Čtení na tyto dny

Životy

A víčka se vzněcovala
a slétali se klovající ptáci

Vcházíme bez ustání
do bran a do průsmysků
opouštíme neustále
životy s labyrinty budoucích kroků

A vzněcují
a slétají se

Z listů jsem vydrolil poslední krůpěj
z vlasů jsem sklepnul oblohy
praskaly suché trávy
víčka se vzněcovala
za hudby tuhnoucích skřivanů

(Ludvík Kundera) 

 

Doporučujeme ke čtení

Všechno, co potřebuješ, je láska

David Veselý, č. 3/2022, s. 7-9

O migraci ryb a životě „po řecku“

Tomáš Lotocki, č. 3/2022, s. 28

Nemýtit! Zde žijí staré lesy

Jeňýk Hofmeistr, Miroslav Svoboda, č. 3/2022, s. 42-45, pro předplatitele

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021

redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

Karin Lednická, č. 2/2022, s. 23-25, pro předplatitele

Skalická Morávka

Petr Birklen, č. 2/2022, s. 44-45

Vzpomínka na Vítka Grulicha __ 2. 10. 1956 – 24. 2. 2022

Olga Lepšová-Skácelová, č. 2/2022, s. 56-57

Tisy v tísni

Renata Placková, č. 2/2022, s. 58

Ceny Josefa Vavrouška za rok 2021


redakce , Aleš Máchal, Blanka Mikátová, č. 3/2022, s. 48-50

Foto Pavel Klvač

Nadace Partnerství vyhlásila 26. vítěze environmentální Ceny Josefa Vavrouška. Prestižní ocenění spolu s plastikou od skláře Vladimíra Kleina a peněžitým šekem si odnesli zoolog Mojmír Vlašín, ekolog a aktivista Jiří Malík a žákyně 9. třídy základní školy Ludmila Kozlová. Cenu pojmenovanou po prvním polistopadovém ministru životního prostředí, který předčasně zahynul v Tatrách, každoročně získávají osobnosti, které významně přispívají k ochraně životního prostředí a udržitelnému způsobu života.

V kategorii do 26 let za ekozásek roku bodovala žákyně 9. ročníku ZŠ Prachatice Ludmila Kozlová. Se spolužáky uspořádala řadu drobných lokálních projektů a založila vlastní ekotým, v němž se dvakrát týdně schází s žáky 1. stupně. Společně připravují k přírodě šetrná opatření ve škole a obci - omezení plýtvání potravinami, používání recyklovaných papírů, omezení obalů v bufetu nebo využití lokálních potravin ve školní jídelně. Děti ve svém týmu vede k samostatnosti.

Cenu za výjimečný počin si odnesl Jiří Malík. Dvacet let působil ve Správě CHKO Broumovsko. V roce 2005 založil s kolegy spolek Živá voda, jehož hlavním programem se stala práce pro zadržování vody v krajině. Po vítězné pětileté kampani na zastavení plánu těžby břidlicových plynů v Česku se v roce 2016 pustili do modelů pro adaptaci Česka i Evropské unie na dopady změny klimatu. Díky navrhovaným plánům krajina zadrží více vody i uhlíku, vzroste biodiverzita, obnoví se malý oběh vody a omezí povodně.

Za dlouhodobý přínos porota ocenila Mojmíra Vlašína. Jako biolog se celou svou profesní dráhu věnuje ochraně přírody jak teoreticky, tak prakticky. Pracoval ve státní ochraně přírody i v nevládních organizacích. Díky odbornému vzdělání, kreativnímu myšlení i osobní angažovanosti je jednou z vůdčích osobností. Známá je jeho angažovanost v kontroverzních kauzách, jakými jsou problematika Novomlýnských nádrží, ochrana soutoku řek Moravy a Dyje či ochrana vzácných horských ekosystémů v národním parku Šumava. Velký vliv má i jeho osvětová činnost. Soustavně ovlivňuje i mladou generaci - externě vyučuje na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a je soudním znalcem v oboru ochrana přírody.

Časopis Veronica je úzce propojen s osobností Mojmíra Vlašína, který je dnes čestným členem redakční rady, pravidelným přispěvatelem i kritikem. Chceme mu věnovat více pozornosti, a proto jsme oslovili dva z těch, kdo menší či větší část své profesní či životní cesty jdou po jeho boku, Blanku Mikátovou a Aleše Máchala, aby napsali o letošním laureátovi osobně zaujaté charakteristiky.

redakce


Za svou pravdou stát

S Mojmírem Vlašínem nás pojí hluboké a více než 50 let trvající přátelství. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně. Ještě před listopadem 1989 jsme spolu sepsali první podobu Desatera domácí ekologie, které v následujících letech v doplněných a přepracovaných vydáních obohacovalo knihovny vznikajících středisek ekologické výchovy i domácností usilujících o šetrnější přístup k přírodě. Snad také díky této skutečnosti si dovolím napsat v pár větách, kým je v mých neobjektivních očích čerstvý držitel Ceny Josefa Vavrouška.

Smím-li použít název jedné z nejproslavenějších písní našeho společně oblíbeného Spirituál kvintetu, pak Mojkovy celoživotní postoje snad nejlépe vystihují slova „za svou pravdou stát“. Přesně tohle prokazuje celým svým profesním i občanským každodenním jednáním a skutky, které mnohdy vyžadují nevídanou odvahu, nebojácnost a pevnou zásadovost. To vše by se však neobešlo bez jeho hlubokých odborných ekologických i environmentálních znalostí i ochranářských dovedností, ale i zkušeností nabytých dlouholetým aktivním působením za Zelené v obecní, městské i krajské politice. Pro osobnost Mojmírova typu je charakteristické, že jeho „koaliční potenciál“ býval trvale mizivý. Kompromisy, ústupčivost a samozřejmě i jakékoliv politické čachry jsou pro něho zcela nepřijatelné. O to význačnější je jeho postavení v ochranářské komunitě, dobrovolné i profesionální. Je významným a respektovaným znalcem nejen plazů, obojživelníků, ptáků a netopýrů, navrhovatelem zvlášť chráněných maloplošných území, ale také člověkem, který se výtečně vyzná v problematice environmentální. Také proto je už dlouhou řadu let (mimo jiné) externím učitelem ekologie a ochrany biodiverzity na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Mezi studenty je vysoce uznávaný, nikoho však asi nepřekvapí, že skládat u něj zkoušku není zrovna snadná záležitost.

Nejen ve vzdělávání a v politice, ale i v praktické ochraně přírody vystupuje vždy zásadově, s urputností sobě vlastní. I proto jej životem provázejí naprosto nepatřičné přídomky jako „ekoterorista“ a „biofundamentalista“, „ničitel zelené Šumavy“ (jeho jméno je mj. uvedeno na bizarní tabuli připomínající „šumavskou národní lesní tragédii a důsledky éry fanatické ideologie divočiny“ odhalené na Bučině u Kvildy v roce 2012 (viz fotografie, kde se Mojmír ocitá v dobré společnosti velkých jmen české ekologie, jakými jsou třeba prof. Josef Fanta, prof. Hana Šantrůčková či prof. Jaroslav Vrba). Nejlepším důkazem lživosti výše uváděných tvrzení je současný úchvatný stav šumavských smrkových porostů třeba v Trojmezenském pralese po gradaci kůrovce v roce 2017 a po blokádě jeho nesmyslného kácení v roce 1999. Kdo nevěří, ať tam běží… Uzří zázraky, které dokáže jen příroda, jsouc patřičně chráněna před jakýmikoliv lidskými zásahy: viz https://www.sumavanet.cz/kdo-za-to-muze-aneb-narodni-lesnitragedie-na-sumave.s-8540-UR.

Mnohá úskalí Mojmírova nepokřivitelného ochranářského úsilí jsou však vyvažována jeho velkým smyslem pro humor a také darem neobyčejné publicistické tvořivosti. Mojek je vtipným, ale vždy přesným a pravdomluvným glosátorem dění týkajícího se přírody a životního prostředí. Jeho výstižné a pronikavé texty (uveřejňované v posledních letech především v Právu) jsou vynikající environmentální osvětou veřejnosti. Tím však Mojmírova neobyčejná tvořivost zdaleka nekončí. Nejen čtenářům Veroniky je znám jako autor desítek her sepsaných pro „neherecký“ divadelní spolek VERDIS (Veroničí divadelní soubor), jehož je zároveň principálem i neúnavným hybatelem. Případným zájemcům o Mojkovy hry je stále k dispozici sborník příznačně nazvaný EkoProHry.

Bylo by záhodné uvést ještě velkou řadu dalších Mojmírových aktivit i zásluh. Tak aspoň kromě již zmíněného: Proslul jako všestranný ekologický poradce v týmu Ekologické poradny Veronica, také jako stavitel čapích hnízd a líhnišť užovek, zejména užovek stromových, rovněž jako člověk schopný domluvit se v jazyce kterékoliv navštívené země, recyklátor, prosazovatel opětovného používání věcí, tedy reusátor, praktikující permakulturník, certifikátor přírodních zahrad, milovník psů (a nemilovník koček), mandolinista a pořadatel pospolitých akcí pro přátele, v neposlední řadě také oblíbený dědeček svých pěti vnoučat.

A ještě jedna dávná vzpomínka na závěr. Po listopadu 1989 se Mojmír Vlašín stal na několik let šéfem Výzkumného a monitorovacího pracoviště Českého ústavu ochrany přírody se sídlem v Brně. K mému úžasu a nadšení usedl v porevolučním kvasu do obrovské kanceláře ke stolu, u kterého před ním úřadoval krajský vedoucí tajemník KSČ Herman. Škoda jen, že se o téhle události nedozvěděl pan prezident Václav Havel. Měl by z téhle absurdity radost. Tuším, že velkou radost z Mojmíra má také Josef Vavroušek na svých toulkách po nebeských velehorách.

Aleš Máchal, červen 2022


Fenomén Mojmír Vlašín

S Mojmírem Vlašínem se známe mnoho let, skoro by se dalo říct nepočítaně. Pro nás oba bylo jasnou volbou studium biologie na Přírodovědecké fakultě tehdy Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, dnes Masarykovy univerzity. Ačkoliv jsme nestudovali ve stejné době, spojovacím článkem se pro nás stali naši opravdoví učitelé - zoologové, profesor Jiří Gaisler a docent Karel Hudec. Oba pánové byli mimořádnými osobnostmi s velkým odborným i kulturním rozhledem. V mnoha směrech pro nás byla inspirací i zooložka Zdena Bauerová, člověk s neobvyklým pohledem na svět. Pro mladé lidi je důležité mít kolem sebe inspirující vzory, které napomohou při vybraném směřování.

Obecně se předpokládalo, že vědecký talent, jako je Mojmír, se bude věnovat vědě a také to tak zpočátku vypadalo. Již jako středoškolák byl úspěšným účastníkem soutěže samostatných středoškolských prací Natura semper viva. Výsledky jeho studie o havranu polním byly publikovány, což u středoškoláků rozhodně nebylo běžné. Po skončení vysokoškolských studií začal pracovat v akademickém prostředí - nastoupil na studijní pobyt do Ústavu pro výzkum obratlovců. V té době jej však čím dál více zajímala ochrana přírody. To byla tehdy umouněná popelka, kterou vědečtí pracovníci vesměs nebrali vážně. Stejně tak byla ochrana přírody opomíjena i u širší veřejnosti. V obecném povědomí bylo (a doposud částečně je) zakotveno, že se ochraně přírody věnují jen cvoci, případně neúspěšní lidé, kteří na sebe chtějí strhnout pozornost, a celkově zkrachovalé existence. Mojmír však při svém odborném rozhledu a zájmu o ochranu přírody vyhodnotil, že je důležité, aby se této disciplíně věnovali lidé odborně zdatní. A rozhodl se jít proti proudu. Odešel z akademického prostředí na tehdejší brněnské Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, kde byla ochrana přírody jen jakýmsi přívažkem k ochraně památek. Nadále pracoval jak ve státní ochraně přírody (mimo jiné byl také náměstkem ředitele Českého ústavu ochrany přírody), tak i v nevládních organizacích. Ochranu přírody tedy zná ze všech stran a úhlů.

Mojmír jako ochranář i jako publicista se brzy dostal do povědomí široké ochranářské veřejnosti, na druhou stranu byl za své v médiích vyjadřované názory svými oponenty dehonestován výrazy na široké škále společenské nebezpečnosti, od „plačtivého pisálka“ po „ekoteroristu“. Za takových okolností není jednoduché jít proti proudu a věnovat se ochraně přírody s plným nasazením. Znamená to, že takový člověk musí jít do sporu a riskovat, že to pro něj bude hodně nekomfortní, že bude slovně a mediálně napadán a pro nejistý výsledek bude vynakládat velmi mnoho času i sil. Mojmír toto vše udělal. Díky odbornému vzdělání, kreativnímu myšlení i osobní angažovanosti se stal jednou z vůdčích osobností ochrany přírody. Slovy i činy se angažoval a angažuje v celostátně sledovaných kauzách.

Tím výčet jeho ochranářských, odborných, pedagogických, politických a osvětových aktivit zdaleka nekončí. Mojmír je v současnosti předsedou Českého ramsarského výboru. Odborně se zabývá především ochranou plazů a obojživelníků, což dokládá celá řada jeho publikací na toto téma. K jeho současným zoologickým aktivitám patří terénní výzkum obojživelníků, plazů a netopýrů. Intenzivně se také věnuje sledování populace užovky stromové v Bílých Karpatech. V České televizi spolupracoval na celé řadě populárně naučných pořadů. Uváděl ekologický soutěžní pořad pro děti Hra na zelenou. Napsal řadu odborných i populárně naučných publikací, ale i nejrůznějších článků. Jeho mediální působení bylo a je často provokativní, a tak se mu dobře dařilo přitahovat k tématu ochrany přírody pozornost a vysvětlit podstatu problému. Společně s Alešem Máchalem napsali Desatero domácí ekologie, které mělo u veřejnosti velký ohlas. Byl jedním z prvních u nás, kdo začal šířit myšlenky dobrovolné skromnosti a způsobu života šetrného k přírodě. Hodně se zabývá přírodními zahradami, tu svou permakulturní zahradu založili spolu se ženou Helenou už v roce 1986.

Mojmír své znalosti a zkušenosti předával i v zahraničí. Zúčastnil se rusko-mongolské expedice pro posuzování antropických vlivů na krajinu a šesti expedic do Albánie zaměřených na tvorbu Evropského atlasu savců. Od roku 2000 do roku 2005 učil na Vídeňské ekonomické univerzitě, v roce 2018 obdržel čestné občanství města Curillo v Kolumbii.

Na ochranu přírody i jiná aktuální témata se dokáže podívat i jako autor (či spoluautor) řady svérázných satirických divadelních her.

Je také skvělým společníkem na tuzemských i zahraničních cestách, jeho činorodost vede často k neobvyklým až dobrodružným situacím.

Mojmír je velmi výrazným společenským fenoménem, svými nápady, recesemi a překvapeními dokáže vždy zaujmout širokou veřejnost stejně jako skupinu vybraných přátel na svém lesním srubu v Řikoníně.

Blanka Mikátová, červenec 2022

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu