VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1970 se s postupující „normalizací“ pro nás začaly uzavírat cesty do zahraničí. Států, kam jsme mohli vycestovat na pas bez jakýchkoliv doložek a víz, nám zůstávalo otevřeno jen několik, a mezi nimi Rumunsko. To nám bylo sympatické nejen rozlehlými a opuštěnými horami karpatského systému, ale i tím, že Rumunsko bylo jediný stát tzv. Varšavské smlouvy, který k nám v roce 1968 neposlal svá okupační vojska. V té době jsme ovšem nevěděli, že to nebylo kvůli liberálnosti Ceauşescova režimu, ale prostě proto, že tento diktátor měl toho času nějaké rozpory s Moskvou. A tak se o letních prázdninách před nástupem na střední školu volba jet do rumunských hor jevila jako nejlepší.

Na mapě Rumunska jsme objevili pohoří Maramureš (dnes přírodní park), kde snad měla být nějaká úzkokolejná tra. vedoucí až do nitra hor. V partě šesti poutníků byla na tomto cíli nakonec jasná shoda. Zakoupili jsme na brněnském nádraží mezinárodní jízdenku do Viseu de Jos. Po jistém martyriu s přestupy jsme se nakonec do kýžené stanice dostali a odtud přešli do Viseu de Sus, terminálu úzkokolejky. Malé nádražíčko plné exotických vagonů a malých parních lokomotiv splnilo naše očekávání. Byl jsem vybrán, abych na nádraží sjednal zakoupení lístků pro celou naši skupinu, a proto jsem si na papírek napsal jméno cílové stanice: Faina-Borcut. Z vyvěšeného jízdního řádu jsem usoudil, že vlak má jet asi za dvě hodiny. Naklonil jsem se do okénka a pravil: „Sase bilete la gară Faina-Borcut.“ Pán v červené čepici mi začal cosi vysvětlovat a já dospěl k názoru, že zřejmě moje rumunská výslovnost nebyla dobrá, proto jsem ukázal připravený lísteček. Letmo pohlédl na papírek a opět začal něco vykládat. Když jsem trval na svém, tak zakroutil hlavou a řekl: „Nu.“ Vrátil jsem se ke zbytku výpravy a konzultoval jsem neochotu drážního personálu. Kdosi přišel s myšlenkou, že mám tomu člověku ukázat na mapě cíl naší cesty a trvat na šesti lístcích. To jsem udělal, avšak můj požadavek vzbudil jen úsměvy a kroucení krkem. A pak už zcela nepokrytý smích. Musel jsem přikročit k ráznému činu - sejmul jsem ze zdi jízdní řád, přinesl ho ke kase a ukazoval, že je tam tato stanice napsána. Nakonec to ajznboňák vzdal a šest lístků nám vydal.

Vlak skutečně v plánovaný čas přistavili a my jsme spokojeně nastoupili do vozu, který byl křížencem osobního a nákladního vagonu. Vlak se dal k naší radosti do pohybu. Hned v následující stanici k nám do vagonu přistoupila paní s kozou a nás velmi zaujalo, že měla jeden žlutý kartonový lístek jako my a ještě jeden zelený. Zvědavě jsem se zeptal, proč má dva lístky. Paní trochu rozuměla rusky a tak nám objasnila, že jeden je pro ni a druhý pro kozu. Za chvíli přišel průvodčí a oba dva lístky paní štípnul a přešel k nám. Když jsme mu ukázali lístky, začal se také smát a něco brebentit rumunsky. Paní s kozou nám vysvětlila, že máme lístky do stanice, kam vlak vůbec nejede, protože povodeň vzala koleje, a tak vlak končí ve stanici Suligu. No, na jízdném jsme asi příliš neprodělali a alespoň jsme získali raritní lístky. Za odměnu jsme vyjednali posunkovou řečí s průvodčím možnost, že vybraní jedinci mohou jet dvě stanice přímo na lokomotivě. Vylezli jsme do stísněného prostoru mezi uhlákem a parním strojem a pozorovali topiče, který neustále přikládal pod kotel. Mašinfíra si ohříval v kastrůlku na kotli jídlo, nabídl nám. A bylo velice dobré. Uměl trochu německy, a tak nám rozšafně vysvětloval, že mašina, na které jedem, je dvě stě let stará. Moc jsme mu nevěřili, protože před dvěma sty lety James Watt zrovna vynalézal parní stroj, ale když jsem viděl, že moje pochybnost ho dost mrzí, řekl jsem nakonec, že je to úžasné. I když lokomotiva pravděpodobně neměla víc než padesát let, stejně to byl zážitek. V zastávce Suligu jsme vystoupili a přesvědčili se na vlastní oči, že dál se vlakem opravdu nedostaneme.

Na nádraží jsme se dali do řeči se skupinou rumunských vojáků pohraničníků, kteří se vraceli s množstvím proviantu na základnu u hranic s Ukrajinou. Jejich neschopnost upravit náklad k nošení na zádech nás přímo fascinovala - všechno nesli v rukách. Po několika hodinách prudkého stoupání vojáci prohlásili, že dál už nepůjdou, že si musí dát oběd. Pilkou a polní lopatkou nalámali živé stromy rostoucí v okolí a tyto klacky se snažili zapálit bez papíru a roští přímo od sirky. Jako zkušení skauti jsme obstarali suché dřevo, klestí a březovou kůru. Zaklekl jsem a za chvíli už plápolal oheň. Rumunská armáda byla konsternovaná a jejich velitel nám s pohnutím potřásl rukou. Za pomoci ešusu jsme upravili ze syrového masa chutný pokrm a pak se s vojáky rozloučili. Na cestu nám ještě dali několik konzerv a salámů, což se nám pak po cestě velice hodilo.

Na putování po Maramureši si už detailně nevzpomínám, utkvěly mi však ještě dva momenty. Prvním bylo setkání s medvědem a druhým setkání s kočovnými cikány. Vybavuji si také, že jsme procházeli ohromnými bukovými lesy, ale i velkými holosečemi, navštívili řadu starobylých dřevěných kostelů. Ty byly postaveny většinou z bukového nebo dubového dřeva, s šindelovou střechou a úzkou věžičkou. Uvnitř byly zdobeny výjevy ze Starého zákona.

S medvědem jsem se setkal při sběru malin na rozsáhlé pasece. Když už jsem měl ešus téměř plný a chystal jsem se vrátit do tábora, zjistil jsem, že zespoda se blíží nějaký místní horal v tradičním oblečení. Slušně jsem pozdravil: „Bună ziua!“ Vtom se z malin vynořila medvědí hlava a ukázalo se, že domorodec v kožichu je ve skutečnosti medvěd. Aniž by mi odpověděl na pozdrav, dal se na ústup a já vzápětí také.

Na konci výpravy při sestupu z hor jsme nějak ztratili orientaci a v nastalém večerním šeru jsme příkrým svahem sestoupili do nějakého bývalého lomu. Vzápětí jsme však zjistili, že se nacházíme v cikánském ležení. Kolem koňské povozy kryté plachtou, spousta dětí a štěkajících psů. Naše malá skupinka byla záhy obstoupena všemi bojeschopnými muži. V první moment to vypadalo, že nás jako vetřelce bez milosti zlikvidují. Po chvíli vyjednávání pomocí několika rumunských, ruských a německých slovíček už to vypadalo mnohem lépe - jen nás okradou a nechají nás jít. Náčelník k nám vykročil a řekl jasně: „Bani, hroši, geld.“ Tedy peníze. Napadla mne spásná myšlenka: vyndal jsem svoji peněženku s československými bankovkami a začal jsem je před náčelníkem rozkládat. Na stokoruně jsem mu ukazoval pražský hrad. Také jsem mu ukázal pas a zdůraznil slova Československo a Praha. Nezdálo se, že by ho moje výklady o pamětihodnostech nějak zaujaly, spíše se podivil, proč s sebou nosíme zjevně neplatné bankovky. Přiskočil kamarád a ukázal mu peněženku plnou drobných rumunských mincí v celkové hodnotě nepřevyšující dvě piva. Náčelník nedůvěřivě kroutil hlavou a přikázal rozbalit jeden z našich batohů, které jsme nesli. Místo pohádkového pokladu se vyvalily tábornické potřeby, spacák, špinavé ponožky a jiné nezbytnosti. V té chvíli se kočovným Romům vyjevilo, že skupinka Čechoslováků je zřejmě podstatně chudší než oni: nemají koně, jídlo ani platné peníze. Náčelník nám podal ruku a obřadně nás pozval k ohni a počastoval nás jídlem a cujkou (slivovicí). Přespali jsme v jejich ležení pod širákem a druhý den nás jeden mladý hoch vedl ještě asi dva kilometry na hřeben, kde nám gestem ukázal vesnici Solca, do které jsme chtěli dojít už předešlý večer. Odtud jsme autobusem dojeli do městečka Suceava, kde jezdil normální vlak. A tak jízda úzkokolejkou byla nejen dobrodružnou exkurzí do nitra karpatských hor, ale i tak trochu cestou zpátky v čase.

Mojmír Vlašín