Čtení na tyto dny

Ocúny

Za řekou lesy v tichých mukách
svlékají potrhaný šat
a chystají se odlétat

Bojíme se že osamíme
na steskem podmáčených lukách

Bývá nám úzko v ony dny
kdy lužní háje jsou jak svaté
a v trávě rostou jedovaté
bledé a křehké ocúny

(Jan Skácel
Odlévání do ztraceného vosku, 1984) 

 

Doporučujeme ke čtení

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Bývala za plaňkovým plotem cesta do pole aneb o krajinném žalu a zbytkové naději

Petr Čermák, č. 1/2022, s. 2-3

Elementární automat Rule 30, homolice vznešená a meze poznání

Martin Dvořák, č. 1/2022, s. 20-22, pro předplatitele

Jak jsem vstoupil na „Mýtinu“ Josefa Jambora

Michal Friedl, č. 1/2022, s. 31-33, pro předplatitele

Jak mohu snížit svoji uhlíkovou stopu nepoužíváním rašeliny?

Renata Placková, č. 1/2022, 42-44

Skalická Morávka


Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Shodou okolností je to letos 20 let, co mě oslovil František Mana (tehdy vedoucí ostravské AOPK) s nabídkou spolupráce na návrhu plánu péče pro chystané vyhlášení Skalické Morávky národní přírodní památkou. Neměl jsem tehdy ani tušení, o jaké místo se jedná, natož o tom, že se právě toto místo stane jednou z krajin mého srdce.

Morávka spolu se svými přítoky opouští u malé obce Pražmo hluboká beskydská údolí a rozlévá se do ploché krajiny předpolí Beskyd. Než se ve Frýdku-Místku spojí s Ostravicí, ukáže v krátkém úseku mezi Raškovicemi a Nižními Lhotami svou krajinotvornou sílu. Koryto řeky se zde divoce rozvětví v rozsáhlých štěrkových náplavech. Jeden z posledních podobných fenoménů divoké řeky u nás. Pamatuji si, jak jsem tehdy v červencovém vedru sestoupil z Nižních Lhot lužním lesem prodíraje se hradbou křídlatek a jak se mi otevřela krajina do té doby nevídaná. Především ty rozsáhlé oblázkové lavice sálající v poledním slunci a v nich koryto Morávky střídající bublající mělčiny a klidné, temně průzračné tůně. Na obzoru tu scenerii rámuje tmavý masiv Beskyd. Pamatuji si také to ticho. Vnímám jen tep kypící vegetace plné hmyzu a omamnou vůni letní řeky. Jsou prostě místa, kde vše do sebe najednou zapadá. Mám to štěstí a začínám zde svou pouť. Pravou pouť pronikající do hloubky srdce, plnou setkání, sdílení i rozjímání. Nejdříve se síťkou na bentos (pozn. red.: bentos jsou společenstva zahrnující všechny živočišné [zoobentos] a rostlinné [fytobentos] organismy obývající břeh a dno vod) přebírám štěrk a hledám drobný život ve dně, pak postupně potkávám spoustu dalších skvělých lidí, jako třeba Zdeňka Majkuse, arachnologa jásajícího nad zdejšími nálezy. A Boba Lojkáska, který zná v Beskydech snad každou šupinu a se kterým si povídáme o zdejších rybách a mihulích. Pak se s Petrem Chytilem ze Správy CHKO Beskydy prodíráme nízkými nálety vrb na poslední místa s výskytem u nás kriticky ohroženého židoviníku německého (Myricaria germanica). Tu se odkudsi vynoří Roman Barták a nemá pod paží nic menšího než u nás první LIFE projekt na záchranu lužních stanovišť Morávky, kterou čím dál víc dusí křídlatka. Na tom projektu pak spolu nějaký čas děláme. Roman mi asi nejvíce z těch lidí připomíná zdejší řeku - proudí, propojuje, přináší nové nápady i souvislosti. Máme to tak spolu dodnes. Když pak po velké povodni stojím nad krásně divokou řekou s koryty nově vykrojenými v čerstvě navršených štěrcích posetých mrtvým dřevem jako rozházenými sirkami, žasnu, kde se ve zdejší uklizené krajině vzalo tak nespoutané místo. Je ale jasné, že tomu tak nemusí být napořád. S Vláďou Burdou se potkávám na místě, kde se koryto řeky zahlubuje, mluvíme o erozi a hladové vodě. Až příliš mnoho překážek proti proudu kousek po kousku připravují řeku o její tvůrčí sílu. Řeka je tady s člověkem jednou pro vždy spjata a její osud je nejspíš zase jen v rukou lidí. A i zde je dost těch, kterým to není lhostejné. S Břetislavem Turečkem z Povodí Odry zkoušíme zásahy k posunu životodárných štěrků a probíráme možnosti revitalizace řeky. Pak je tu taky Honza Hradecký, trochu skeptik, ale vždy s přebytkem energie. Dává řece naději svými návrhy nového managementu štěrků. Jistě přijdou další a další…

No a pak jsou tu ty nekonečné objevitelské výpravy s dětmi. Bereme je sem s mou ženou Nikolou od malička. Jen co trochu povyrostou, brodíme se dál proti proudu. Cestou dáváme jména ostrovům, i když víme, že příště je již nejspíš nenajdeme tam, co byly. Na dlouho se Skalická stává tím NEJ místem našich letních výprav. Vidím to jako dnes: Eliška se Šimonem sedí na kořeni vyvráceného stromu a koupou si nohy v chladivé vodě. O chvíli později se zatajeným dechem sledují dramatický lov užovky v hejnu střevlí. Zatím co já ohřívám nad ohněm v kotlíku guláš. Takových střípků radosti těch dní je spousty a zůstanou už navždy.

Na Skalické jsem se učil poznávat, pozorovat, být potichu sám se sebou. Skalická se stala i místem mnoha pro mne důležitých setkání, místem nejhlubšího sdílení s blízkými. Při psaní těchto řádek přemýšlím, co mohu zdejší krajině ještě dát, abych vrátil aspoň část z toho, co mi dává. Co mohu ještě udělat, když už jsem od toho místa mnohem dál než dřív, a s vědomím, že pro tu řeku jsem jako to zrnko písku na dně. Možná už tu odpověď znám. Přišla docela nedávno. Můj sedmnáctiletý syn Šimon mi povídá: „Tati, v létě vezmu kamarády na Skalickou. Chci jim to tam ukázat…“

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu