Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

(Po)hornická krajina – jen negativa, anebo i příležitost?


Radovan Kukutsch, č. 2/2022, s. 4-8

V současné době začíná být slovo pohornická krajina skloňováno v mnoha ohledech, nicméně odpověď na otázku, jak k této problematice přistupovat, není jednoduchá. Co zde dělat, jaká volit řešení, aby byla nejlepší, není, nebude a nemůže být jednoduchý úkol. Přístup k problematice musí být multioborový, komplexní. Musíme si vytyčit cíl a zodpovědět několik otázek, kdy ta základní zní, zda může být takováto krajina vůbec kvalitní.

Jako člověk, který odmala vyrůstal na Karvinsku a žije zde doteď, vnímám tuto krajinu jinak než lidé, kteří zde nežijí. Přišlo mně zcela normální při vyjížďkách na kole touto průmyslovou krajinou projíždět místy, kde před půlstoletím stály domy, všude kypěl život a nyní zde není nic. Pouze ticho. Zmizely domy, zmizeli lidé a krajina byla pohlcena průmyslem a po průmyslu přírodou. Ačkoliv jsem profesně spjat s hornictvím a mí předkové po generace pracovali v místních dolech, až na několik skutečností nevnímám tuto krajinu negativně. Tím hlavním, co jí zazlívám, je to, že vzala lidem vzpomínky, vzala příběhy, vzala lidem vztah k ní samé. Paměť krajiny se vytratila. Je nutné si uvědomit, že snad až generace, která se narodila po roce 1989, je tou první, která bude moci říct, tady jsem se narodil/a, tady jsem vyrůstal/a. A proč? Protože hornictví definitivně končí a celospolečenské změny po roce 1989 už neumožňovaly pokračovat s těžbou tím způsobem, jak bylo dosud zvykem. Byly nastaveny takové limity, které poprvé stanovily, kam už důlní činnost nepostoupí. Samozřejmě škody způsobené hlubinnou těžbou byly značné. Nebyly to jen škody na krajině, její tváři, ale i na lidech, jejich osudech.

To vše mě nutí přemýšlet a klást si další otázky. Pokud chceme pohornickou krajinu využívat, jak by měla vlastně vypadat, co by zde mělo zůstat? Je třeba si říct, že doly, těžní věže, celé důlní areály jsou tím, co je dnes na Karvinsku nejstarší. Snad jen některé kostely jsou starší. Po dolech pak následuje hluboké nic, již jen paneláková výstavba. Zcela zde chybí původní prostředí, jak ho známe z Čech, z jižní Moravy, resp. z dobových pohlednic. Vše bylo zbouráno. Éru hornictví zde nepřežily části měst a obcí, zámky i honosné vily, toto všechno známe už jen z fotografií a pohlednic. Hornickou činností kvalita této krajiny neskutečně upadla. Můžeme si rovněž položit otázku, musela za oběť těžbě nezbytně padnout celá stará Karviná, Orlová tak, jak se to stalo? Je přece nespočet případů, zejména na západ od našich hranic, které ukazují, že doly a města mohou fungovat vedle sebe, aniž by se města musela obětovat těžbě. Čili není to hornictví jako takové, co je špatné, záleží na lidech, na bohatství a kulturní vyspělosti společnosti. A otázku, jak bohatá je naše společnost, tu si musíme zodpovědět i dnes. Protože stojíme před kroky, které budou nevratné. Ptáme se, zda chceme něco zachovat z dnešní pohornické krajiny pro příští generace, anebo opět, stejně jako v minulosti, vezmeme lidem část jejich historie, jejich vzpomínky.

Zeptám-li se, zda byla v minulosti komplexně řešena problematika pohornické krajiny, musím konstatovat, že nikdy nebyla. Fenomén pohornické krajiny jsme mohli aktivně a hlavně již zcela jinak řešit ihned po roce 1989. Bohužel jediným hybatelem všech řešení byly peníze. Debata, zachovejme něco, udělejme něco jinak, než jak to známe a děláme, byla minimální. Pro areály dolů se nehledaly funkce, a pokud ano, tak špatné. Protože už tehdy jsme se mohli inspirovat tím, co se dělalo u našich západních sousedů, kde se ukazovalo, že je možné technickou nebo řekněme průmyslovou funkci krajiny změnit na kulturní, rekreační či jinou. Ale tento krok samozřejmě vyžaduje komplexní, multioborový přístup. Zde se problematika brownfieldů scvrkla na jediný úkol. Vyměnit těžký průmysl za lehký. Nebyla položena otázka, jak staré průmyslové objekty využít jinak, jak naložit s volnými plochami, odkališti, haldami. Pokud se přece jen něco udělalo, ve výsledku to byl kočkopes. Vyhlásili jsme sice někde průmyslovou technickou památku, ale vzápětí vedle ní postavili halu, sklady sypkých hmot, takže dobrá myšlenka byla „zabita“ hned na počátku. A právě těmto příkladům je nutné se vyhýbat a vyvarovat se jejich opakování. Pokud chceme krajinu Karvinska nějak pozvednout, zvýšit její úroveň a kvalitu, pokud sem chceme vrátit život, už by neměla být obětována průmyslu. Bohužel na straně druhé nelze nevidět, že se Karvinsku, potažmo Ostravsku vyhýbají investoři a není zde zdaleka takový zájem investovat, jak je vidět v nedalekých Katovicích.

Bavíme-li se o kvalitě krajiny, jak ji znám, nedokážu si v tuto chvíli představit, že by se jednou mohlo stát Karvinsko místem, kam lidé pojedou na dovolenou. Vše, co známe z jiných regionů ČR, zde v tuto chvíli není. Můžeme říci, jedná se o krajinu umělou, přetvořenou a vytvořenou člověkem, kde všechno podstatné v tuto chvíli chybí. Pokud bychom se zabývali i funkcí turistického ruchu, není zde nic, za čím by měl člověk důvod přijet. Jak již bylo zmíněno výše v textu, přirozené historické prostředí zde chybí a významnými krajinnými dominantami jsou právě doly. Pokud se ovšem podíváme do zahraničí, jsou právě doly tím atraktivním prvkem, neboť se jak montánní turismus, tak i objevování technického kulturního dědictví těší všeobecně vysokému zájmu a popularitě. Proto se domnívám, že by se nemělo zapomínat a popírat, že byl tento region spjat s těžbou uhlí. Ba právě naopak, udělejme z toho výhodu.

To nejhorší, čeho se člověk při transformaci hornické krajiny může dopustit, je vzdát se naděje na lepší budoucnost. Transformace Karvinska musí být mimořádně kvalitní, a to už z toho titulu, že zde sice mnoho věcí chybí, ale po více než dvou stech letech zde definitivně končí těžba uhlí. Doly jsou uzavírány nevratným způsobem, jejich znovuotevření by bylo mimořádně ekonomicky a technicky náročné. Proto hledejme společnou řeč při řešení problematiky této krajiny, dělejme to nejlepší, co je možné, protože příležitost, před kterou stojíme, se nebude opakovat.


Radovan Kukutsch, Ústav geoniky AV ČR, v. v. i.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu