Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Pandemická situace v chráněných územích


Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Jedním z fenoménů loňského a letošního roku je velká návštěvnost v chráněných územích. Zvýšený zájem o významné části přírody je důsledkem anticovidových opatření. Před pandemií jsme byli v ochraně přírody zvyklí na ledasco, ale vyhrocená koncentrace a agresivita návštěvníků se pro nás stala novou zkušeností.

Vládní nařízení na dlouho omezila provoz obchodních a zábavních center, restaurací a škol. Lidé začali řešit, co mají dělat s volným časem. Najednou se zjistilo, že existuje příroda. Jenomže většina nově příchozích není zvyklá na pohyb v přírodě. To se projevuje například špatnou vybaveností v podobě nevhodné obuvi nebo minimální pokorou k životnímu prostředí. Jednou ze známek bezohlednosti je iluze, že se v přírodě může všechno. Ať už to je zahazování odpadků, pouštění hudby, hlasité řvaní či kopání do všeho, co stojí v cestě. V chráněných územích se pak chodí mimo vyhrazené cesty nebo se záměrně ničí ohrožené druhy. Neukáznění návštěvníci jsou ke všemu často agresivní, jakmile je někdo upozorní.

Problém je dále v tom, že si lidé neumí naplánovat vlastní trasu. Většinou se spoléhají na profláknuté tipy, o kterých se dozví na sociálních sítích, z médií nebo od přátel. Bohužel těmi nejvíce oblíbenými destinacemi jsou ty nejcennější části přírody - zvláště chráněná území. Není se pak čemu divit, že tato území trpí a předměty ochrany jsou vážně ohrožovány.

Overturismus a konzumace přírody

Nemám nic proti tomu, že lidé chodí do přírody namísto sezení doma nebo brouzdání v obchodním centru. Úplně nezatracuji ani návštěvy chráněných rezervací. Je však nezbytné respektovat pravidla chování plynoucí ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud je v území plno, počkám si na jinou dobu, kdy tam nebude plno. K tomu slouží i moderní technologie, kdy na Googlu vidíte, kolik je v území lidí. Podívám se a vidím, že tam je plno. Ráno tam ale nebývá skoro nikdo, tak půjdu dříve. Jenomže já chci vidět danou věc teď a hned. Potřebuji si rychle fotit tuto kytku, přitom pošlapu spousty jiných rostlin. Důležité je fotky sdílet, aby „záviděli“ všichni přátelé.

Takový jev je označován za overturismus, který je charakterizován nadměrným růstem počtu návštěvníků, který vede k přeplněnosti v oblastech, kde obyvatelé trpí důsledky dočasných a sezonních špiček cestovního ruchu, které si vynutily trvalé změny jejich životních stylů, přístupu k občanské vybavenosti a obecnému blahobytu (Milano, Cheer, Novelli 2018). Počty lidí v chráněných územích jsou během posledního roku neudržitelné a přímo působí devastaci území, která se projevuje nadměrným sešlapáváním, ničením vybavení a přívalem odpadků. Impozantní kvetení některých druhů trvá jen pár týdnů v roce, a tak je tlak velmi silný během relativně krátké doby. Území je využito do maxima a je nutné je co nejvíce zkonzumovat. Návštěvníci v honbě za zážitkem (chráněné druhy, výhledy, místa pro pikniky) přitom vytváří na území obrovský tlak, který ve výsledku zničí to, za čím tam lidi vlastně jdou.

Pozorovat plíživou a intenzivní devastaci

Drobného ničení si všímám dlouhodobě. Ještě v roce 2018 jsem u Kamenného vrchu na jedné debatě horoval, že máme vše pod kontrolou. V plné kráse se onen overturismus projevil v roce 2020. Na mnoha územích jsem začal pozorovat plíživou a intenzivní devastaci. Především se jednalo o nekontrolovatelné sešlapávání, vytváření nových cestiček, zanechávání odpadků a co víc, docházelo k trhání některých chráněných rostlin.

Veliký tlak návštěvnosti vždy reprezentoval Kamenný vrch v Novém Lískovci. Na jaře 2020 jsem poznal, že k ničení dochází i na dalších územích. Na Velkém Horneku lidé rozšlapali plochu, kde rostlo několik trsů koniklece. Odtamtud je výhled do Mariánského údolí a kdo by je čekal zrovna tam; vždyť ty rostou jen na Kamenném vrchu a na Stránské skále, tady přeci ne.

Píše se jaro 2021. Stále je všechno zavřené a lidi to táhne do přírody. Novináři volají na Rezekvítek, jestli už kvetou koniklece. Co dva dny jezdím na Kameňák a kontroluji stav. Sleduji vyšlapané cesty. Trošičku zapršelo, lidem se nechtělo chodit po blátě, a tak si vytvořili novou trasu. První koniklece se klubou a přichází první davy. Už tady zvažuji, co dál. Na Kamenném vrchu jsme s kolegy jako každý rok rozmístili cedulky, kde nezakazujeme, ale doslova prosíme návštěvníky, aby se chovali slušně, nechodili mimo cesty a netrhali koniklece. Totéž provádíme nad rámec našich možností i na Medláneckých kopcích a na Hádech.

Po jedné návštěvě Kamenného vrchu zjišťuji, že v kvetoucích koniklecích se zase válí fotografové, maminky s dětmi si daly svačinku přímo v koniklecích a děti zvesela trhají koniklece (to se opravdu stalo!). Cesty jsou rozblácené a během týdne zmizel asi jednometrový pruh koniklecové louky v délce asi 250 metrů. Po tomto stavu vrcholné drzosti začínám mobilizovat koniklecové hlídky, o kterých jsem mluvil v roce 2020 a které na Kamenném vrchu působily ještě v devadesátých letech.

Koniklecoví průvodci

Dříve než vám popíšu příběh o koniklecových hlídkách na Kamenném vrchu, shrnu stav v jiných brněnských územích. Na Hádecké planince kdysi bývala početná populace koniklece. Populace rok od roku velmi kolísá. Oproti minulým letům byla situace lepší. Přesto jsme nezabránili tomu, aby si kolemjdoucí vytvořili cestičku a sešlapali okraje až na kámen. Na Medlánecké skalce místní omladina vydupala 99 % všech konikleců. Na Medláneckých kopcích naopak koniklece mírně přibyly, bohužel ostatní stepní trávníky jsou plošně sešlapané na hlínu. Tipuji, že se zde vytvořilo až několik set metrů nových cestiček.

Jedním ze zachráněných území v letošním roce je Kamenný vrch. Bylo to však za pět minut dvanáct. Díky přítomnosti hlídek se podařilo ochránit několik tisíc konikleců. Formálně jsme jim říkali průvodci. Z jedné třetiny skutečně nabádali neukázněné návštěvníky a ze dvou třetin se snažili informovat. Nic nezakazovali, ale pokud někdo ležel v koniklecích, upozornili ho, že ničí koniklece. Původně jsme měli na Kameňáku pouze jednoho průvodce. Ale čím dál větší nápory lidí nás donutily posílit víkendové hlídky z počátku na dva průvodce a poté až na čtyři průvodce.

Průběžně jsem měřil, jak se rozšiřuje nejvíce frekventovaná trasa. V momentě, kdy překročila šířka cestičky dva a půl metru a napočítal jsem přes dvě stě rozšlapaných kvítků, začal jsem jednat. Na řadu přišla výstražná páska, která ohraničila spodní část a měla zabránit lidem vstupovat mezi koniklece. Postupně jsme museli vymezenou část rozšiřovat, protože lidé vstupovali jinudy. Trefně to shrnula paní, která na jednu výtku odvětila: Myslela jsem, že když tady není páska, tak se sem může. V hlavní části Kamenného vrchu lidé za pásky nechodili, ale do ostatních částí bez pásky už chodili. Vrcholem pak byl pár, který se rozhodl si mezi konikleci uspořádat piknik na dece.

Většina lidí omezení vítala. Někdo tiše odporoval, někdy to šlo i do agrese. Objevily se dokonce cedule, které měly za cíl zesměšnit opatření: Ať žije Rezekvítek se svojí přehnanou a necitlivou péčí!!! Došlo i k několika verbálním napadením. Policii jsme naštěstí museli volat pouze jedenkrát.

Na Kamenném vrchu jsme se snažili bojovat s nebývalými davy všemi dostupnými metodami. Podařilo se nám díky dobrým vztahům s vedením radnic v Novém Lískovci a Kohoutovicích zajistit o víkendech stálou hlídku městské policie. Problematiku zvýšené návštěvnosti jsme všemožně medializovali. V reportážích jsme říkali všem redaktorům, ať nikoho nezvou a opravdu varují, že návštěva chráněných území škodí přírodě.

Participace v ochraně přírody

Koniklecová louka je názorným příkladem overturismu. Poté, co odkvetou koniklece, nápor ustane. Ve zbytku roku na Kamenném vrchu potkáte maximálně mateřské školky, školy na výukových programech, běžce, celoroční turisty, pejskaře a v neposlední řadě Rezekvítky, kteří zde provádí ochranářský management.

Rezekvítek bohužel nemá v popisu práce hlídat koniklece. Naše hlavní a placená činnost je kosení trávy a údržba křovin. Ostatní aktivity, jako je natírání plotu, jsou dobrovolné a neplacené. Proto chceme spustit kampaň jako další opatření na ochranu konikleců. Cílem je, aby lidé přispěli na naše aktivity nejen na Kamenném vrchu, ale i na další chráněné lokality. Je to alternativa výběru vstupného, kterou nezávisle na sobě navrhlo několik lidí.

Další na řadě máme v plánu stavbu dřevěného chodníku v nejvíce frekventované trase. Tím bychom dokázali koncentrovat lidi do jedné části a zároveň zvýšit komfort návštěvy rezervace. Aktuálně jsme tento projekt s názvem Koniklecový chodníček na Kamenném vrchu přihlásili do participativního rozpočtu Dáme na Vás.

Naučit lidi lepšímu vztahu k přírodě

Nikdy dokonale nezvládneme uhlídat chráněná území. Víme, jak chránit tu či onu kytku, ale v tom, jak efektivně pracovat, vidíme neznámou. Zjistili jsme například, že je už pozdě na to, abychom informovali návštěvníky přímo v chráněném území; oni si to jen přečtou, ale neuvědomí si podstatu nebo ji z různých důvodů ignorují. Je třeba začít od prevence. To, že se nachází v chráněném území, musí každý vědět už ve chvíli, když do něj vstupuje. Je potřeba naučit lidi lepšímu vztahu k přírodě, ke krajině i k ochraně přírody. Divili byste se, kolik lidí neví, že existují přírodní rezervace a přírodní památky. Namísto toho vědí, že se ochranáři mají nazývat ekoteroristy a že je to škodná. Velmi překvapivé je i to, že lidé považují za samozřejmost, že odpadkové koše jsou v přírodě automaticky. Pokud ne, letí papírek nebo láhev do křoví.

Při své zkušenosti v ochraně jsem byl velmi překvapen, jak malá je pokora a velká agrese existuje mezi lidmi vůči ostatním lidem a přírodě. Neskutečné je, že si někdo dovolí zaútočit na průvodce, kteří jen upozorňují na to, aby lidé neničili nejcennějších části přírody. Pokud vládní opatření související s pandemií zmírní, zpomalí se možná tlak na chráněná území. To, co jsme teď zažívali dva roky, beru jako varovný prst. Může se to opakovat a může být hůř. Dosavadní metody práce s návštěvníky jsou zastaralé, musíme hledat nové cesty.


Viz též následující text K. Bradáčové: O jednom trsu koniklece.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu