidí, pokusy donutit je chápat, že klimatická změna má co dělat i s nimi a je třeba ji řešit, mě naučily, že lidé jsou nesmírně krátkozrací a často nedokážou myslet v souvislostech. Klimatická aktivistka dospělé obviňuje, že jí zničili budoucnost, a oni jí za její slova tleskají a vyjadřují jí podporu, jako by byli na stejné lodi, jako by oni byli ti hodní. Proto je jisté, že změna musí přijít ze shora. Od těch, kteří mají moc změnit mnoho životů a jimž je třeba naservírovat krom faktů i ony souvislosti.

Je třeba myslet globálně a jednat lokálně. Kdyby země omezily vývoz a dovoz a tam, kde to lze, kdyby dávaly přednost místním zdrojům, kdyby pěstovaly větší škálu plodin, kdyby lidé využívali méně aut a letadel a více autobusů a vlaků, kdyby byla výrazně omezena konzumace masa a dalších živočišných produktů, kdyby množství plastu neustále nenarůstalo, kdybychom v mnoha situacích hledali jiné způsoby, kdyby… Kdyby se tohle a mnoho dalšího událo, je šance, že si obyvatelé planety Země budou na konci tohoto století celkem šťastně žít. Stojí za to pokusit se o to.

Nechci narazit, a ani aby za mě naráželi jiní. Už dávno je čas jednat.

Ema Wayan Danielová, 17 let, Brno


(Pozn. redakce: Myslíme, že se můžeme jen těšit z toho, že se mladí lidé angažují ve prospěch ochrany životního prostředí i klimatu naší planety. Neposílejme je tedy blahosklonně do školních lavic a nebagatelizujme jejich úsilí zdůrazňováním chyb, které dělají. Naslouchejme jim, připojme se a snažme se pomoci jejich nezkušenosti naším vzděláním i vědomostmi. Podpořme je a nevytvářejme další mezigenerační bariéru svou přezíravostí. Radujme se, že se na politické scéně jejich zásluhou hýbou ledy.)

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu