VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mohlo by se zdát, že čas běží všude a všem pořád stejně. Fyzici ale tvrdí, že opak je pravdou. Může plynout různými směry, rychle nebo pomalu, a vždy záleží na tom, kde se jako pozorovatel dění nacházíme.

Průměrný cestující na železnici nejspíš nezná všechna zákoutí teorie relativity, ale skutečnou podstatu plynutí času chápe možná lépe než řada jiných lidí. Vlak stojí, kdežto krajina se hýbe. Krajina města se v čase posouvá rychleji než krajina venkova, a kdesi mezi poli a alejemi v ní čas téměř stojí. Nová moderní souprava nás zdánlivě posune do zářivé budoucnosti, ale s přibývající špínou, ošoupanými potahy a starým průvodčím se zase uspokojivě přesune do časů našeho dětství bez ohledu na počet interaktivních displejů v každém voze.

A relativitu plynutí času jde ze všeho nejlépe vidět z oken nádražek. Ty jsou totiž ze své podstaty místem stojícím mimo každodenní běh času a jen málokdy se stane, že by v nich hodiny, dny a roky běžely bez zastávky a pravidelně.

První ranou řádnému toku času je skutečnost, že do nádražky většina lidí nedochází z místa, jako do běžné hospody, ale ocitá se v nich cestou odněkud někam. Přesun vlakem sice alespoň teoreticky určuje rytmus jízdního řádu, ale právě nádražka do něj vstupuje jako nepředvídatelný časový ostrov; prázdná díra v jinak úhledném grafikonu spojů a přípojů, do které se jde na libovolnou dobu uchýlit a pozorovat, jak se vlaky posouvají do budoucnosti, kdežto my se plánovitě neposouváme nikam.

Někdo tam stráví pár minut u rychlého piva, jiný pár hodin a ty smutnější typy i týdny či měsíce, ale nádražka samotná na místě často stojí i celé dekády a za okny jí tak doslova projíždějí dějiny. Třeba taková nádražní hospoda v Ostravě-Svinově už nejspíš několikrát po sobě viděla, jak jedním směrem míří vlaky s uprchlíky a tím druhým řady tanků přikryté zelenými plachtami, ale uvnitř se toho na rytmu piv, párků a gulášů mnoho nezměnilo.

Zašlost, nehybnost a zažloutlé bezčasí není každému po chuti. Když se ale ambiciózní úředník, přednosta či hospodský pokusí nádražku nakopnout a posunout v čase zase o kus dopředu, zjistí, že to není tak jednoduché. Někde pod vrcholky francouzských Alp se čas zkoumá v urychlovačích částic, a nádražky zase fungují jako spolehlivý zpomalovač. Občas tak přijde rekonstrukce, nové zářivky, výlohy, nerezové pulty a mladý snaživý výčepní, ale nádražní ekosystém si s novým cizorodým prvkem dříve či později poradí a sebemodernější podnik se časem promění v tutéž nádražku, která tam stávala už před sto lety, a ani k tomu není potřeba každou stěnu plakátovat retro kalendáři a rustikálními dekoracemi.

Živá nádraží ovšem potřebují i cestující, kteří jsou třetím nezbytným tělesem železničních časoprostorových paradoxů. Ti, kteří vlakem cestují málo, nebo se jim tento typ dopravy jaksi hnusí, si většinou s nečekanými časovými víry nedokáží poradit a zoufale jejich tahu vzdorují jako topící se vodák pod jezem. Dveře nádražky jsou otevřené, ale oni s křečovitým výrazem tváře žvýkají na lavičce bagetu z igelitu, nedočkavě poklepávají nohou a očima hypnotizují tabuli příjezdů a odjezdů - přesun odněkud někam pro ně není věc k zapamatování, ale jen nutná nepříjemnost a nepatřičné narušení efektivního životního harmonogramu.

Ti, kdo už díky desetitisícům projetých kolejnic zmoudřeli, ví, že nemá smysl vzdorovat. Jedinou cestou, jak si nádražními časovými víry nenechat roztrhat mozek na kusy, je poddat se jejich proudu. Nejen v Česku, ale i v zemích naleštěných a zdánlivě spolehlivých rychlovlaků se občas stane, že to jede později, jinam, anebo to nepřijede vůbec, a nic jiného než vnímat atmosféru zastaveného místa a okamžiku vám zkrátka nezbývá. A právě pro tyhle situace tu stojí nádražka, která v neprostoru a nečase cestování vytváří přechodný ostrov, na němž lze v klidu sedět na pláži a rýpat se klacíkem v písku, dokud bouře nepřejde a moře se neuklidní.

Nádraží, lidé, vlaky i nádražky se postupně mění, ale většinou to bývá organický a pomalý proces, ve kterém nic nenarušuje harmonii celého systému. Stejně to funguje i v krajině, která do sebe také časem vstřebá nějakou tu novou silnici, nebo v lese či jiném ekosystému, který snese pár pokácených stromů nebo jeden invazivní druh, a časem zase vše srovná do staronového koloběhu.

Když ale les padne do posledního kmene a pole pokryjí skladiště a tovární haly, odpor se zlomí a z živého koloběhu se stane mrtvý zastavený čas. A stejně to může dopadnout, a bohužel stále častěji dopadá, s nádražími a nádražkami, jejichž nepředvídatelné a nezasvěceným nepříjemné časové proudy některého z úředníků Správy železnic nebo jiné instituce vytočí natolik, že si začne hrát na boha a cestování po kolejích zkusí zmodernizovat, vyčistit a maximálně zefektivnit hrubou silou.

Staré nádražní budovy jdou k zemi a nahrazují je promrzlé betonové přístřešky, a když je náhodou nádraží zachováno, mizí alespoň nádražka. Proč by někdo vysedával v zašlém výčepu u piva, když si jako spořádaný občan může koupit noviny a bagetu v trafice, k tomu načepovat kafe z automatu a rychle se zase vydat na cestu, aby na nádraží zbytečně nezacláněl a nevyplňoval cenný prostor k pronájmu.

Přirozené zákruty času jsou přerušeny a z cestování se najednou nevyhnutelně stane stresující záležitost, kdy v nepříjemném prostředí bez základních služeb jen křečovitě taháme za provaz vedoucí k budoucnosti a při čekání na zpožděný vlak mrzneme v prostorách, které velikostí i kachlíky ze všeho nejvíc připomínají hajzl. Nádraží totiž ze své podstaty vždy zůstává černou dírou trhající běžné předivo času, a když odstraníme zařízení, která z něj dělala příjemné místo k pobytu, zůstane jen chladná a odpudivá rána v čase, kterou tak jako tak nelze zacelit.

I na parkovištích okolo nekonečných skladišť občas v prasklinách v betonu vyraší trs trávy nebo pampeliška. A stejně tak se stává, že anonymní trafika časem začne prodávat i párky v rohlíku, před dveře postaví pár plastových židlí, pak přidá lahváče a pizzu z mikrovlnky. Nepozorovaně se tak vynoří improvizovaná nádražka, které se lze chytit jako větve v rozbouřeném proudu a chvíli si oddechnout, ale pořád je to jen slabá náhražka toho, jak dané místo fungovalo dřív.

Opravit a vyléčit jde často i věci zdánlivě nenapravitelně rozbité a nemocné, ale dá to práci. Je tak mnohem lepší do nečekaně harmonického koloběhu nádraží a nádražek nezasahovat vůbec, nebo jen velmi zlehka. Stejně, jako když občas v příliš zarostlé zahradě vytrhneme kus plevele uprostřed trávníku, ale u plotu ho necháme v klidu bujet. Šetrná péče a zachování věcí, které odjakživa fungují, jsou totiž tou jedinou cestou k udržitelnému a příjemnému životu.

Autoři už od roku 2008 sdělují světu své postřehy z českých i zahraničních nádražních restaurací na webu www.vagus.cz