Čtení na tyto dny

Dětská prosba

Přivez mi něco živého -
- utíká Katka k tatínkovi
startujícímu mezi paneláky auto

Něco živého  Určitě
Nezapomeň tati

(Jindřich Zogata)

 

 

 

Doporučujeme ke čtení

Ferdinand Bučina (1909–1994), fotograf krajiny, lidí a přírody

Tomáš Rasl, č. 4/2021, s. 12-16, pro předplatitele

Cestou na Grotleské písky

Tomas Espedal, č. 4/2021, s. 29, pro předplatitele

Ro(c)kling není punk

David Veselý, č. 4/2021, s. 37

Moravské Slovensko po bezmála 100 letech – chvála reprintu vzácné publikace

Aleš Máchal, č. 4/2021, s. 48-49, pro předplatitele

Moravský kras – známý i neznámý

Leoš Štefka, č. 3/2021, s. 16-20

Poustevníci, žvýkačky a krém na opalování

David Veselý, , č. 3/2021, s. 28

Hugo Václav Sáňka (1859–1929)

Bohdana Fabiánová, č. 3/2021, s. 36

Protější stráň

Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Povolání, věk ani známá tvář při konečném výběru nerozhodují. Důležitý je přínos nominovaného člověka ke zlepšení životního prostředí


Jakub Hruška, Aleš Máchal, Ivo Králíček, č. 4/2021, s. 45-47

Tři lidé si letos na začátku prázdnin převzali od Nadace Partnerství prestižní Cenu Josefa Vavrouška za práci pro životní prostředí za rok 2020.

Za výjimečný počin ji získal rybář Stanislav Pernický z Hustopečí nad Bečvou, za celoživotní přínos pedagožka Hana Korvasová z Brna a za Ekozásek roku mladý vědec Michael Mikát z Hradce Králové. Porota vybírala ze 43 návrhů.

Pro čtenáře Veroniky představují jednotlivé laureáty osobnosti, které oceněným věří a váží si jich.


Pede claudo. Aby viníka dostihl trest

Stanislava Pernického jsem na Cenu Josefa Vavrouška nominoval, protože se dlouhodobě snaží o skutečné vyšetření ekologické havárie na řece Bečvě, kterou jistě není třeba detailně specifikovat. Bezprecedentní otravu 40 km řeky, kde uhynulo 40 tun ryb a mnoho dalších živočichů v úseku Choryně-Přerov, zná dnes každý. Od samého začátku byl u havárie, první oznamoval úhyn ryb, celou dobu po celý rok, který uplynul, poukazuje na nejasnosti ve vyšetřování, na logické lapsy a na to, že se havárie nemohla stát tak, jak ji mnoho orgánů popisuje. Učí se během té doby, jak jednat s úřady, nebojí se komunikovat s médii, poukazuje na chyby státní správy a na to, když se někdo snaží zamlžit skutečné důvody vyšetřování. Je to člověk, kterému na věci záleží, jedná klidně, se znalostí věci a s jasnou snahou najít skutečnou příčinu havárie. Takových je u nás pořád málo. Ing. Stanislav Pernický je celoživotní rybář. U Bečvy se narodil a celý život s ní žije. Až do otravy nebyl nijak známou osobností, zejména ne v ochranářských kruzích, přesto jeho kroky často suplují nedostatečnou a alibistickou práci orgánů státní správy a samosprávy. Organizoval práce na asanaci řeky od samého počátku. Svědectví jeho i jeho kolegů byla od počátku bagatelizována či brána na lehkou váhu. Podle mých dlouholetých zkušeností ohledně vodních ekosystémů ale postupovali rybáři zcela správně, v pravém slova smyslu profesionálně a ze všech zúčastněných nejlépe. Ve vodě strávili desítky, možná stovky hodin. Dobrovolně a ve svém volném čase. V současné době se snaha Ing. Pernického a hustopečských rybářů plně soustředí na obnovu života v řece. Obdivuji jejich obětavou a dobrovolnou práci pro její revitalizaci. Nejprve vylovení a asanace mrtvých ryb, posléze organizace vlastních akcí na objasnění otravy, průzkum terénu a hledání logických míst a spojitostí. A při tom se s neutuchajícím úsilím nenechat kauzu zamést pod koberec a s neotřesitelnou odvahou Stanislav Pernický pere za to, aby se našel skutečný viník této katastrofální otravy řeky.

