Čtení na tyto dny

Pocta

Byli jsme vyznamenáni.

Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.

Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.

A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování


David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Jednou jsem potkal poustevníka. Bylo to uprostřed Moravského krasu. Tatínek mi sice vždycky říkal, že v Pustém žlebu přepadají povozy loupežníci, a já měl v dětství krásné mrazení v zádech, kdykoli jsme tudy na výletech projížděli. Ale v dospělosti, poustevník, a za bílého dne? Přesto tam u silnice stál a stopoval. Měl hnědou režnou řízu převázanou konopným provazem a já ho naložil do Škody 120. Pokud se pamatuji, neřekl jediné slovo, jen tiše seděl. Stará škodovka se proměnila na kupecký povoz a já jel starými časy, kdy ještě nějaký poustevník přebýval v každé druhé jeskyni. Ve které asi bydlel tenhle?

Svět se tak nějak zmenšuje a ztrácí vůni, všude se promenují zástupy lidí, jedno jestli u historických památek, v centrech měst nebo v divočině. Ale existuje jedno místo, kam člověk pořád může jen na návštěvu, a to jsou jeskyně. Od nepaměti je lidé pokládali za brány do jiných světů. Do světa zemřelých, do říše příšer, nebo rovnou do pekla. Jen několik jeskyní, a to jen na samém krajíčku, bylo možné použít za úkryt. To tam ovšem nesměl bydlet medvěd nebo šavlozubý tygr.

Šelmy jsme už z jeskyní vyhnali, ale nezůstávají jeskyně, přes všechny proražené vchody, projížďky na lodičkách a silné osvětlení, stále tajemným místem? Snad ano, stále se totiž takto komfortně dostaneme pořád jen na jejich krajíček a stačí, aby průvodce na chvíli žertem vypnul osvětlení, a najednou opět cítíme tu pradávnou bázeň pravěkých lidí. Ti zdobili stěny jeskyní malbami s výjevy svého života vyvedenými okrovými odstíny jílových hlinek. Nově se dovídáme, že starodávní lidé se v tom období uchylovali do jeskyní z důvodu spalujícího žáru Slunce, vzniklého nějakou nám těžce pochopitelnou anomálií magnetismu Země. Stejnou jílovou hlinkou zřejmě naši předci natírali taky sami sebe, aby chránili pokožku před vražedným působením tohoto záření. Takže vlastně po stěnách jeskyní čmárali opalovacím krémem.

Jejich současní potomci dělají také podivné věci. V jeskyních svítí tak silnými lampami, že jejich světlo je dostatečné pro zelené rostliny odkázané na fotosyntézu. Rostliny jsou malé a přežijí jen v těsné blízkosti reflektoru, ale přesto je to pro jeskynní svět tmy něco nepatřičného. Přes všechna varování návštěvníci také tak dlouho sahali na špičky dvojitého stalaktitu Milenci (stalaktit je ten, co visí od stropu dolů), až tak hrubě narušili jejich křehkou rovnováhu, že zastavili jejich věčnou cestu k sobě napříč nekonečnem. Nějaký šprýmař je sice doplnil žvýkačkou, ale kromě rozšíření výkladu průvodce o mírně lascivní poznámku: „Každý ví, že přes gumu to není ono,“ to k žádnému výsledku nevedlo.

No, ale jeskyně si přes toto všechno snad dokázaly svoji důstojnost zachovat. Tak třeba zase někdy potkám poustevníka.

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu