VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Umíte si představit, že by se stavbou železnice mohl zachránit cenný ekosystém? Zní to neuvěřitelně, ale přesně to se stalo díky vybudování Severní Ferdinandovy dráhy, přezdívané „Ferdinandka“, která od poloviny 19. století spojuje Vídeň s Krakovem. Samozřejmě se nebavíme o celé délce trati, ale o zhruba 10km úseku mezi Rohatcem a Moravským Pískem, o oblasti vátých písků. Ale popořádku.

Váté písky vznikaly na pravém břehu řeky Moravy od pozdní doby ledové, kdy docházelo k vyvátí písku z pozdně glaciálních jezerních sedimentů. Tyto vrstvy dosahují mocnosti 10-36 m. Během holocénu se zde vyvinuly doubravy, zřejmě s borovicí lesní. Tehdejší podobu však připomíná již jen název Bzenecká Dúbrava, protože během středověku byly tyto lesy káceny. Společně s intenzivní pastvou došlo k úplné likvidaci stromů a tím k uvolnění písku, dokonce vznikaly i písečné bouře. Oblast dostala nové lidové jméno Moravská Sahara.

Začátkem 19. století začaly snahy o opětovné zalesnění, zprvu akáty, javory a topoly, ale bez úspěchu. Až když přišel na bzenecký velkostatek mladý nadlesní Johann Friedrich Bechtel, který začal oblast písků zalesňovat originálním způsobem - mladé sazenice borovice (v menší míře i břízy) chránil sázením brambor a výsevem žita. Podařilo se mu v letech 1825-1852 „mrtvé“ území přeměnit v borové monokultury, produkující užitečné dřevo, za což je dodnes lesnickou veřejností veleben. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších moravských a rakouských lesních hospodářů 19. století, dokonce mu byl Moravskoslezským lesnickým spolkem zbudován v roce 1906 pomník s nápisem: „Památce velezasloužilého zakladatele těchto lesů lesního inspektora J. F. B. 1823-52.“

A co původní biodiverzita? Nezmizela úplně, ale zbyl jí jen úzký (120m) protipožární pás podél obou stran železnice (a plochy dvou vojenských cvičišť u Bzence a Hodonína), která začala být z Vídně budována v roce 1836. A právě požáry se staly klíčové pro další existenci tohoto ekosystému. Nejcennější jsou biotopy otevřených trávníků písčin, kontinentálních dun a panonské písčité stepi, na které jsou vázány mnohé nyní ohrožené druhy rostlin a živočichů - kavyl písečný (Stipa borysthenica), kostřava písečná Dominova (Festuca psammophila subsp. dominii), smil písečný (Helichrysum arenarium), divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), různé druhy lišejníků dutohlávek (Cladonia sp. div.), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), pakudlanka jižní (Mantispa styriaca, synonymum Mantispa pagana), ploskoroh pestrý (Libelloides macaronius), několik druhů mravkolva (Myrmeleonidae), saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) a mnohé psamofilní (pískomilné) druhy brouků a dalšího hmyzu.

Při nerušeném vývoji zpevňuje tráva paličkovec šedavý (Corynephorus canescens) svým rozsáhlým kořenovým systémem písek, čímž umožňuje šíření dalších druhů, které nejsou na prostředí pohyblivého písku příliš dobře adaptovány. Zpravidla jsou to konkurenčně silnější trávy, které paličkovec postupně vytlačují. Pro zachování celé sukcesní řady je proto důležité pravidelné narušování a vracení procesu na začátek. Právě oheň pomáhá toto stadium obnovovat. V době parních lokomotiv zde hořelo každoročně, ale samozřejmě ne všude. Během pár let se tak místy nashromáždilo dostatek biomasy, která snadno zahořela… a sukcese mohla začít opět od začátku. Elektrifikací tratě v roce 1985 se sice nebezpečí požárů podstatně snížilo, ale naštěstí pro zachování těchto vzácných pískomilných společenstev zde stále občas zahoří. Aby se nejednalo jen o náhodné, živelné požáry, obsahuje plán péče o toto území i možnost cíleného managementového požáru, který však zatím nebyl realizován.

Chtěla bych zde vzpomenout několik kolegů, kteří se zasloužili o to, že tento unikátní ekosystém neskončil pod vrstvou asfaltu již od 80. let dvacátého století plánovaného nového vedení silnice R55.

Koncem 70. let na výjimečnost území upozornil doc. Ing. Milan Králíček, CSc., tehdejší okresní konzervátor. Na několik míst instaloval zelené informační tabule s popisem zdejší květeny a zvířeny. Trochu partyzánská akce, protože tehdy zde žádná legislativní ochrana nebyla. V druhé polovině 80. let jsme s doc. RNDr. Vítkem Grulichem, CSc., v té době pracovníkem mikulovského muzea, připravili podklady k vyhlášení chráněného přírodního výtvoru (CHPV) Váté písky. Tehdejší pracovník Okresního výboru Hodonín PhDr. Petr Dolejský dokázal svést úspěšnou bitvu o záchranu tohoto území a plánovanou trasu silnice přesunout do bezpečné vzdálenosti od kolejí, tedy protipožárního pásu.

Teprve v roce 1990 zde byl vyhlášen Okresním úřadem Hodonín CHPV Váté písky, který byl v roce 1992 převeden do kategorie národní přírodní památka. V roce 2005 se toto území stalo součástí ptačí oblasti Bzenecká Doubrava - Strážnické Pomoraví a v roce 2009 zde byla vyhlášena evropsky významná lokalita CZ0620024 - Váté písky.

Ivana Jongepierová je zaměstnána v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR v Praze v oddělení maloplošných zvláště chráněných území.

Jezdí ještěrky vlakem?
B. Mikátová, M. Vlašín + 2

Ještěrka travní (Podarcis tauricus) nebyla donedávna z území dnešní ČR věrohodně doložena. Nově byla zjištěna až v roce 2019 na lokalitě NPP Váté písky u Bzence. Výskyt je však zcela mimo současný areál a nejbližší známý výskyt leží 207 km vzdušnou čarou v Maďarsku. Původ této nově zjištěné populace zůstává nejasný. Může se jednat o záměrnou či nezáměrnou introdukci. Ještěrky mohly být nejen někým promyšleně vysazeny, ale populace mohla vzniknout nechtěně. Vzhledem k tomu, že lokalita se nachází v těsném sousedství železniční trati, není vyloučeno, že došlo k nezáměrnému výsadku společně s transportem rostlinného materiálu a nebo písku. Je tedy možné, že ještěrky, jako černí pasažéři, jezdí železnicí.

Oproti ostatním druhům ještěrek žijících v Česku má ještěrka travní vyhraněné nároky na stanoviště. Obývá otevřená travnatá stanoviště stepního charakteru v písčitých oblastech s řídkou vegetací. Na lokalitě Váté písky byla tato ještěrka zjištěna na písčitých plochách v místech s rozvolněnou, nezapojenou vegetací stepního charakteru. Jako úkrytu ještěrky využívají kameny při okraji železniční trati, která toto území protíná. V současné době má populace pravděpodobně několik desítek jedinců a úspěšně se rozmnožuje.

Z hlediska výskytu plazů je lokalita Váté písky pozoruhodná také výskytem dalších plazů. Najdeme zde ještěrku zelenou, ještěrku obecnou, užovku hladkou a slepýše křehkého. Biotop je do značné míry podmíněn lidskou činností (dříve díky opatřením proti požárům, nyní aktivním managementem chráněného území), přesto je významným refugiem živočichů v jinak fádní zemědělské krajině jižní Moravy.

(Převzato včetně kresby z Mikátová B., Vlašín M., Kodejš K., Knotek Z.: Ochrana plazů. ČSOP Hradec Králové, 2021)