VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Díky výhře v projektu Discover EU pro osmnáctileté jsme s partnerem vyrazili na poznávací cestu vlakem po Evropě. Oba jsme studenty umělecké školy, tudíž cesta byla hlavně za památkami a do galerií, ale nenechali jsme si ujít ani nádhernou krajinu či regionální speciality. Na cestách jsme byli 19 dní a projeli 8 zemí. Pro přesuny jsme využili 32 vlaků, najeli přes 5 000 km a čistého času jsme ve vlacích strávili 2 dny a 23 hodin. V projektu si lze zvolit mezi fixní jízdenkou, díky níž máte vlaky maximálně ve dvou zemích k dispozici po dobu celého měsíce, nebo flexibilní verzí. Flexibilní jízdenka byla náš případ, měli jsme vyhrazených sedm dní po dobu jednoho měsíce, kde jsme mohli urazit tolik kilometrů, kolik se dalo stihnout napříč libovolným počtem zemí. V dálkových vlacích či vytížené denní době jsme si přikoupili rezervace míst.

Vyrazili jsme 9. října směr Vídeň, kde nás čekaly nádherné výhledy na architekturu už z vlaku a po vystoupení barokní exteriér Belvederu, Albertina a Hofburg. To byla však jen malá zastávka před tím, než to vše začalo. Brzy ráno jsme na nádraží vyhlíželi vlak do Benátek, cesta bez nejmenšího zpoždění trvala 7 hodin a 49 minut. Ještě před polednem se nám poprvé zatajil dech, průjezd alpskými masivy podél průzračně modrých horských řek byl úchvatný. Kolem druhé hodiny už jsme byli ve stanici Santa Lucii a i s objemnými batohy zapluli do davu turistů mířících na Piazza di San Marco. Měli jsme ani ne 4 hodiny, protože naším cílem dne byla Florencie. Před setměním jsme sedli do vlaku směřujícího do Bologni, tam jsme při přestupu nevynechali proslulou omáčku a zamířili do cíle. Den a půl v městě umění jsme využili naplno. Následovala Pisa při západu slunce a cesta do Milána, kterou jsme si zkrátili nejlepšími čokoládovými sušenkami, takže utekla jako nic.

Z Milána po pětikilometrové procházce městem vedla naše cesta do Švýcarska, pro oba to byla první návštěva této neskonale krásné země. Už v Brigu, první zastávce obklopené horami, jsme měli slzy v očích. A to jsme ještě netušili, že s každým momentem to bude ještě lepší. Vydali jsme se zubačkou na vyhlídku u Harderkulmu a jen žasli. Vše jsme měli jako na dlani, zasněžené vrcholy před námi, po levé ruce jezero Brienzersee, po pravé Thunersee a pod námi se Interlakenem vlnila řeka Aara. Dolů jsme se už vydali po svých a štěstí nám ten den opravdu přálo, protože pod naší stezkou se promenádovalo stádo kamzíků.

Druhý den jsme si přivstali na nezapomenutelnou cestu Glacier Expressem. Tento panoramatický ledovcový expres nás dovezl po staré úzkorozchodné trati z Brigu až do Churu přes nejvýše položený bod (2033 m n. m.) u pramene Rýna. Zážitek to byl nepopsatelný, díky z velké části prosklenému vlaku i vyhlídkovému vozu jsme nevěděli kam směřovat pohledy dříve, zdali do údolí, na skalní stěny, na vzdálené vrcholky nebo na jezera a tzv. švýcarský „Grand Canyon“. V Churu jsme si koupili poslední kousky čokolády na váhu a směřovali do Francie. Ve Štrasburku, v pořadí již druhém městě na vodě, jsme obdivovali tradiční domky podél kanálu, katedrály tyčící se k nebesům i architekturu sídla Evropského parlamentu. Pomalu jsme uzavírali první půlku cesty.

Pro cestu ze Štrasburku jsme zvolili rychlovlak, ten byl schopen jet až 320 km/h, takže z míhající se krajiny jsme zaznamenali jen úseky před a po zastávkách, zbytek byl rozmazaný. Přestup jsme měli v Lille, což bylo pro mne, už jen kvůli názvu, vysněné město. Rychle jsme si prošli historické centrum a už nás očekával vlak do Belgie, nebyl tedy čas ztrácet čas. V Bruselu jsme se zastavili na oběd, kupu pralinek, navštívili Zlaté náměstí i Atomium a pospíchali na další vlak. Tím byl spoj do Amsterdamu, kde byl pobyt naplněn hlavně galeriemi; stihli jsme muzea Stedelijk, Rijks i Van Gogh s retrospektivou Gustava Klimta. Nejvíce nás však fascinovala cyklistická kultura, jejíž součástí byli snad všichni obyvatelé města. Všude nás doprovázelo neustálé cinkání zvonků a obklopovaly stojany i vícepatrové parkovací domy pro kola.

Bylo ale na čase vyrazit, zamířili jsme do Kodaně. Během cesty nás čekalo pár plánovaných zastávek, třeba majestátní nádražní hala v Arnhemu. Při průjezdu Německem jsme měli pocit, že už se blížíme domů, ale to muselo ještě počkat, stále nás to táhlo na sever. Dva dny v Kodani jsme strávili co nejvíce ve městě, ubytování jsme měli hned v centru u přístavu Nyhavn. Nocovali jsme v kapsli o rozměrech manželské postele, na výšku asi půlmetrové, s jednou policí a zrcadlem. V místnosti bylo dalších 17 kapslí, byly na dvě patra se sdílenou koupelnou, pro náš účel dostačující. Co mne v Kodani nejvíce dostalo, byly medúzy. Myslím i proto, že jsem je tam vůbec nečekala. Jednalo se o neškodný druh talířovek, velmi běžný i v Dánsku. V opravdu hojných počtech byly k vidění všude, přílivem naplaveny v přístavech i podél pláží a já byla v ráji. Také jsme si zašli po dlouhé době na pořádnou večeři, tematicky jsme si dali rybu s koprovou čalamádou. I přes vysoké ceny se nám s Dánskem loučilo těžko.

Snídaní na nádraží jsme zahájili předposlední přesunový den, čekal nás Berlín. Hlavními body naší návštěvy bylo uctění památky Židů i poznání historie Německa v průběhu 20. století, a také návštěva Muzejního ostrova.

A byl tu návrat domů. Poslední zastávku jsme měli v Drážďanech, odkud už jsme s Českými drahami mířili do Prahy. Kvůli komplikacím s rezervacemi místenek a přístupu českých průvodčích, kteří nás v Praze z rychlíku Opavan vyloženě vyhodili, a to nehledě na náš mezinárodní pas s informací o nepovinnosti koupě místenek v daném spoji, nás domů dovezl na naše náklady Leo Express. To byl však jediný vyloženě negativní zážitek z cest vlakem, takže věřím, že plni dojmů se do toho i příště pustíme po hlavě.

Lila Bartáková (2003) je studentkou grafiky na Střední umělecké škole v Ostravě, plánuje studovat dějiny umění. Zároveň jí však v přírodě neunikne jediná anomálie, ať už se jedná o faunu či flóru. Její vášní je udržitelná móda, bouldering (druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách) a cestování.