Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Transformace krajiny po těžbě má být spravedlivá především pro její obyvatele


Mikuláš Černík, Yvonna Gaillyová, č. 2/2022, s. 29-32

Rozhovor s Mikulášem Černíkem o možných i nemožných proměnách krajin po těžbě uhlí v Ústeckém a Karlovarském kraji vedla Yvonna Gaillyová.

Transformace uhelných regionů souvisí s definitivním ukončením těžby, což je nutné, abychom udělali něco zásadního pro zastavení globálního oteplování. Vy v platformě Reset v Ústeckém a Karlovarském kraji prosazujete „spravedlivou transformaci uhelných regionů“. Co vše sousloví znamená a proč je důležité, aby šlo o spravedlivou transformaci?

V první řadě je potřeba říct, že spravedlivá transformace není něco objevného, s čím by přišla EU, ani nejde o pouhé přerozdělení peněz z jednoho konkrétního fondu. Důležitá je historie pojmu; byli to vlastně sami pracující ze znečišťujících průmyslových odvětví, kteří přišli s heslem spravedlivá transformace. U nás je hodně zakořeněna představa, že ekologie je až třešnička na dortu, že nejdřív musíme mít určitou životní úroveň a pak se teprve budeme moct věnovat přírodě a čištění potoků. Jenže právě hnutí těchto lidí poukazuje na to, že rozhodně nejde o nástavbu, nevolíme mezi blahobytem a čistým životním prostředím. Zkrátka nemůžeme mít jedno bez druhého. A s klimatickou krizí se tato zásadní věc odhaluje ještě víc. V momentě, kdy budeme mít nefunkční klimatický systém, podkopáváme si základy vlastní civilizace a svého fungování. Lidé ze znečišťujících provozů a ekologové tak nacházejí společnou řeč, kterou vystihuje slogan: Nejsou žádná pracovní místa na mrtvé planetě. To máme na mysli, mluvíme-li o spravedlivé transformaci. Potřebujeme udržet soulad mezi naplňováním lidských potřeb, stabilní fungující ekonomikou a tím, co nám umožňuje ekosystém, jehož jsme součástí.

Veronica se v tomto čísle věnuje tématu pohornické krajiny. Jakou roli hraje krajina v konceptu spravedlivé transformace?

My se hodně věnujeme uhelným regionům, do kterých má směřovat finanční pomoc. Spousta lidí a občanských iniciativ už tady ale na hospodářské proměně dávno pracuje. Snaží se zlepšovat životní prostředí, dalo by se říci, že dělají spravedlivou transformaci zdola. Odpor je zde dlouhodobý jak vůči těžbě, tak proti rozšiřování uhelných dolů. Jedním ze zásadních důvodů bylo zachování krajiny a lidských sídel. Boj za záchranu Libkovic, Horního Jiřetína a memento zničeného Mostu jsou zásadními událostmi pro vznik klimatického hnutí v našem regionu. Bylo nač navazovat. Mezi lidmi je silně zakořeněno přesvědčení, že jejich krajina už dostala co proto. Je potřeba, aby se změny v energetice, které je třeba udělat pro zabránění nejhorším dopadům změn klimatu, projevily v krajině nedevastujícím způsobem. Vím, o čem mluvím, protože dost často uhelné společnosti využívají rekultivaci k lakování svého podnikání na zeleno a prostředky k tomu volí nevybíravé. Otázka, co se bude dít v krajině po skončení těžby uhlí, je zásadní. Nejde jen o to, jak bude krajina vypadat, ale i o to, kdo ji bude mít na starost, kdo ji bude moct využívat a k jakým účelům. Velkou nedůvěru vzbuzují megalomanské projekty uhelných firem na nové využívání znovu pro energetické účely. V neposlední řadě si klaďme otázky o cíli a účelu rekultivací zdejší pohornické krajiny. Například ekologické zemědělství by mohlo zdejší přírodě, krajině i lidem pomoci. Koneckonců zemědělství a ovocnářství tu před průmyslovou těžbou uhlí rozkvétalo.

Když řekneš, že budou velké společnosti rekultivaci směrovat k energetice, prosím, abys trochu vysvětlil, co myslíš tou energetikou, zneužíváním, anebo využíváním.

Tady v Ústeckém kraji se hodně mluví o zatopování dolů vodou. Bude se prý vytvářet nová jezerní krajina. I teď vidíme velké projekty třeba Severní energetické na energetické využití, včetně třeba plovoucích solárních elektráren, které by byly umístěny na vzniklých jezerech. Myslím, že to nutně není špatně, ale hlavní devizou obnovitelných zdrojů by mělo být umožnění decentralizace, umožnit lidem dosáhnout na produkci a využívat ji přímo v místě. Tato výhoda se ztrácí v momentě, kdy se obnovitelné zdroje budují ve velkém měřítku a z kapitálu vytvořeného těžbou uhlí, která sice dala práci místním, ale něco významného jim i vzala. Něco by jim mělo být alespoň částečně vráceno. Myslím, že to může způsobit problém v momentě, kdy nebudou mít možnost promluvit do toho, k čemu by se „jejich“ krajina měla využívat, a bude se vše odehrávat jim navzdory. Pokud nebudou mít žádný prospěch z proměn ve svém okolí, nebudou moct do ničeno mluvit, ani se k plánovaným proměnám vyjádřit, stanou se zase jen pasivně přihlížejícími sousedy nového energetického využívání krajiny, kterou právem považují za svou, za svůj domov. Jestli navíc změny nerozpoznají na levnějších účtech za energie, tak bych se jim vůbec nedivil, kdyby nesouhlasili s rozvojem obnovitelných zdrojů energie. Chci hlavně říct, že je rozdíl, zda se to dělá pro ekonomický zisk, nebo zároveň i pro naplnění energetických potřeb místních lidí.

Vrátím se ke spravedlivé transformaci. Jak ses k této práci dostal? Vlastně si uvědomuju, že prakticky vše, na čem jste pracovali, se vždy odehrávalo přímo v příslušných regionech. Takto tomu není vždy. Znamená to, že sepětí s místem je pro tebe podstatné? Ve skutečnosti jsi nyní přesídlil do Ústí nad Labem.

Nejdůležitější pro mě bylo a je hnutí Limity, jehož největší aktivitou je pořádání akce Klimakemp. Ten se stal především místem, kde se můžou potkat lidi z ekologického a klimatického hnutí, společně se vzdělávat a případně protestovat proti ekologicky destruktivním a fosilním zdrojům energie. Důležitý na Klimakempu je program, v němž jsme se chtěli systematicky věnovat tématu spravedlivé transformace, zvát dokonce i lidi z odborů do diskuse, která by se stala pravidelnou součástí těchto kempů. Už od samého začátku jsme se snažili podnikat vstřícné kroky k nalezení společného zájmu s obyčejnými lidmi, s regionem a s pracujícími ve fosilních provozech. Jenže hned na prvním Klimakempu v roce 2017 nám bylo řečeno, že máme stát nohama na zemi a že s námi diskutovat nebudou. Dnes je vidět, že jsme už dávno mohli mít za sebou výměnu názorů a bylo možné společně prosazovat věci důležité pro nás všechny. Naše úsilí ale neustávalo, rok nato si pamatuju, že jsme byli v Sokolově na Dni horníků, kde jsme se snažili přiblížit lidem, kteří jsou organizovaní v hornických spolcích, nebo je pro ně těžba součástí života, hornická dřina pro ně není jenom práce a povolání. S nimi jsme se zkoušeli bavit o tom, jak si představují život, až uhlí skončí, protože v té době bylo jasné, že uhlí musí skončit. Ono to mimochodem bylo jasné už od roku 1991, kdy byly stanoveny územní ekologické limity těžby. Klimatická hnutí jinde v Evropě a ve světě samozřejmě tyto věci řešila už dlouhodobě, byla pro nás inspirací pro řešení i v ČR. A moje cesta do spravedlivé transformace a výlety jednou za rok do uhelných krajů? Teď to vypadá tak, že poslední rok žiju v Ústí nad Labem a považuji za hodně důležité být přímo na místě, s lidmi, kterých se to dotýká a kteří tady žijí svůj život. To jsou pro mě, ale řekl bych i pro nás jako klimatické hnutí Reset obecně, ti nejdůležitější experti, podle kterých se má řídit proměna regionu, ekonomiky a energetiky.

Upozorňuješ na problém velké nedůvěry v politiku a v souvislosti s čerpáním transformačních fondů jsi zmiňoval hrozbu „zapřahání vozu před koně“. Co hrozí a jak tuto hrozbu potlačit?

Je potřeba něco říct o penězích, které přijdou do uhelných regionů na transformaci. Za prvé jich není dost. Ta částka zhruba odpovídá tomu, kolik peněz odešlo z uhelných regionů na dividendách akcionářům hnědouhelných společností mezi roky 2009-2017. Důležité je říct, že to na transformaci regionu, na její dovedení do konce nestačí.

Je to ale dost velký balík peněz, který by neměl vyletět komínem. Například na Ústecký kraj je alokováno asi 16 miliard korun, což odpovídá zhruba ročnímu rozpočtu kraje. Tato částka se však bude přerozdělovat do roku 2027. Poslední rok se horečně dával dohromady plán, podle kterého se peníze budou přerozdělovat. Problém je v tom, že i samotný kraj čelí několika krizím, stejně jako celá ČR. Zde na severu se ale rozevírají sociální nůžky výrazněji, je tady celá řada vyloučených lokalit a roste počet lidí s nedokončeným základním vzděláním. Příležitost pro spravedlivou transformaci vidím v postavení se výzvě řešit víc krizí současně. Jenže plán na rozdělení fondu vzniká hodně rychle a v časovém presu se soustřeďuje hlavně na to, jak přerozdělit to velké množství peněz, ale méně už na to, co by se vlastně mělo změnit. Peníze jsou spíš pánem, kdežto já si myslím, že by měly spíš sloužit k řešení problémů. Zapřahání vozů před koně vypadá tak, že se prvotně hledají cesty, jak peníze utratit, aby to snesla pravidla EU. Proto vznikají tzv. strategické projekty, které ale vůbec nejsou podmínkou podle zadání EU, podle Evropské komise. Tyto projekty mají primárně umožnit utracení velkého množství peněz. Problémem je, že výběr strategických projektů měla na starost na regionální úrovni stálá konference (orgán zřízený krajem, kde jsou přizvané různé zájmové skupiny), která rozhodovala na podkladě hodně krátkých asi tak pětistránkových předběžných studií proveditelnosti. Ty navíc dlouhou dobu ani nebyly zveřejněny a až na nátlak veřejnosti se objevily na stránkách kraje. Právě u investic do transformace ekonomiky je přitom třeba víc než jindy pečlivě zvažovat, kam peníze půjdou, protože špatné investice zbrzdí a prodraží celou transformaci v dlouhodobém horizontu. A víc než jinde by mělo platit, dvakrát měř a jednou řež. Jenže na to máme příliš málo informací, pět stran opravdu nestačí, a investice jdou třeba do nových technologií, u kterých neznáme v tuhle chvíli jejich možné vedlejší dopady. Může se tedy stát, že ve finále budou vyžadovat další investice na odstranění negativních vedlejších účinků, které dneska nemáme jak předvídat. Může to být dokonce tak, že až budeme zpětně hodnotit dnes plánovanou strategickou transformaci a zjistíme, že se nám nepovedla, tak už nám bude chybět nejen čas na vyřešení úkolu, jak předcházet nejhorším dopadům klimatických změn (ty už na nás totiž dopadat budou), ale stejně tak nám budou chybět uspěchaně vynaložené a vlastně promrhané prostředky. Co nám ale bude chybět nejvíc, bude důvěra lidí, že klimatická opatření, ty klimatické politiky, můžou prospět jim osobně a zlepšit jim živobytí. A to je zkrátka cena, kterou si v tuto chvíli nemůžeme dovolit zaplatit. Jak ale tomu čelit? Nejvíc by pomohlo, aby plánování transformace regionu bylo věcí veřejnou a místní lidé byli zahrnuti do procesu přípravy investic. Jsou to právě oni, kdo spravedlivou transformaci nejvíce potřebují. Neměli by jim být házeny klacky pod nohy, ale naopak bychom měli podpořit jejich úsilí a zárodky pozitivních změn, kterých je tady v kraji už dost.

Co vše by mohla spravedlivá transformace přinést lidem v bývalých uhelných regionech a k čemu je nám, co zde nežijeme, dobré, aby tato místa fungovala?

Spravedlivá transformace uhelných regionů může ukázat cestu rozvoje k tomu, jak zde žít spokojený a dobrý život a nedevastovat životní prostředí a jak umožnit rozkvétat jak lidem, tak přírodě, která je tady nádherná. Ty kraje nemusí dohánět Prahu, nemusí dohánět celorepublikovou výši HDP, můžou být předobrazem pozitivní transformace, která čeká celou společnost. Když něco bude fungovat v drastickou těžbou poničených místech, tak je přece dost dobře možné, aby to fungovalo i v oblastech bohatších, kde už teď se lidem žije líp. My všichni to ale hlavně těm regionům dlužíme. Zaplatily hlubokými jizvami na krajině za takzvanou energetickou bezpečnost celé republiky. To zdejší příroda a práce lidí byly vytěženy spolu s uhlím, a proto je i v našem zájmu alespoň něco z toho jim vrátit. Bezmoc, rezignace a přesvědčení, že se vše důležité rozhoduje v Praze či Bruselu není totiž jenom záležitostí uhelných krajů. Právě spravedlivá transformace může ukázat, že na obyčejných lidech záleží, že to jsou oni, kdo jsou schopni proměnit krajinu na lepší místo k žití, na místo, které není jenom výletní destinací k okouknutí vytěžené krajiny, kde se natáčel film nebo seriál. Takzvané uhelné kraje mohou být místem, odkud mladí lidé nemusí odcházet, ale kam se naopak můžou stěhovat. Z úspěšné a spravedlivé transformace můžeme mít prospěch všichni.

Děkuji ti za rozhovor.


Témata spravedlivé transformace

Smysluplná účast při plánování a rozhodování:
- Vznik občanských shromáždění a místních rad, které se budou moci podílet na plánování,
- menší a cílená setkání s jednotlivými skupinami při plánování,
- proaktivní informování veřejnosti ze strany veřejné správy v přípravách opatření,
- větší díl veřejných prostředků menším iniciativám,
- veřejné konzultace k plánům spravedlivé transformace, ale i k jednotlivým stěžejním projektům,
- pomoc s přípravou a administrativou projektů pro menší žadatelské subjekty.

Dostupné a udržitelné bydlení:
- Podpora ekologických renovací, snížení nákladů na energie skrze investice do obnovitelných zdrojů a zateplení,
- převod nemovitého majetku velkých vlastníků do bytových družstev, nebo místním obyvatelům,
- podpora sociálního bydlení.

Konec energetické i jiné chudoby, vysvobození z dluhových pastí:
- Konec soukromých exekutorů; teritorialita exekutorů,
 milostivé léto,
- oddlužení,
- investice do energetických úspor,
- podpora komunitní obnovitelné energetiky.

Krajina přístupná lidem a spravovaná udržitelně:
- Zapojení veřejnosti do plánování dalekosáhlých změn v krajině,
- vymezení prostoru pro rekultivace pomocí přirozené obnovy přírody (ekologická sukcese),
- budování přírodě blízkých opatření.

Podpora mladých a začínajících zemědělců.

Vybráno z brožury Spravedlivá transformace očima místních lidí. Politická doporučení místních občanských iniciativ pro proměnu uhelných regionů. Vydal Re-set, platforma pro sociálně-ekonomickou transformaci, 2021.


Mikuláš Černík (1990) je doktorandem na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Je součástí hnutí Limity jsme my, dnes se podílí na činnosti platformy pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set. Soustředí se na témata klimatické spravedlnosti a společenskoekologické transformace. Pochází z Chebu, od roku 2021 bydlí v Ústeckém kraji.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu