VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Léta jsem přemýšlel, která země je na světě nejkrásnější. Což je dost odvážný úkol a i trochu drzost při mém geografickém rozhledu, kdy ve světě jsem byl v životě jednou jedinkrát na Kubě a v Evropě jsem byl na severu nejdál u Baltu. Jsem totiž duší poněkud obsesivní jižan, což tedy alespoň znamená, že jsem viděl i kousky Afriky a Asie. Opravdu ale malé kousky a kousky Evropě velmi přilehlé. Přesto jsem dost možná odpověď na otázku, která země je nejkrásnější, našel.

K té odpovědi mi pomohla, jak jinak, než cesta vlakem. Neplánovaná, nechtěná, věci komplikující, a nakonec přece jen tolik osvětlující. Měla to totiž být tehdy taková ta klasická letní prázdninová dovolená v Chorvatsku u moře, předtím ještě poněkud prodloužená a zpestřená pár dny v Julských Alpách. Jenže se mně do toho vlomilo jedno důležité setkání v Klentnici, kam jsem si musel „odskočit“ mezi Slovinskem a Chorvatskem na jeden večer. Že nepojedu autem, mi bylo jasné hned a vlakové spojení do Mikulova bylo překvapivě navazující, tedy relativně rychlé a nijak drahé.

Už když jsem vyjel z Lesců kousek od Lublaně, tak jsem si cestu okamžitě začal užívat, konkrétně díky panoramatům Julských Alp na jedné straně a Karavanek na straně druhé. Přestup na rychlík ve Villachu nemohl být jednodušší, ten návazný do Vídně stál na stejné koleji, Vídni kousek blíž a jel za 10 minut. Úchvatné scenerie pokračovaly, viděl jsem nejen Karavanky z druhé strany, ale i před nimi dlouhý kus trasy kolem jezera Wörthersee. Na hladině kvetly lekníny, plavaly v něm ryby a rovněž prázdninoví hosté, přičemž ti ve dvoudílných plavkách byli určitě o něco zajímavější.

Pak se ovšem trasa trati stočila přímo do hor, byly vidět řeky, lesy, až jsme se vyšplhali do Semmeringu, kde už do tisíce metrů nad mořem moc nechybělo. Za Semmeringem pak na pražcích jeho velkolepých zatáček kvetly desítky okrotic červených (Cephalanthera rubra), tak jako tam kdysi před pár lety, viděno z obdobného vlaku, ale o měsíc dříve, kvetly desítky okrotic bílých (C. damasonium). A možná to byly i okrotice dlouholisté (C. longifolia), tak pomalu ten rychlík nejel, aby se to dalo přesně určit. Takže než jsem dojel do Vídně, měl jsem naprosto jasno, která země na světě musí být nejkrásnější a stejně jsem to tlumočil i na cílovém večerním setkání: musí to být Rakousko-Uhersko.

Tahle země měla totiž kdysi z přírodních krás snad všechno, což se samozřejmě ještě ukázalo i druhý den, na zpáteční cestě, kdy jsem mohl vidět z vlaku všechny ty úchvatné krajiny ještě z druhé strany, autem pak prodlouženě až k Jadranu. Je to země kopců, opravdových hor i dost zajímavých rovin. Řek, jezer, moře. Vinic, chmelnic, sadů. A spousty nádherných měst a městeček nebo i docela obyčejných, přesto romantických venkovských míst. Kromě bohatství přírodních a kulturních krás měla tahle monarchie také rozsáhlou a hustou síť železnic; jízdou po jejích tratích se člověk mohl tou pestrou a nádhernou krajinou kochat.

Tento můj závěr nebyl výsledkem jedné cesty, ta spíše osvětlila cestu k tomuto konečnému uvědomění. Cestu, která začala už v mých 14 letech zatím nejdelší vlakovou trasou do Bulharska, jejíž součástí byla fascinace nekonečnou maďarskou pustou. Do té doby jsem nevěděl, že nějaká jiná Haná může být o tolik větší, než ta moje rodná. Objevování pak pokračovala vlakovými tratěmi na Slovensku, do Roháčů, do Slovenského ráje nebo Povážím. A samozřejmě po Česku. Kromě „pravidelné linky“ Chropyně-Brno na studia, oblíbená trať Kojetín-Ostrava pod Hostýnskými vrchy, úchvatné úseky podél Moravské Sázavy a Tiché Orlice nebo spousta úseků tratí přes Vysočinu.

Současně byl můj tehdejší závěr potvrzován pozdějšími cestami. Velkolepá je cesta vlakem ze Zagrebu do Splitu, kde se v krajinném měřítku můžete kochat Velebitem a paletou polí, v mikroměřítku pak počátkem května snad desetitisíci rozkvetlých vstavačů kukaček. A ač jsou cesty vlakem pod Tatrami většině Čechů známé, objevil jsem ještě jejich další dimenzi při cestování v jídelním voze s točeným pivem, s vínem i výborným jídlem. V Čechách mne pak dost nadchla třeba trať kolem Ohře, nejvíce okolo Lokte.

Ještě jsem toho tolik neprojel… Možná bych měl závěrem říct, která z našich domácích tratí je mi nejmilejší. Kdysi jsem řekl, že díkybohu nebylo mezi Brnem a Českými Budějovicemi kdysi vystavěno dopravní spojení, ale vyhlídková trasa. A pravdou je, že tyto vyhlídky si pořád i po letech užívám nejvíc.

Roman Barták