Čtení na tyto dny

Ozvěny

Jít zrána prachem polní cesty bosý
a stanout tváří v tvář
vyjevenému koroptvímu kuřátku
už sotva se mi poštěstí.

Vždyť dávno chodím ulicí,
kde nezavadíš o kapičku rosy.
Však míjím příliš hlučná náměstí.

A potkám-li trs jílku v dlažbě,
což asi zdejším sotva něco říká,
postačí, abych oči přimhouřil,
a slyším koroptvičku opiově tikat.

(Josef Suchý) 

 

Doporučujeme ke čtení

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Kraj, který miluji

Ivan Dorovský, č. 2/2021, s. 32-33

Pandemická situace v chráněných územích

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 39-41

Nové Mlýny. Dva ze sta

David Veselý, č. 2/2021, s. 10

Chceš-li rozumět krajině, přečti si Sádla

Vilém Jurek, č. 2/2021, s. 47

Tisícileté soustředění kulturního ‚svinčíku‘ v otevřené krajině prostě nevznikne


Martin Golec, Pavel Klvač, č. 3/2021, s. 46-48
Martin Golec na fotografii Radima Kvasnici
Martin Golec na fotografii Radima Kvasnici

(S Martinem Golcem vedl rozhovor o archeologii v jeskyních Pavel Klvač.)

Jeskyně Moravského krasu mají své odvěké kouzlo. Přitahovaly pravěké obyvatele, romantické dobrodruhy i dnešní vědce. Jejich tajemství si podmanilo osobní i badatelský zájem krajinného archeologa Martina Golce (1975) z katedry historie Univerzity Palackého v Olomouci. Již čtvrt století putuje mezi zdejší tmou a světlem, aby přinášel na povrch střepy do mozaiky obrazu tohoto fascinujícího světa. Minulou zimu mu vyšla kniha Fenomén Býčí skála - krajina, jeskyně, člověk.

Jak ses dostal k bádání v Moravském krasu? Čím tě toto území oslovilo?

Jako kluk z pozdně socialistické periody jsem se do Moravského krasu poprvé dostal na jednom z výletů se základní školou. Ty jsem miloval. Na moc věcí si nepamatuji tak dobře jako na výlety na hrady a zámky. Nyní přišla Punkva, lodičky a Macocha. Miloval jsem také dějepis. Propojení obojího na bázi prehistorické krajiny přišlo mnohem později. Druhým impulzem byla návštěva Býčí skály v prvním ročníku vysoké školy při studii archeologie. Mezinárodní konference, exkurze, učené hovory v podzemí v roce 1995. Netušil jsem, že v roce 2007 dojde přímo k „osudovému zásahu“. Opět Býčí skála, nyní ale ze strany speleologie, cesta do podzemí. Nedlouho poté jsem se poprvé setkal s Václavem Cílkem. Jeho výprava krasovou krajinou byla jako výprava krajinou Tolkienovou. Vše propojoval, komentoval impulzy kulturní a přírodní - vše dávalo pocit celku. Metodicky jsem odešel jinam - ke krajinné archeologii. Svět teorie a praxe dostal nový rozměr. Václav Cílek pak po mém provedení Býčí skálou napsal Orfea.

Jak může archeologické bádání v jeskyních obohatit naše představy o podobě zdejší krajiny v pravěku a o životě tehdejších lidí? S jakými výzkumnými metodami pracuješ?

Velmi významným metodickým přístupem archeologie ke krajině je koncept palimpsestu.


Pozn. redakce: V dobách před vynálezem papíru se psalo na látky, jejichž výroba byla náročná a byly proto často velmi drahé a ne vždy dostupné, na pergamen či papyrus. U běžných písemností, které časem pozbyly svou platnost, docházelo k „vymazání“ již napsaného. V případě pergamenu vyškrabáním - více či méně pečlivým, v případě papyru omytím. Takto vyčištěný podklad byl opakovaně používán. Často lze na takovém podkladu rozeznat i několik různě starých textů. Takovým rukopisům se říká palimpsesty. Slovo se často používá i v přeneseném významu.


Neustálé vnášení kulturních zásahů, jejich mazání, ale také částečné uchovávání. Dnešní stav je výsledkem remodelace remodelací. Jeskyně jsou jako konzervy. Tradiční archeologie si jich moc nevšímala, tedy s výjimkou období paleolitu. Jeskyně je nesmírně stabilním bodem v krajině. Tisícileté soustředění kulturního „svinčíku“ na jednom místě v otevřené krajině prostě nevznikne. Archeologická témata jsou v dnešní době velmi oblíbená pro nejrůznější přírodovědné analýzy. A zjistit se dá opravdu hodně. V jeskyních byl uchováván organický materiál - obilí, jídlo, dřevo, proutěné rohože, předměty z kůry, kůže, klubka příze, textil, pyly, dokonce i biologické vzorky. Na těchto věcech nyní pracujeme. Cílem je co nejvíce se dozvědět o lidech, předmětech jejich denní potřeby a o prostředí, ve kterém žili. V Býčí skále nyní provádíme revizní výzkum halštatské svatyně.

Jak se během času proměňoval význam jeskyní pro pravěké obyvatele?

V zásadě došlo ke zlomu po paleolitu, místa sídlišť se změnila na místa obývání a návštěv. V tom je zásadní rozdíl a mnozí archeologové to neví. Jeskyně u nás ve střední Evropě je temná, vlhká a chladná sluj. Sídliště za trest. Toto není vlahá sala terrena Středomoří či Předního východu. Vše závisí na venkovní teplotě. Pro magdalénské lovce mohly představovat teploty kolem 5 ˚C komfort při venkovních sibiřských výkyvech. Naopak pro populace zemědělského pravěku přitažlivé nebyly, celoroční teploty byly v některých periodách ještě vyšší než nyní. Jeskyně skýtají dočasná útočiště. Lidé o nich vědí a v případě nutnosti je využívají. Ještě za druhé světové války jen ve Křtinském údolí bivakovalo při přechodu fronty několik stovek Brňanů. Celkově můžeme říci, že elity do jeskyní nechodí. Ani dnes. Halštatská svatyně v Býčí skále je výjimkou, a to hned evropského významu. Tuto jeskyni využívala špička společenské pyramidy. Místo lze srovnat např. s velkomoravskými Mikulčicemi, tam byly svatyněmi zděné kostely, tady posloužila přírodní jeskyně! A to je pro archeologa výzva.

Jak se archeologům daří s touto výzvou vypořádat? Co zajímavého jste zjistili?

Pokud jde o halštatskou Býčí skálu, jde v moravské perspektivě o lokalitu výjimečnou. Patří k nejvýznamnějším lokalitám starší doby železné-halštatské vůbec. Proč tomu tak je, již bylo naznačeno. Jde o produkt hegemonů své doby. Výběr místa ve velké jeskyni, šíře snesených předmětů, počet unikátů, použité technologie, doklady mezinárodních kontaktů, to jsou věci v takové koncentraci jinde neznámé. Fakt, že bylo vše uloženo v jeskyni, je na evropské poměry unikátní. A to není vše, lokalita byla odříznuta od dalších osídlení - ta nacházíme až u Brna, Vyškova nebo Prostějova. Majitelé museli být pány širší krajiny. Musela proběhnout silná společenská centralizace - uchopení moci. A to s tím souvisí. Mělo dojít k novému kulturnímu vzkazu, který byl odlišný od předchůdců. Vydržel asi šest generací - 125 let (575-450 př. Kr.). Vrcholem celé situace je šest ceremoniálních vozů. Největší počet v celé Evropě na jednom místě a k tomu polovina všech pocházejících z této doby právě tady v Moravském krasu. Nejcennější z nich je vůz okovaný železem - takové jsou jen dva v celé Evropě. Ten druhý byl nalezen u Stuttgartu v největším individuálním hrobě halštatské epochy. Výše popsaná fakta jsou jen zlomkem toho, co máme k dispozici. Většina analýz se teprve chystá. Nový výzkum běží od loňského roku. Už dnes tušíme, že do podzemní svatyně byla vestavěna dřevo-kamenná stavba, zatím jen tušíme, co byla zač.

Jak si velkolepý význam tohoto místa vysvětluješ? Čím mohl být způsoben? Jaká byla jeho kultovní funkce? Co víme o rituálech, které zde probíhaly? A jak s tím vším souvisí podoba okolní krajiny?

V prvé řadě došlo ke společenskému procesu, který souhrnně nazýváme centralizace. Někdo z elit se prosadil nad svými sousedy a ty si podřídil. Ve světovém měřítku jde o mnohokráte popsaný jev. Průvodními jevy bývají neobvyklé stavby, činnosti. Něco, co mělo poukázat na nový status vládců. Centrální svatyně je i v rámci bližší halštatské Evropy neobvyklým jevem. Známe je od Etrusků, Picenů, Thráků nebo Řeků. V Čechách ji najdeme na hradišti Závist na území Prahy. Představujeme si její fungování ve dvojím smyslu. Samo místo bylo asi zasvěceno podzemnímu božstvu, v této době by to měla být bohyně země a zároveň i podzemí/podsvětí. Do svatyně se postupně nosily dary a zároveň ukládali velmi bohatí zemřelí. Pokud je místo svatyní a leží na odlehlém místě, jde o svatyni poutní. Je neuvěřitelné, že jen čtyři kilometry vedle se nacházejí středověké a barokní poutní Křtiny a jen o kousek dále poutní Vranov u Brna s podzemní hrobkou mocných Lichtenštejnů. Historie se opakuje. Halštatská svatyně má zatím nevyřešený vztah k nejbližšímu okolí; jde o oblast s výskytem železných rud. A znovu se opakuji, prokázání nenalezeného vztahu je opravdovou vědeckou výzvou.

Zkoumal jsi třeba i výtvarné projevy objevené na stěnách jeskyní. Škála jejich datace sahá od prehistorie až k dnešku. Jaké výjevy a texty se zde objevují? Co nám říkají o významu jeskyní pro jejich autory a návštěvníky?

Graffiti je fenomén bytostně spojený s jeskyněmi. V Moravském krasu jsou velmi hustě posety nejrůznějšími podpisy a dalšími vzkazy. Je faktem, že si jich věda nikdy příliš nevšímala. Přitom se nedávno ukázalo, že skýtají velký potenciál. Vedle archeologických nálezů ukrytých v sedimentu jsou druhým nejčastějším záznamem o návštěvách podzemí. Nutno také uvést, že graffiti jako takové je považováno většinou společnosti za vandalismus, na fasádách domů se moc nelíbí. V jeskyni nám ale zanechalo cenné zprávy a volně přechází v historický pramen. Postupně jsme objevili podpisy barokní, ale nejvíce z přelomu 18. a 19. století. Tehdy ovládli Moravské Švýcarsko německy píšící intelektuálové z měst. Lichtenštejni si zbudovali ve Křtinském údolí romantický areál a jeskyně byly hlavní atrakcí. Podpisy pokryly rozsáhlé plochy stěn. Vzpomínám, jak jsme jásali nad podpisem generála Laudona nebo architekta Hardtmutha, který k tomu použil svého vynálezu, tužky. S rozvojem horolezeckého sportu se objevily podpisy lezců ve vysokých komínech. Vznik Československa zase přinesl fenomén trampingu, našli jsme asi dvě desítky podpisů trampských osad. Všechny podpisy mají jednotící pojítko: jeskyně byly a jsou hodné obdivu a zkoumání. Zcela jedinečné jsou ale nálezy pravěkého graffiti. Ty známe jen dvě, opět v Býčí skále, asi 5,5 tis. let staré; docela nedávno jsme objevili starší, v Kateřinské jeskyni, 7 tis. let staré. Datování je možné díky radiouhlíkové metodě C14.

Publikoval jsi i zajímavé objevy v krajině na povrchu. Například o Vranovsko-křtinském lichtenštejnském areálu. Mohl bys přiblížit, o jaký krajinný fenomén se jedná?

V roce 2014 vznikl název Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál. Šlo o shromážděná fakta o romantizujících úpravách krajiny mezi léty 1792-1821. Byl to vedlejší produkt zájmu o jeskyně, o pravěk a o Moravský kras. Došlo mi tehdy, že na různých místech se objevují ve stejnou dobu architektonické zásahy do krajiny a v pozadí jsou majitelé pozemků, a to Lichtenštejni. Mnohé informace byly známé, ale jen jako jednotlivosti. Nový přístup pojal fakta jako celek. Dnes už máme dokonce po řadě let jistotu přímo z archivů, že šlo o projekt, a to značně finančně nákladný. Vedle Lednicko-valtického areálu se jednalo o zcela zapomenutý krajinný počin. V terénu se dohledalo množství reliktů, umělých zásahů, vysvětlena byla existence zdí a mostů. Velmi pomohlo sledovat dobový tisk, dobové umění ad. Kuriozitou bylo, že po opuštění módního romantismu se rozsáhlý projekt jako celek rozpadl a splynul s přírodou. Lichtenštejni odešli, s odsunem německého obyvatelstva byl zapomenut i termín Moravské Švýcarsko. Své sehrála i věda. Kunsthistorie romantické projekty dlouho nepovažovala za cenné a postavila je na okraj zájmu. K tomu všemu bylo v Moravském krasu vždy mnoho vědecky lákavějších témat. Třeba archeologie se svými neandertálci v Kůlně nebo tajemnou Býčí skálou. Jak říká Václav Cílek, dnešní doba je mnohem romantičtější, než si myslíme. Proto nás tak zajímají parky, komponovaná krajina, rozhledny…

Měl bys na závěr pro naše čtenáře osobní doporučení na nějakou inspirující procházku krajinou Moravského krasu?

Jsem rád, že zaznělo slovo procházka. Pěší chůze po jedinečně rozmanité krajině je zcela nutná. Vše osahat, prošlápnout, ať to trochu bolí. Moravský kras nelze jen tak navštívit, musíme jej více či méně studovat. Sem se chodí tak nějak vzdělávat, nechat se obohatit. Ta přidaná hodnota je zde okouzlující. Romantičtí turisté chodívali na počátku 19. století ve 4 hodiny ráno z centra Brna přes Kartouzku v Králově Poli a Soběšice na Vranov, pak dolů na hutě do Adamova a pak na Býčí skálu a kolem Výpustku do Křtin. Tato trasa byla zcela cíleně zakomponována do podstaty Vranovsko-křtinského lichtenštejnského areálu. Zde se zrodil na Moravě turismus jako takový. Tato trasa je opravdovou výzvou a pro vnímavého návštěvníka jedinečným poutnicko-turistickým zážitkem.

Děkuji za rozhovor.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu