VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Obecně byly trasy propojující dva nebo více bodů vždy nedílnou součástí vývoje společnosti. Jak samotné, tak spolu s vegetačním doprovodem se zásadním způsobem podílejí na fragmentaci krajiny. V současné době dokonce i v některých krajinných typech fungují jako jedna z mála možností, kdy lze do území s krajinnou zelení vstoupit. Její důležitost kromě již zmíněné krajinotvorné funkce lze demonstrovat výčtem dalších neméně důležitých benefitů - ochrana proti erozi, zvýšení retence území, optické vedení a udržení pozornosti řidiče, ochrana proti oslnění, snížení hlučnosti a prašnosti, vliv na celkové mikroklima okolí, zvýšení biologického potenciálu kulturní krajiny, začlenění stavby do krajiny a její estetické vnímání aj.

Pokud hovoříme o vegetačních úpravách liniových staveb, v představách nám obvykle ihned vyvstane obraz letitých, mohutných stromořadí lip a dubů. Jedná se však také o cíleně či samovolně vzniklou rozptýlenou zeleň porostů a solitérů ve volné krajině, považovanou za dřeviny rostoucí mimo lesní společenstva. Vegetační úpravy liniových staveb lze chápat především jako ozelenění silnic, dálnic a okrajově i železnic.

Prvopočátky dnešních liniových staveb sahají již do období prvních lidských společenstev, kdy jako jednoduché spojnice vznikaly samovolně při naplňování primárních potřeb člověka. Cíleně jsou pak trasovány s rozvojem výroby, která dala vzniknout první síti obchodních cest. Nejvýznamnější rozmach přichází s nástupem 18. a 19. století. Do této doby se datují počátky záměrného ozeleňování doprovodu cest výsadbou dřevin. Objevují se první zákony vymáhající zakládání stromořadí. S nástupem systematického zřizování silniční sítě ruku v ruce s výrazným rozvojem průmyslu 19. století se ozelenění stává běžnou součástí (často jsou využívány ovocné druhy jako užitkové, ale také pro své estetické vlastnosti). Některé aleje a stromořadí z této doby jsou zachovány dodnes. 20. století přichází se změnou ve formě automobilu, což přináší jiné požadavky na zřizování, provoz a údržbu. Zvyšující se rychlost si vynucuje kategorizaci silnic a nárůst vyšších požadavků na bezpečnost, což má zásadní vliv na podobu doprovodných prvků, tedy i zeleně. Zakládání zeleně je vedle zákona a prováděcích vyhlášek regulováno nyní již i technickými normami, především normou Projektování silnic a dálnic. Později dochází k podrobnější specifikaci a formulaci nároků na doprovodnou zeleň, a to jednak z pohledu požadavku na bezpečnost provozu, ale také již z pohledu ochrany přírody a krajiny.

Pro návrh a realizaci vegetačního doprovodu je nutné respektovat poměrně široký právní rámec zákonů, vyhlášek, norem a vlastnických vztahů, které mají zásadní dopad na podobu a rozsah možného ozelenění.

Splnění všech zákonných a normativních požadavků často v důsledku znamená výrazné omezení nebo dokonce naprosté vyloučení vegetačních prvků jako doprovodu komunikace. Častým případem je při nutnosti dodržení bezpečnostních potřeb provozu nedostatečná velikost silničního pozemku. Umístění zeleně by v této situaci znamenalo rozšíření silničního pozemku o plochy pro zřízení samotného tělesa nepotřebné, v drtivé většině na úkor zemědělského půdního fondu.

Podoba zeleně jako doprovodné složky naznala během svého vývoje za poslední dvě dekády mnoho významných změn, odvíjejících se od požadavků na samotnou dopravní infrastrukturu. V současné době nelze realizovat v plném rozsahu některé z dřívějška běžně zažitých postupů. Příkladem mohou být již v úvodu zmíněná stromořadí jako jakýsi hlavní představitel doprovodné zeleně vůbec, kterou lze nyní zakládat pouze u silnic nižších tříd. U silnic vyšších tříd a dálnic lze umisťovat pouze nepravidelné skupinové výsadby stromů, v linii pak jen s omezeným počtem, tj. méně než 10 (vyhláškou 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, je stromořadí definováno jako souvislá řada nejméně 10 stromů v pravidelných rozestupech). Stejně tak umisťování ovocných druhů lze uplatnit pouze podél komunikací II. a III. tříd. Naopak se objevují nové technické prvky podél tras vyšších tříd, kdy je z důvodu ochrany proti vstupu zvěře umístěno oplocení a objekty sloužící k jejich bezpečnému přechodu (podchody a nadchody). Zeleň zde tedy v některých úsecích neslouží jen jako doprovod stavby, ale napomáhá také v orientaci a navedení zvěře k překonání překážky, kterou pro ně stavba představuje.

Zeleň liniových staveb dopravní infrastruktury je cíleně zřizována prostřednictvím výsadeb stromů, keřů, popínavých dřevin a ploch trávníků. Stromy zde najdeme ve formě solitérů, skupin zapojených porostů stromů nebo stromů s podrostem keřů a keře ve formě zapojených plošných porostů. K zatravnění se běžně používá směs vhodná pro dopravní stavby, která je schopná rychle vytvořit souvislý pokryv k zabránění erozi svahů tělesa. Dle reliéfu terénu jsou dřeviny situovány buď do výsadeb pravidelných samostatných nebo seskupených liniových (svahy) nebo nepravidelných plošných (rovina).

Vzhledem k omezeným možnostem následné péče musí být k výsadbě použity pouze kvalitní a zdravé sazenice dřevin. Stromy ideálně s balem, keře v kontejneru. Pokud jsou použity dřeviny v kontejneru, není bezpodmínečně nutné dodržení agrotechnických lhůt výsadby jaro-podzim. Obecně balové a kontejnerované dřeviny rychleji překonávají povýsadbový šok a dochází k procentuálně úspěšnějšímu ujmutí jedinců.

V současné době je kladen obrovský důraz na použití domácích druhů, a to nejen v krajině. Je potřeba ovšem říci, že stanoviště podél dopravní infrastruktury, zvláště brzy po zřízení, není pro mnohé dřeviny stanovištěm přirozeným. Vzhledem k náročným podmínkám, se kterými je nutné i v budoucnu počítat, je dobré v některých případech uvažovat také o použití odolných, byť i nepůvodních druhů bez invazního potenciálu. Tím je možné předejít ve zhoršených pěstebních podmínkách problémům s udržitelností na daném prostoru, častějšímu výskytu chorob, stagnacím růstu, deformacím, případně neúměrnému zkrácení životnosti. Všechny tyto faktory přispívají ke snížení nebo dokonce ztrátě funkčnosti a bezpečnosti porostu.

Je nutné počítat s tím, že po založení obvykle nelze spoléhat na pravidelné provádění výchovných zásahů do porostů např. formou probírky, proto jsou výsadby stromů zakládány na finální vzdálenost dle prostorových nároků zvolených dřevin tak, aby v dospělosti mohlo dojít k víceméně přirozenému vyvinutí koruny. U keřů dochází k samovolné prostorové redukci, kdy často konkurence méně schopné druhy jsou z porostu postupně vytlačovány na okraj nebo zcela vymizí.

Po založení je třeba provádět minimálně do doby ujmutí (cca dva roky dle velikosti sazenic) alespoň základní péči o dřeviny spočívající především v zálivce a redukci konkurenčních rostlin. Travnaté plochy jsou udržovány pravidelným kosením.

Do budoucna stojí za zvážení myšlenka, zda ve zvláštních případech nevyužít pro založení porostu „kontrolované“ sukcese. V některých úsecích stavby to prakticky může být i jediná možnost smysluplného zajištění vegetačního krytu. Bohužel aplikaci této formy ozelenění zatím nedovolují platné technické a kvalitativní předpisy pro realizaci, údržbu a převzetí vegetačních úprav.

Zákony, vyhlášky a normy:

Vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát, II. a III. třídy náleží kraji, na jehož území se silnice nacházejí. Místní komunikace patří do vlastnictví obce, v jejímž katastrálním území leží. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba (zákon č. 13/1997 Sb., § 9).

Zákony a vyhlášky

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který např. definuje dřevinu rostoucí mimo les, zajišťuje jejich ochranu a mimo jiné také reguluje záměrné šíření geograficky nepůvodních druhů rostlin a kříženců druhů rostlin v krajině a dále záměrné šíření geograficky nepůvodních druhů rostlin ve zvláště chráněných částech přírody (národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace).

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který upravuje podmínky výsadeb stromů a keřů podél komunikací z hlediska rozhledových poměrů a stav silniční vegetace na silničních pomocných pozemcích a na jiných vhodných pozemcích tvořících součást dálnice, silnice nebo místní komunikace z hlediska bezpečnosti užití pozemní komunikace a umožnění údržby komunikací či obhospodařování sousedních pozemků.

Zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, který stanovuje obvod a ochranná pásma dráhy a definuje činnosti, které je možné v těchto pásmech akceptovat, popř. Z hlediska vlastníka daného pozemku činnosti, které musí strpět, a dále mj. uvádí základní práva a povinnosti vlastníka a provozovatele dráhy.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který definuje v občanskoprávní rovině vztah vlastníků stromů vůči vlastníkům okolních pozemků, tedy za jakých podmínek je možné provádět výsadbu dřevin s ohledem na vlastnická práva pozemků.

A jiné definující např. ochranná pásma inženýrských sítí nebo požadavky památkové péče.

Normy

ČSN 73 6101 - Projektování silnic a dálnic, stanovující zásady pro projekci nových i rekonstrukci starých silnic, dálnic a veřejně přístupných účelových komunikací ve volné krajině. Zároveň také platí pro obnovu a výsadbu vegetace podél nových i stávajících silnic, dálnic a veřejně přístupných účelových komunikací. Zásadním pravidlem pro projektování je při absenci svodidla vzdálenost pevné překážky, kdy se v případě doprovodné vegetace komunikací za pevnou překážku považují:
a) dřeviny s průměrem větví/kmenů větším než 100 mm,
b) pařezy s výškou větší než 200 mm nad přilehlým terénem.

Umístění nové dřeviny jako pevné překážky lze v dané normě vyčíst z grafu, který přesně stanoví minimální vzdálenost dřeviny od okraje komunikace v závislosti na reliéfu terénu.

Z ostatních norem je třeba zmínit již méně zásadní ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací, účelových komunikací nebo ČSN 73 6309 Projektování polních cest. Dále pak kvalitativní a technické podmínky vlastníka a správce dopravní infrastruktury, které se kromě požadavků na návrh, založení a údržbu zabývají také doporučením vhodných druhů kolem dopravní infrastruktury (TP 99 a TKP13) stejně jako Standardy péče o přírodu a krajinu AOPK (Péče o dřeviny kolem veřejné dopravní infrastruktury).

Lenka Janošíková je absolventkou MZLU Brno, zahradnické fakulty v Lednici. Projektování zeleně se věnuje od roku 2003, v posledních letech se zaměřuje především na vegetační úpravy dopravních staveb.