Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?


Renata Placková, č. 1/2022, 42-44
Na šumavské Jezerní slati skončila ruční těžba rašeliny po válce, ale je to na ní stále dobře patrné. Obnažená rašelina zarůstá jen velmi zvolna.
Na šumavské Jezerní slati skončila ruční těžba rašeliny po válce, ale je to na ní stále dobře patrné. Obnažená rašelina zarůstá jen velmi zvolna. Foto František Vackář

Co to je a jak vzniká rašelina?

Rašelina je (v obecném smyslu) nerozložená organická hmota rostlinného původu. Když rostlina nebo živočich zemře, pustí se do jeho rozkladu velký počet menších i větších rozkladačů (od mikrobů po lišky) a postarají se celkem rychle o to, že z něj nic nezbude. To platí i o hromadě trávy, pokud ji necháte ležet volně na kompostu - po roce je jí mnohem méně, za pár let zmizí docela. Zkonzumují ji žížaly, houby, bakterie.

Uhlík projde různými přeměnami, nějakou dobu může být zadržen v tkáních a nakonec se ve formě oxidu uhličitého uvolní do atmosféry. Dá se říct, že uhlík doslova prodýchají. Z atmosféry si ho zase vychytají rostliny, zabudují do svých vlastních těl a podrží si ho až do dalšího kola rozkladu. Za těchto okolností je tedy uhlík v rostlinách vázán jen po dobu jejich života a po smrti je velmi rychle uvolněn do koloběhu.

Rašelina vzniká ve speciálních případech, kdy je rozklad odumřelých rostlin (a živočichů, ale jejich hmota je v rašelině zanedbatelná) nějakým způsobem zpomalen nebo docela zablokován. Tehdy, kdy se k mrtvým rostlinám nedostanou rozkladači, co by je prohnali přes svá těla a vypustili do atmosféry v podobě nějakých uhlíkatých sloučenin.

Poznámka pro úplnost a zvídavce: V případě rozkladu s dostatkem kyslíku - typicky přehazovaný a provzdušněný kompost - je finálním plynem oxid uhličitý (CO2); v případě mikrobiálního rozkladu s nedostatkem kyslíku - typicky třeba bioodpad někde na dně skládky - je finálním produktem metan (CH4).

K zablokování rozkladu dojde jen za specifických podmínek. V případě rašelinišť jde o kombinaci několika faktorů - vysoká hladina podzemní vody, nízká teplota, nízké pH (kyselé prostředí).

To vše velmi znepříjemňuje život rozkladačům a umožňuje hromadění nerozložených částí těl rostlin. A tedy i uhlíku, který během života vstřebaly z atmosféry.

Živé rašeliniště tedy funguje jako lapač (propad, sink) uhlíku, který je zde dlouhodobě vázán. A to navzdory tomu, že rašeliniště v jisté míře uvolňují metan (jako finální produkt rozkladu organické hmoty v prostředí s nedostatkem kyslíku). Výsledná bilance je v plusu - rašeliniště uhlík hromadí a drží. Toto zdržení může trvat roky, tisíce let, ale může dosáhnout až geologických časů, kdy nejstarší vrstvy jsou staré desítky tisíc let a na povrchu je stále živo a rašelina se hromadí. Rašelina je také jakýmsi předstupněm hnědého uhlí, které ale vznikalo za přispění opravdu dlouhého času, tlaku a teploty.

Rašeliniště jako extrémní přírodní klenot v ohrožení

Lidé potřebují definice, aby se nějak dorozuměli. Za „rašeliniště“ jsou považovány biotopy (lesní i nelesní), kde je trvale vrstva minimálně 20 cm nerozložené organické hmoty. Maximální mocnost rašelinišť je kolem 10 m bez ohledu na stáří - platí, že ani rašeliniště nerostou do nekonečna a hory z nich nebudou. Rašeliniště všeho druhu pokrývají asi 3 % povrchu Země a drží zhruba čtvrtinu celosvětového uhlíku vázaného v půdě (čísla se liší, ale jsou vždy obrovská).

Jedinečné nejsou jen v roli uhlíkových vysavačů, ale jde vesměs o unikátní biotopy. Nabývají velmi rozmanitých podob: Patří sem jak pobřežní mangrovové lesy dýchající vzdušnými kořeny, vypouklá šumavská vrchoviště s jezírky nebo sibiřská tundra.

Rašeliniště mají neuvěřitelnou schopnost upravit si mikroklima pro svoji potřebu. A to i při obrovské proměně klimatu. Důkazem jsou rašelinné ostrůvky na Šumavě, v Krušných horách i jinde - přežívají zde od konce poslední doby ledové, která tu zanechala pár jezer, něco bludných balvanů a rašeliniště.

Přesto mají současná rašeliniště - velká i malá - dost možná namále. Klimatická změna jim dává dost zabrat - zvyšuje se teplota (a roste výpar), někdy mají problém s udržením dostatečné vlhkosti, ta pobřežní mohou zaplavit oceány. Zhruba 15 % z nich je člověkem poškozeno přímo. Jde jednak o změny využití půdy, obvyklé je kolečko odvodnění + zalesnění nebo odvodnění + zorání, případně pastva. Některá ale mizí ze světa úplně - rašelina je pořád ve velkém těžena. Celkově mohou poškozená rašeliniště za zhruba 5 % člověkem způsobených emisí oxidu uhličitého.

Když se těží rašelina, lítá uhlík

Když je rašeliny hodně - jak už bylo řečeno, může dosáhnout mocnosti několika metrů - tam se ji vyplatí (nebo vyplatilo) těžit. Rašelinou se kdysi topilo, stlala se pod dobytek, ucpávaly se jí škvíry. Dosud slouží při sušení sladu na whisky (dodává šmak, ne že by nebylo ve Skotsku čím topit), v nějaké se vykoupou lázeňští hosté. To jsou ale všechno drobné položky ve srovnání s těžbou pro použití v lesnictví, zemědělství a do zahradnických substrátů. Právě tam míří drtivá většina celosvětově těžené rašeliny. A jak je u řady komodit neblahým zvykem: Těží se někde, kde to není vidět (Ukrajina, Sibiř, ale i odlehlé části Kanady, Skandinávie) a používá se v rozvinutých zemích.

Základem těžby rašeliny dnes i kdysi je vysušení rašeliniště. Nebo přinejmenším radikální snížení hladiny podzemní vody - klidně o několik metrů. To zajistí síť odvodňovacích kanálů nebo podzemní drenáž.

Druhým krokem je odstranění stromů a keřů, těžba probíhá zpravidla plošně. Kdysi se rašelina vyrýpávala ostrou lopatkou, dnes povrch strhávají (doslova frézují) obrovské stroje. Drcená rašelina na povrchu proschne, poté ji sesbírají další stroje a odvezou pryč. A tak pořád dokola, dokud rašelina nedojde.

Na několika místech se tak těží i u nás (výhradně firma Rašelina, a.s., ze Soběslavi), ale jde jen o dojezd na několika ložiscích, nová už nejsou otevírána. Proto se firma přeorientovala na těžbu v zahraničí a má „své“ plochy rašelinišť k těžbě, zejména na Ukrajině.

Z pohledu uhlíkové bilance se při těžbě rašeliny dějí tři věci:

1. Rašeliniště je odvodněné (základní podmínka těžby), nadbytek vody přestane tedy fungovat jako základní blokační mechanismus rozkladu a dosud uložený uhlík začnou mikroorganismy uvolňovat do ovzduší. To se děje přímo v ploše těžby, ale i mimo ni - nelze odvodnit jen „kousek rašeliniště určený pro těžbu“, jde o vodou provázaný systém. Z místa, kde se uhlík ukládal, se naopak ve velkém uvolňuje. A to i ten hodně starý, uložený tisíce let. Podobnost s fosilními palivy není náhodná.

2. Rašeliniště je poškozeno, často nevratně. Mizí docela nebo je silně degradované. Ztrácíme místa, která dokázala zdarma, efektivně a bez našeho přičinění ukládat uhlík. A to včetně lidské nadprodukce. Ta severská vinou teplejšího klimatu mají trochu problémy s vodou, ale zase díky delší vegetační sezoně více přirůstají. Ve výsledku zřejmě i v době klimatické změny ukládají ještě více uhlíku než dřív. Ale jak je jednou zničíme, nových se nejspíš nedočkáme. Cyklus je tedy o poznání kratší než u uhlí nebo plynu, ale rozhodně nejde o obnovitelný zdroj.

3. Rašelina na vzduchu nebo v běžné (nezamokřené) půdě mizí. Mikroorganismy ji rozloží na jednodušší látky a nakonec zmizí do atmosféry jako oxid uhličitý. Takže bez ohledu na to, kolik jí použijeme na vylepšení půdy na poli nebo v květináči, je nutné ji doplňovat. K tomu přičtěte výrobu a provoz strojů, dopravu tun rašeliny z Ukrajiny na vaši zahradu, něco málo uhlíkových nákladů na míchání, balení a distribuci.

Těžba rašeliny pro lázeňské využití má při vší výše popsané bídě přece jen nějaké plusy. Těží se za mokra, vysušená je v lázeňství k ničemu. Rašeliniště tedy také dostanou zabrat, ale hlavní poškození rozsáhlým odvodněním je zde menší. Těžba rašeliny pro lázně probíhá obvykle někde poblíž - lázně vznikaly právě u zdrojů léčebných prostředků. Takové lázně v Třeboni dokonce dopravují rašelinu do lázní potrubím. Lázně také dobře vědí, že jsou na zdroji rašeliny existenčně závislé - bagr přestěhujete na nové ložisko, ale lázně nikoliv. A krom toho je možné rašelinu po použití (na koupele a zábaly) vrátit zpět na ložisko k regeneraci. Tam si nějakých deset let poleží a může jít zase do vany.

Opravdu ji potřebujete?

Rašelina má několik skvělých vlastností, proč si ji tak oblíbili lesníci, zemědělci a zahradníci: vylehčuje půdu, výborně jímá a drží vodu a je to vlastně čistá organická hmota.

Minusem je, že má nízké (kyselé) pH, což většině rostlin nevyhovuje. Výjimkou jsou borůvky, azalky, rododendrony a pár podobných zahradních exotů. Sama o sobě neobsahuje moc výživných látek, opravdu půdu jen zlehčí a zlepší zadržení vody.

K vylepšení prostředí rostlin se nepřidává pouze rašelina, ale míchaný zahradnický substrát. Ten kromě rašeliny obsahuje půdu, písek, často kompost, hnojiva a nějaké látky na zvýšení pH, třeba mletý vápenec (což v praxi znamená další uvolnění CO2, tentokrát ze skal - vápenec je uhličitan vápenatý [CaCO3] a v kyselém prostředí se vysráží na nějakou vápenatou sůl a při reakci se uvolní oxid uhličitý. Zkuste si to s kusem vápence nebo starší šnečí ulitou a octem. Ty bublinky jsou právě oxid uhličitý.).

V lesnictví nebo na polích nutnost používat rašelinu jen maskuje špatnou péči o půdu. Při správném osevním postupu a dostatečném přísunu kompostu nebo statkových hnojiv půda nepotřebuje umělé dodávky organické hmoty. Která se navíc - jako každá organická hmota v půdě - rozkládá a je nutné ji doplňovat. Směs kompostu, statkových hnojiv a zeleného hnojiva navíc dodá poli vše potřebné, oč je sklizeň připravila. Tedy i minerální látky, které rašelina postrádá.

V případě lesnictví je problém méně viditelný, protože ke „sklizni“ dochází až po desítkách let od sázení. Nicméně i zde nás dohání orientace na monokultury a odvoz nebo pálení prakticky veškeré dřevní hmoty. Tlející dřevo zadržuje obrovské množství vody a při rozkladu vylehčuje půdu a uvolňuje živiny pro další generaci. Zvenku dodávané substráty (nebo rašelinu) na to les nepotřebuje, jen je nutné dát mu tu možnost, aby se „pohnojil“ sám.

Renata Placková

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu