Čtení na tyto dny

Král smrků

(Smrk ztepilý
Stáří 180 let
Výška 38 m
Obvod 402 cm)

Prší
Přítmí pravěkého lesa
Ticho kapradin a trav
a kapající vody

Posvátná úzkost
slovanského obětiště

Zpovzdálí
hluk dětské
školní křížové výpravy

Směrovka: Král smrků 300 m

Zpáteční cestou
sbírám papírky
od žvýkaček a bonbonů
zn. Velim

(Jaroslav Kvasnica
Mariánské lázně 1987) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pouť na Svatou Horu II. Pěší putování

Václav Štěpánek, č. 1/2024, s. 2-6, pro předplatitele

Putování za vyplaveným dřevem

Petr Čermák, č. 1/2024, s. 20-22, pro předplatitele

Beskydy Rudolfa Jandy. Věnováno 50. výročí vzniku CHKO Beskydy

Václav Štěpánek, č. 1/2024, , pro předplatitele

Pouť na Svatou Horu I

Václav Štěpánek, č. 4/2023, s. 26-31, pro předplatitele

Jsou cesty kamenů, květů a v nich návrat (krátká potulka rodnou i domovskou Vysočinou)

Miloš Doležal, č. 4/2023, s. 18-21, pro předplatitele

Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí

Josef Kroutvor, Pavel Klvač, č. 4/2023, s. 2-3, pro předplatitele

Ohlédnutí za půlstoletím Ramsarské úmluvy

Jan Plesník, č. 3/2023, s. 2-5, pro předplatitele

K hydromorfologickému působení bobra evropského

Tomáš Just, č. 3/2023, s. 29-33

Algolog v mokřadech

Olga Lepšová-Skácelová, č. 3/2023, s. 39-41, pro předplatitele

Hnízdění ve věnci

Dagmar Pecková, č. 3/2023, s. 46-47

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování


David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Jednou jsem potkal poustevníka. Bylo to uprostřed Moravského krasu. Tatínek mi sice vždycky říkal, že v Pustém žlebu přepadají povozy loupežníci, a já měl v dětství krásné mrazení v zádech, kdykoli jsme tudy na výletech projížděli. Ale v dospělosti, poustevník, a za bílého dne? Přesto tam u silnice stál a stopoval. Měl hnědou režnou řízu převázanou konopným provazem a já ho naložil do Škody 120. Pokud se pamatuji, neřekl jediné slovo, jen tiše seděl. Stará škodovka se proměnila na kupecký povoz a já jel starými časy, kdy ještě nějaký poustevník přebýval v každé druhé jeskyni. Ve které asi bydlel tenhle?

Svět se tak nějak zmenšuje a ztrácí vůni, všude se promenují zástupy lidí, jedno jestli u historických památek, v centrech měst nebo v divočině. Ale existuje jedno místo, kam člověk pořád může jen na návštěvu, a to jsou jeskyně. Od nepaměti je lidé pokládali za brány do jiných světů. Do světa zemřelých, do říše příšer, nebo rovnou do pekla. Jen několik jeskyní, a to jen na samém krajíčku, bylo možné použít za úkryt. To tam ovšem nesměl bydlet medvěd nebo šavlozubý tygr.

Šelmy jsme už z jeskyní vyhnali, ale nezůstávají jeskyně, přes všechny proražené vchody, projížďky na lodičkách a silné osvětlení, stále tajemným místem? Snad ano, stále se totiž takto komfortně dostaneme pořád jen na jejich krajíček a stačí, aby průvodce na chvíli žertem vypnul osvětlení, a najednou opět cítíme tu pradávnou bázeň pravěkých lidí. Ti zdobili stěny jeskyní malbami s výjevy svého života vyvedenými okrovými odstíny jílových hlinek. Nově se dovídáme, že starodávní lidé se v tom období uchylovali do jeskyní z důvodu spalujícího žáru Slunce, vzniklého nějakou nám těžce pochopitelnou anomálií magnetismu Země. Stejnou jílovou hlinkou zřejmě naši předci natírali taky sami sebe, aby chránili pokožku před vražedným působením tohoto záření. Takže vlastně po stěnách jeskyní čmárali opalovacím krémem.

Jejich současní potomci dělají také podivné věci. V jeskyních svítí tak silnými lampami, že jejich světlo je dostatečné pro zelené rostliny odkázané na fotosyntézu. Rostliny jsou malé a přežijí jen v těsné blízkosti reflektoru, ale přesto je to pro jeskynní svět tmy něco nepatřičného. Přes všechna varování návštěvníci také tak dlouho sahali na špičky dvojitého stalaktitu Milenci (stalaktit je ten, co visí od stropu dolů), až tak hrubě narušili jejich křehkou rovnováhu, že zastavili jejich věčnou cestu k sobě napříč nekonečnem. Nějaký šprýmař je sice doplnil žvýkačkou, ale kromě rozšíření výkladu průvodce o mírně lascivní poznámku: „Každý ví, že přes gumu to není ono,“ to k žádnému výsledku nevedlo.

No, ale jeskyně si přes toto všechno snad dokázaly svoji důstojnost zachovat. Tak třeba zase někdy potkám poustevníka.

David Veselý

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu