Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Uvolněme mrazák: zimní dožírka spojená se vzpomínkami na (před)minulé léto


Olga Lepšová-Skácelová, č. 1/2022, s. 48

V loňských číslech časopisu jsem pěla ódy na pochutnáníčko ze sezonních plodin, vesměs planých, někdy dokonce invazních. Něco se snědlo, zbytek zamrazilo. Vegetační sezona vyústila v útulně obsazený mrazáček: balíčky kopřiv (místo vydušených o něco objemnější zmražené syrové), popence (ten je úžasný v polévce, zamražen v kuse), česneku medvědího, blanšírovaných mladých výhonků křídlatky a divokého chmele, krabička se semeny netýkavky žláznaté. Během mé několikadenní nepřítomnosti musely kopřivy a popenec ustoupit vyššímu článku potravní pyramidy: manžel odněkud přinesl kus zmrazeného masa a ty „zelené nesmysly“ vystěhoval do chladničky. Roztáté po mém návratu putovaly do domácího kompostu.

Poupata pampelišek (smetánka lékařská), druhý nejobjemnější výdobytek bylinkové sezony, jsem naštěstí neubytovala do ohroženého mrazáku, ale naložila do olivového oleje. Do toho lacinějšího, lidového, tedy z pokrutin, nikoliv panenského s jeho typickým ostrým šmakem. Trhám je ještě pevně zavřené, aby se neroztřepily, lehce omyté a osolené skládám do skleniček a zalévám olejem. Podobně jako poupata pampelišek se prý dají nakládat jako „falešné kapary“ poupata blatouchů nebo orsejů. Vzhledem k jedovatosti pryskyřníkovitých rostlin to nelze doporučit, navíc pampelišky jsou na rozdíl od orsejů a blatouchů úžasné i zdravotně (prospívají játrům, inulin obsažený v hvězdnicovitých rostlinách je prevencí proti cukrovce). Uchovávám nejlépe v chladničce, nevýhodou je, že to ztuhne. Venku při pokojové teplotě je to poněkud riskantní, při nedokonalém zalití mohou chytit plíseň. Nejlépe se mi osvědčilo mít bank v ledničce a odhrabat vždy trošku (tak na týden) k použití. Onehdy mi na interně naveleli užívat vitamín D v kapkách Vigantol, odpočítávat třicet kapek na den je ale docela otrava. Když se to spojí s konzumací naložených pampeliškových poupat, je to docela fajn. Skleničky s poupaty mám (stejně jako bylinky a „šiškovice“, viz Veronica 3/2019) popsané podle výletů, kde jsem je nasbírala. Tak se vracím například do jarního masivu Raxalpe anebo do úrodného okolí jihočeských vesnic. Propojení s cestovním zážitkem je zvláště v depresivních měsících (listopad až únor někdy s přesahem až do března) povzbudivé.

Etiketa s lokalitou a datem na skleničce s bylinkami nebo šiškovicí je milou připomínkou zážitků, v notebooku lze dohledat fotky a vybavit si lépe vůni, náladu i chuť těch dní… Pár skleniček s bylinkami ze Severní Makedonie si uchovávám na „horší časy“, i když v depresi „chodí Covid okolo…“ jsem zkapalnila, natřikrát zčajovala, i skleničku bylinek „Elšani“. Makedonii jsem si kdysi zamilovala jako šestnáctiletá při slavistickém kurzu a po více než čtyřech desítkách let ji znovu navštívila. V kopcích opuštěné domky a políčka, obyvatelé přestěhovaní do bytovek v údolí. Manžel se potuloval kolem skalek s vegetací, já si kreslila údolí. Přidal se ke mně stařec zřejmě našeho věku (60+) se psem, cože tam hledám… Ukazovala jsem mu fotky z pastvin a usedlostí, kde jsme fotili kytky a já si nasbírala čajovou voničku. A on mi hrdě ukázal, který z těch ostatků baráčků je jeho, občas tam prý zajde… Toto setkání i další podobné zkušenosti (Oravská Lesná před 15 lety: Na stráni nad současnou vesnicí rozpadající se staré domky, v údolí nová vesnice a domov důchodců s vyhlídkou přes hřbitov do oné stráně.) mi pomáhají smířit se s faktem, že nelze nést na ramenou památku předků ve fyzické podobě, tedy snažit se zakonzervovat místa svázaná s jejich životem (na která ostatně nemám ani právní nárok). To, že po obou větvích rodiny jejich sídla propadají času, jsem konečně schopna přijmout až poté, co vídám padat chalupy a stodoly všude na cestách po Evropě, zarůstat políčka (tam se zase vyžije můj manžel studující sukcesi na opuštěných polích), obdivovat a kreslit kamenné zídky osidlované rostlinami.

Jako smír s během času si letos chci dát dárek: přenocování pod širákem na kraji lesa pod vrškem kopce Štěrbák. Půjdu tam večer za tmy a až se ráno probudím, zdálky uvidím pod kopcem za potokem, co zbývá z rodného domu mého tatínka.

Olga Lepšová Skácelová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu