VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Skládají se na ni dvě věci - dětství, a že už není. Vyrůstal jsem u prarodičů v Křečkovicích, dnes části Vyškova, kousek od kapličky. Děda byl hanácký sedlák, typický pantáta, sousedy ctěný a k sobě přísný. Komunisti ho sice rozkulačili, ale nechali mu statek s velkým dvorem a zahradou, a taky něco málo polí. Za zahradou byla zmola, pak mírně do kopečka podél úzké cesty… a jsem na dědově políčku. Nic z toho už dnes neexistuje. Nejdřív zahradu zabrali pro řadovou zástavbu, pak zmizelo i pole - je zhruba v tom místě, kde se kříží dálnice na Kroměříž a Ostravu. Tady nahoře mi bylo dobře. Pohled na věž kostela a věž radnice mě uklidňoval - věci jsou v pořádku.

Je konec června na začátku sedmdesátých let. To už jsem byl o něco větší a jezdil jsem k prarodičům jen na prázdniny. Všechno vonělo, ale tak sytě, a hlavně křen. Znáte tu jemně kořeněnou vůni? Šlo se na pole a pak po okresce, kde nejezdila žádná auta, a došlo se až na Zouvalku, do vesnice, co je spíš jen taková obydlená zatáčka. Pole, remízky, nějaké louky, polní cesty; bylo to na kopečku, na obzoru na druhé straně se zvedaly další kopečky, už zalesněné. Všeho tady bylo akorát, nic nepřebývalo, nic si nepřekáželo. Hospodine, seš frajer, fakt dobrý. Dnes si říkám, jak malebné to teprve muselo být za dědova mládí, kdy se ještě nehospodařilo extenzivně a místo lánů zde byla malá pole, občas i políčka. Pamatuju si hluboké příkopy podél okresky, ale nejlíp mi bylo na polní cestě, napůl schovanému v obilí, které už na konci června bylo vzrostlé; na kraji pole vlčí máky a chrpy.

Tady bydlí moje duše. Je to duše kluka z dědiny. Duše kluka dědiny vracejícího se z hauzíru za humny. Kráčí po polní cestě ze Zouvalky do Křečkovic. Kráčí a je jí smutno.

Jiří Trávníček