VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Svoboda, J.: Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Smart Press, 2009, 352 s.

Je to už více než deset let, co k nám ze světa prostřednictvím Karola Končka pronikly myšlenky permakultury, za které dostal Australan Bill Mollison v roce 1982 alternativní Nobelovu cenu. Zatím jsme si v češtině nebo slovenštině mohli o permakultuře přečíst jen knihy, které vznikly ve zcela odlišných klimatických podmínkách. Doufala jsem, že kniha, kterou napsal Jaroslav Svoboda a která na sklonku minulého roku vyšla v nakladatelství Smart, tuto mezeru pomůže zaplnit. Autor však i v ní často čerpá právě ze zahraniční literatury a internetu, a proto například mnohé rostliny, které doporučuje, budete těžko shánět, případně s obtížemi pěstovat. I když autor sám si je vědom, že zahradničit v souladu s přírodou se člověk naučí hlavně na své vlastní zahradě na základě pozorování přírody, někdy i metodou pokusů a omylů, snaží se nám cestu k vysněné „ekozahradě“ usnadnit. Název Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku by však mohl vést k domněnce, že stačí zakoupit si tuto knihu a dva hektary půdy a pak jen postupovat podle návodu. Nepřipadá mi moc šťastné nazvat takto knihu, která je postavena na základech permakultury. Permakultura totiž podle mne není založena na návodech, ale seznamuje především s osvědčenými principy, které musí člověk sám rozvíjet podle vlastních podmínek, aby došel k cíli. Vím o lidech, kteří po několika letech neúspěšného postupování podle tzv. návodů obviňovali ze svého neúspěchu permakulturu. Pokládám to za velké nedorozumění. Podstatou permakultury je totiž pochopení přírodních zákonitostí a respekt k nim. Pak můžeme s přírodou spolupracovat, a ne s ní bojovat, a při minimálním úsilí získávat maximální výnosy.

Já jsem se o permakultuře kdysi dozvěděla jako o metodě pro líné inteligenty. I když mi tato definice zněla trochu pejorativně, zaujala mne. Připouštím, že pro většinu lidských vynálezů byla motivací touha vyhnout se zbytečné práci. A inteligence, to pro mne rozhodně není dosažený stupeň vzdělání nebo stupeň IQ, ale právě schopnost porozumění.

O tom, že si na základě pochopení na zahradě nebo rodovém statku zbytečnou práci můžeme odpustit, je právě tato kniha. Jen je škoda, že autor zatím nemá prověřené všechno, o čem píše. S ohledem na jeho věk bych to ani neočekávala, ale v knize mi chybí přehled alespoň hlavních zdrojů, ze kterých vycházel. O to víc, že jich je zřejmě obdivuhodné množství, hlavně těch, které přečetl, jak sám píše, v angličtině, a ze kterých nám vybral to podstatné. V každém případě oceňuji, že psal tzv. polopatickou formou srozumitelnou pro naprosté laiky. V knize se dozvíte mnoho užitečných informací a díky autorovu humornému nadhledu, doplněnému obrázky a fotografiemi, rozhodně nejde o suchopárné čtení.

Pokud tato kniha probudí ve čtenářích touhu poznat přírodní zákonitosti a obnoví v nich pro naše předky samozřejmou, ale v dnešní době už velmi vzácnou lásku a úctu k půdě, pak splní svůj účel a pomůže jim vysněnou ekozahradu s pomocí přírody vytvořit.

Takže selský rozum do hrsti a pusťte se do čtení. Nezapomeňte však, že mnoho se naučíte i ve svém okolí, ať už od starých a zkušených pěstitelů nebo přímo pozorováním zahrady i přírodních společenství. Nemyslete si, že jste chytřejší, protože jste si přečetli „kompletní návod“. Ale ani si zbytečně nenechte přistřihávat křídla a nebojte se, třeba pro jistotu napřed v malém, zkoušet nové věci.

Ještě bych měla jednu malou poznámku na závěr. Pokud se cítíte být odborníky, mohou se vám některá doporučení, uvedená v této knize, zdát na první pohled divná, odporující tomu, na co jste zvyklí, co pokládáte za jediný správný a obecně vžitý postup. Neodsuzujte je však bez prověření a vyzkoušení, možná i vás výsledky překvapí.

Helena Vlašínová
přednáší permakulturu na Mendelově univerzitě