Jakub Hruška


Jakub Hruška (1964) pracuje jako přírodovědec a pedagog zkoumající člověkem způsobené změny půd, vod a lesů v České geologické službě a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Od roku 2016 působí jako profesor environmentálních věd Univerzity Karlovy. Je vedoucím jednoho z vědeckých týmů CZECHGLOBE, Ústavu výzkumu globální změny AV ČR.



Práce na úkolu snů

Dovolím si odhadnout, že mezi pracovnicemi a pracovníky v environmentální výchově, vzdělávání a poradenství (tzn. nejen mezi ekopedagogy) je mimořádné množství nadšených a svému oboru oddaných lidí. Většina z nich je sice známa spíš v okruhu své regionální působnosti, někteří však překračují tento rámec a vstupují do povědomí širší veřejnosti jako vůdčí osobnosti a hybatelé s vysokým renomé. Sice se traduje, že každý je ve své pracovní pozici nahraditelný, avšak u některých výjimečných osobností je ona nahraditelnost jen dosti obtížně představitelná. Přesně tohle platí i v případě držitelky Ceny Josefa Vavrouška za rok 2020, kterou je Hana Korvasová, jejíž cílevědomost, houževnatost, nadprůměrné organizační schopnosti, dovednost při vyjednávání s politiky a úředníky, maximální nasazení i vysoká ekopedagogická odbornost jsou v neobyčejném souladu. I při svém maximálním vytížení v manažerské roli ředitelky Lipky, kterou zastává už 20 let, se dokáže například naplno věnovat ekopedagogické přípravě studujících učitelských a vychovatelských profesí formováním jejich proenvironmentálních postojů a nabývání ekopedagogických kompetencí pro každodenní učitelskou praxi. S bohatými zkušenostmi z více než 40 let aktivní činnosti v environmentálním vzdělávání, výchově a osvětě (EVVO) na místní, krajské i republikové úrovni je stále vysoce ceněnou lektorkou i mentorkou také v dalším vzdělávání pedagogických pracovníků a vyhledávanou spolutvůrkyní celostátních koncepčních dokumentů především v oblastech péče o životní prostředí a školství. Hanka je rovněž dlouholetou aktivní členkou výboru Pavučiny - Sdružení středisek ekologické výchovy ČR. Po řadu let byla i jeho předsedkyní. Jako plně kompetentní a nebojácná vyjednavačka se v rámci tohoto sdružení věnuje především kontaktům s vrcholnými orgány veřejné správy na úseku školství a životního prostředí, ale i systému certifikace poskytovatelů environmentální výchovy (SEV). Dlouhodobě se rovněž podílí na dalším vzdělávání učitelů, zejména lektorským působením ve specializačních studiích pro školní koordinátory, pro něž se Lipka následně stává útočištěm i metodickou oporou. Zde je ovšem zapotřebí dodat, že se Hanka ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy velkou měrou podílela na tvorbě několika verzí Standardu studia k výkonu specializované činnosti v oblasti environmentální výchovy včetně jeho současně platné podoby z roku 2020.

Velké uznání zaslouží i Hanina schopnost a ochota vytvářet podmínky pro profesní a manažerský růst nejmladších kolegyní a kolegů. Vytváří větší prostor pro realizaci také blízkým spolupracovníkům, o nichž je přesvědčena, že jsou schopni zastat některé činnosti lépe než ona sama. I při své neobyčejné pracovní zátěži ochotně reaguje také na prosby o radu, které na ni s důvěrou směřují pracovníci mnoha center a středisek environmentální výchovy z celé republiky i ze Slovenska.

Vrátíme-li se na okamžik do prvopočátků Lipky a ke vzniku jejího sesterského spolku Rezekvítek, pak nelze nevzpomenout obrovský podíl Hanky Korvasové na založení a rozběhu činnosti obou těchto organizací už od roku 1991. Do tohoto dění vstupovala s rozsáhlými praktickými zkušenostmi z mimoškolní ekologické výchovy v oddílech mladých ochránců přírody, kde v ní dozrálo přesvědčení o smysluplnosti ekologické výchovy. Vystudovala učitelskou kombinaci matematika - biologie na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Po absolvování studia nastoupila v roce 1984 jako pedagogická pracovnice obvodního domu dětí a mládeže, kde vedla řadu kroužků dětí a mládeže všech věkových kategorií (včetně vysokoškoláků) zaměřených na terénní přírodovědu a praktickou ochranu přírody. V roce 1988 byla pověřena založením stanice mladých přírodovědců zaměřené na ekologii. Tento „úkol snů“ jsme společně úspěšně transformovali do podoby Lipky - Domu ekologické výchovy, který byl jako školské zařízení otevřen v říjnu 1991. Souběžně se založením Lipky vznikl Rezekvítek, jehož se od roku 1991 Hana stala první předsedkyní a posléze ředitelkou. Souběžně však úspěšně pracovala i jako ekopedagožka v Lipce a podílela se na tvorbě i výuce prvních tzv. ekologických výukových programů.

Posuneme-li se v čase blíže k současnosti, Lipka se pod Hančiným vedením (od roku 2002) rozrostla až do dnešní podoby, která čítá pět pracovišť s výraznými profilacemi v široké škále environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty nejrůznějších cílových skupin od předškoláků přes žáky, studenty, učitele, vychovatele až po seniory a širokou veřejnost. Denními pracovišti jsou Lipová, Rozmarýnek v Jundrově a Kamenná s novou zahradou U Řeky. Pracovišti poskytujícími pobytové tří- až pětidenní výukové programy jsou Jezírko mezi Soběšicemi a Útěchovem a jediné mimobrněnské působiště Rychta v Krásensku na Drahanské vrchovině.

Obrovské nasazení věnovala Hanka i pěti ročníkům vysoce úspěšné a oceňované Národní konference environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a environmentálního poradenství.

Posledních třináct let patří k Hančiným oblíbeným činnostem pořádání celodenních tematických exkurzí zaměřených na ochranu přírody a krajiny, ale i na environmentální stavitelství, přírodní zahrady a zahradní terapii pro zaměstnance jihomoravského krajského úřadu. Za podstatný si dovoluji považovat i fakt, že naše paní ředitelka dokázala jako skvělá kapitánka a zároveň kormidelnice provést (či provézt) Lipku rozbouřenými vodami během těžkého období koronaviru.

Do beztak neúplného přehledu Hančiných počinů a úspěchů však nepochybně patří také její role matky dvou úspěšných dcer, jimž věnovala nezměrnou péči a lásku. Té se teď vrchovatou měrou dostává především její téměř tříleté vnučce Žofince.

Je mi potěšením na závěr uvést, že nejen pracovníci, ale nesčetní příznivci, kolegové a přátelé Lipky měli z Hančina ocenění upřímnou radost. Jsem si jistý, že by ji měl i Josef Vavroušek.

Aleš Máchal s přispěním Heleny Nováčkové


Aleš Máchal založil v roce 1991 spolu s Hanou Korvasovou Lipku - Dům ekologické výchovy v Brně. Do roku 2002 byl jejím prvním ředitelem, po roce 2002 je zástupcem ředitelky a pedagogickým pracovníkem. Je členem redakční rady časopisu Sedmá generace a řadu let i odborného periodika Envigogika.



Talentovaný mladý vědec na straně ohrožené přírody

Na seznámení s Michaelem Mikátem nikdy nezapomenu. Jako začínající pedagog jsem měl přednášku na přírodovědném táboře pro děti z prvního stupně základních škol. Dodnes vidím obrovská očiska malého klučiny, který se se mnou s ohromným zápalem pustil do diskuse o přírodě Řecka. Otázku: „Jaké endemické druhy štírů jste pozoroval?“ jsem opravdu od tak malého žáčka nečekal. O to větší radost jsem měl, když si Michal vybral ke studiu naši školu.

Je radost pro učitele biologie vidět, když mladí projevují zájem o přírodu. Michal již od nástupu do prvního ročníku našeho osmiletého gymnázia prokazoval nadstandardní znalosti v přírodovědných oborech. Během studia na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové velmi úspěšně reprezentoval naši školu v řadě přírodovědných soutěží na úrovni národních kol (Biologická olympiáda, Ekologická olympiáda, Středoškolská odborná činnost, Zeměpisná olympiáda). Ziskem cenných medailí reprezentoval Českou republiku na Mezinárodní biologické olympiádě - stříbrná medaile, s prací Ecology and Ethology of family Lestidae (Insecta: Odonata) získal na evropské soutěži EU Contest fantastické druhé místo v konkurenci 187 soutěžních prací nejen z Evropy. Již jako student střední školy dosahoval pozoruhodných výkonů v odborné sféře (napsal několik odborných článků, měl řadu přednášek na univerzitní půdě, jeho příspěvek v roce 2006 na zoologických dnech v Brně byl oceněn jako nejlepší studentský příspěvek). Michalovi byla udělena Cena Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského a získal cenu Učené společnosti za studii Příspěvek k ekologii a etologii šídlatek (Odonata, Lestidae).

K vysokoškolskému studiu si vybral Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kterou ukončil v roce 2014 a obratem nastoupil na doktorské studium, které ukončil v roce 2020. Předmětem jeho zájmu se stala skupina blanokřídlých (rod Ceratina) a jejich společenský život. Nyní pracuje na katedře zoologie PřF UK, kde se nadále věnuje problematice sociálního chování hmyzu. Spolupracuje s řadou zahraničních pracovišť, v současné době pobývá na odborné stáži v Kanadě.

Michael je mimořádně talentovaný a motivovaný mladý muž, který zasvětil značnou část svého života bádání v přírodních vědách. Přes velké úspěchy a ocenění, kterých dosáhl, zůstal skromným člověkem a dál se věnuje propagaci biologie jako vědy mezi mládeží. Pravidelně pro studenty přednáší, vede odborné exkurze do přírodovědně zajímavých lokalit. Kromě vědecké činnosti se Michal podílí na aktivní ochraně přírody nejenom v našem regionu. Účastní se pravidelných managementových zásahů na cenných lokalitách, je zapojen do mapování zvláště ohrožených druhů bezobratlých.

Právě za svůj aktivní přístup k záchraně cenné přírodní památky Na Plachtě u Hradce Králové, kdy se podařilo zvrátit nesmyslný projekt ve prospěch zachování biodiverzity na vzácné lokalitě, byl mladý vědec M. Mikát oceněn Cenou J. V. K zachování lokality kromě petice s devíti tisíci podpisy napomohla především opoziční biologická studie. K podílu na jejím zpracování se mu podařilo přesvědčit desítky dobrovolníků z řad vědců i studentů biologických oborů různých vysokých škol. Studie svými daty přesvědčila i hradecké zastupitele. Michaela Mikáta nominoval na Cenu Josefa Vavrouška David Číp z ČSOP JARO Jaroměř.

Ivo Králíček


Ivo Králíček vyučuje biologii a matematiku na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové. Vede biologický seminář a studenty inspiruje a podporuje v jejich nadšení pro své obory.



Možnost nominovat osobnosti do dalšího ročníku se otevře počátkem roku 2022.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu