VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Střih první

Vstávám brzy, vyrážím pěšky do práce, dokud se dá ještě dýchat. Vzduch se pomalu chvěje, je cítit narůstající vedro. Ještě zůstává trošku dýchatelného vzduchu z noci, než se beton a asfalt rozžhaví do běla, a po ulicích se budeme jenom ploužit. Procházím krajem parku na Špilberku. Keře podél cesty vydrží mnohé, ale toto léto, zdá se, už nepřežijí. Listy svěšené už několikátý týden, a čím dál tím víc. Je to smutek. Vzpomenu si na zahradu, na kterou už mi ani nedělá radost chodit, protože se to nedá všechno uzalívat. Zachraňuji rajčata, občas zaleju něco jiného, co mi už přijde kritické. Všechno povadlé, smutné, na víc není síla. Co se dá, mulčuji, obkládám lepenkou, z ulice nosím posekanou trávu, abych půdu chránila před vyschnutím. Přesto to nestačí, i když lepší než nic.

Dorážím do kanceláře, sprchuji se, jak jsem zpocená. Moje kancelář je sice nejmenší ze všech, zato k ní někdo z mých předchůdců nechal dodělat sprchu. Pokud chodím pěšky a jezdím na kole, tak je to důležitý bonus. Sedám k počítači. Teplota pomalu narůstá, nalévám si další a další vodu. Těžce se mi dýchá, jsem znovu zpocená. Volají novináři, ptají se, kde ještě budeme kropit ulice, když je takové vedro. Odpovídám. Zároveň se snažím vysvětlit, že to sice trošku na chvíli pomůže, ale že to není systémové řešení. Novináře to příliš nezajímá. Pro jejich čtenáře, kteří chtějí jednoduchou a jasnou odpověď je to příliš složité.

Střih druhý

Letní odpoledne. Sedím doma, zatažené závěsy, sotva se dá dýchat. Pracuji na počítači. Přichází maminka. Sedá si na okraj pohovky. Těžce dýchá a najednou prohlásí: „Prosím tě, modli se, ať už to vedro skončí, nebo umřu.“ Připadám si tak malá, tak bezmocná. Nenacházím slova. Nevím, co mám říci a co můžu udělat, protože si s tím nevím rady.

O pár dní později v kanceláři připravujeme podzimní kampaň. Jejím hlavním tématem jsme se rozhodli vyhlásit vedro a sucho. Ostatní preferují dopravu. I to je důležité, ale změna klimatu je pro nás nejdůležitější z hlediska budoucnosti nás všech. Je před desátou, najednou telefon. Volá syn, že babička omdlela a že pro ni přijela záchranka. Stalo se to už párkrát, vlastně si ani nemyslím, že to může být vážné. O něco později volám domů, tatínek je zmatený a nešťastný. Zdá se, že se maminka zatím neprobrala. Scházíme se v nemocnici. Mamince selhalo srdíčko, vysvětlují. Ještě pár dní nám dávají šanci, ale záchrana přišla příliš pozdě. Nakonec nás nechají se rozloučit a je konec. Nechápu. Je to tak definitivní, tak nevratné. Všechno ve mně se brání tomu to přijmout. Jsem překvapená, kolik lidí v mém okolí mi říká, že v jejich okolí v době veder také někdo odešel. Nevím, co jsem mohla udělat jinak, přesto mám pocit, že jsem nějakým způsobem selhala.

Střih třetí

Začátek září. Ještě pár dní zpátky centrum města připomínalo kotel, jak bylo rozpálené. Šílená vedra pominula, včera bylo jen necelých 30 stupňů. Přichází odborník s termokamerou. Chceme změřit, kolik stupňů má dlažba v centru. Nevěříme svým očím, přístroj ukazuje neuvěřitelných 37 stupňů. Ještě několik dní poté, co se ochladilo, si dlažba na náměstí drží teplotu větší, než je okolní vzduch. Poprvé pořádně chápu, jak velký průšvih je to obrovské množství zpevněných ploch a jak těžké bude to změnit.

Mgr. Jasna Flamiková (1969) je brněnská politička, zakladatelka obchodů Nadace Veronica, je nadšenou cyklistkou, zahrádkářkou, příznivkyní osobního rozvoje a zimního koupání, ráda čte, luští sudoku, chodí do přírody a do divadla.