VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

I.

„Za Herálcem na silnici jsou veliká Boží muka, pak rudá opona tajemství za portálem hvozdu, u Radňova mlčenlivé štěpnice.“ Konkrétní výseč krajiny s cestou, křížem, hvozdem, stromovím a tajemným obzorem… Básník a grafik Bohuslav Reynek v té jediné větě vystihl svoji domovskou Vysočinu, které zůstal po celý život věrný. Krajinu, která v sobě nese hrbolatý reliéf, hluboké lesy, koryta několika řek a stužky potoků, mytické kopce a návrší s výhledy i dramaticky zařízlá údolí, města i městečka se špicemi věží i hnízda vesnic s kapličkami, rozházené samoty, aleje i stromy solitéry.

Vysočina je krajinou kamenitou, hroudovitou, zdrsnělou, ošlehanou, melancholickou, nesentimentální, vážnou a nejuchavou, neefektní a nelíbeznou, zdánlivě prostou, do sebe obrácenou, posmutnělou a spirituální, neústupnou a paličatou, která se nepoddá snadno a odměňuje za trpělivost ty, kteří v ní žijí všednost, prudká léta, a umí čelit větru i mrazu.

Vysočina je často ponořená v mlze, která kryje všemožné křivky a přidává krajině rozměr záhadnosti a dušičkovosti. „Mlhy tu zbásnily krajinu,“ zahlíží básník Antonín Sova. Vysočina je nahá haluz a křovisko, skrývající život a odolávající nepřízni počasí. Vždyť si vezměte vypovídající názvy některých obcí: Skuhrov, Sychrov, Syrov, Studené, Studenec. Vysočina je také tvrdá žula. A žula jako by určovala nejen původní barevný tón vysočinských zdí, hradeb, zídek či schodů, ale formovala také charakter a osudy lidí. V jisté nesnadnosti i nepoddajnosti. Drsnosti i chudosti. Strakatosti i krabatosti.

Strakatá krabatina může na některých zapomenutých místech odkazovat ještě ke své původnosti a tajemství, někde připomíná vnitrozemí Bretaně či francouzskou Auvergne, ale krutě je poznamenaná brutální kolektivizací padesátých let a normalizací let sedmdesátých. A také euforií a chaosem času po roce 1990.

Do Vysočiny je možné vstupovat z jakékoli strany a vždy vás neokázale „vtáhne do děje“. Přijíždíte-li od západu, vítá vás podivuhodný maják, románská věž kostela sv. Václava v Chřenovicích ze 12. století, která přečkala staletí a jako tichý strážce tu tiše hlídá a bdí. Tady někde Vysočina nabírá svůj dech, tady někde nad řekou Sázavou se probouzí. A její dějiny kopírují dramatické děje celé střední Evropy. Živelné pohromy, bouře, okupace, války, spolubytí českého, židovského i německého obyvatelstva, chvíle vzmachu, obnovy, řádu. Vysočina má své básníky (Březina, Deml, Reynek, Zahradníček, Sova, Jirous a mnozí další), malíře a architekty (Kosárek, Justitz, Zrzavý, Panuška, John, Hoffmann atd.), hudebníky (Stamicové, Mahler, Novák, Martinů, Eben atd.), světce a mučedníky (Zdislava, Vaněk, Toufar, Bula atd.). Má své tajemné smírčí kameny a kříže, poutní místa a prastaré svatyně a kláštery, venkovské zámky i hrady, mlýny i mosty, pivovary i hospody, potoky i rybníky, smuteční síně i venkovské hřbitůvky.

Poutník vstoupí na území krabatiny a hledá místa, ve kterých se Vysočina nejsilněji vtěluje a vyjevuje. Pro mě je to: Vilémovický tis a lípa v Kamenici. Zvon Vilém na věži brodského děkanského chrámu. Číhošť (i se svým tajemným příběhem z III. neděle adventní 1949) jako geografický střed republiky. Synagoga v Třešti, kterou po několik letních prázdnin navštěvoval Franz Kafka. Balvany a remízky v polích u Tasova. Ošlehaný plechový sv. Gothard na hrotu věže kostela v Budišově. Dům hříbek (tuskulum pro básníky) v lukaveckém parku. Románská krypta třebíčské baziliky. Klášterní knihovna v Nové Říši. Rodný dům hrdiny Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a rodná světnička Bohuslava Martinů na kostelní věži v Poličce. Úmrtní pokoj Otokara Březiny v Jaroměřicích. Hrob Jana Zahradníčka a dvou jeho tragicky zemřelých dcerušek na uhřínovském krchově. Mystický Křemešník. Kostelík tvrz ve Vítochově. Kostel želva v Obyčtově. Štursova plastika Píseň hor u kašny v Novém Městě na Moravě. Orchestrion v knajpě ve Veselíčku. Spirála/šroubovice santiniovského schodiště v Želivě i Žďáru. Fresky na zámku v Žirovnici se zajícem hrajícím na dudy, rytířským soubojem i hrůzným boschovským peklem se zavrženými. Anděl Posledního soudu od Řehoře Thényho, troubící na santiniovském hřbitůvku lebce ve Žďáře na polnici a probouzející mrtvé…

II.

„Jsou cesty kamenů a květů / v nich návrat - nevíme, kam jdeme,“ píše Reynek v jedné své pozdní básni. Cesta rodnou krajinou nás vrací k sobě samému, i když netušíme, jakým směrem se náš život bude ubírat. Cesta je jistotou i možností, že nás dovede.

Mým domovským vysočinským územím je od narození i skrze předky krajina mezi Ledčí, Humpolcem a Havlíčkovým Brodem, jejímž středem je mohutná zřícenina hradu Lipnice, která připomíná parní lokomotivu, ztroskotanou loď či velrybu v oblacích. Gotická kamenná Lipnice pluje krabatinou a dějinami jako neohrabaná bytost a nese s sebou paměť a tisíce očí, které se na ni i od ní dívaly do kraje. Je to vyvolené místo - v podhradí se tam narodil Bernard Mahler, otec hudebního génia Gustava Mahlera, který přišel na svět jen pár kilometrů odtud, v kališťské hospodě. Jaroslav Hašek tam našel vlídné a vstřícné a lihové zázemí pro diktování Švejka i pro různé tahy a toulky. Do okolí Lipnice se často z nedalekého Petrkova vydával Bohuslav Reynek a uhranutě psal o zdech a kamenech, „které jsou zahaleny omítkou jako žebráckým rouchem“. Malíře Jaroslava Panušku tu doháněly vize středověkých bitev i divoká strašidla. Po stopách Svojsíka a Wolkera tu chodil, stanoval a skautský deník si vedl mladičký Jan Zábrana, který bude jednou - právě ve vzpomínkách na podzimní Lipnici a Orlík - překládat na pražském malešickém sídlišti Jeseninovy básně a Buninovy povídky. U blízké Sázavy stanoval se svými hochy od Bobří řeky ve třicátých a čtyřicátých letech Jaroslav Foglar - Jestřáb. A na Lipnici komponoval v podkroví své chatky u klavíru své velké opusy hudební skladatel Petr Eben a oknem se díval ke Kalištím, jako by se vědomě propojoval s Mahlerovským geniem, drásavými i melancholickými tóny. Právě Eben o této krajině kdesi prohlásil: „Z oken lipnické chaty se dívám na jihočeské rybníky i kopce Vysočiny, dlouhé pruhy lesů i ostrůvky stromů a skalek uprostřed polí. Při každém návratu do tohoto ticha, při každém útěku z ruchu města vděčně usedám ve svém pokojíku, kde od klavíru vidím před sebou výhled na krajinu kolem Humpolce.“

Tento můj domovský kraj má své románské, gotické a barokní skvosty, drobné i rozměrné, s neobyčejným citem postavené v krajině, jejichž vrcholem je bezesporu Santiniho geniální vyzvednutí želivského klášterního chrámu do dynamické klenby, která svými křivkami i hrou světla a stínů připomíná pohyb moře nebo proudy ducha-vichru. Tento kraj má také svůj zlatý věk, tedy období meziválečného Československa. Prvorepublikové stavby ukazují, s jakou energií, elegancí, sebevědomou samozřejmostí, střídmým měřítkem a solidností byla republika budována i v tomto zdánlivém zapadákově. A o tom, že není zapadlých míst, svědčí práce předních architektů v tomto koutě vlasti (Josef Gočár, Emil Králíček, Pavel Janák či Josef Chochol).

III.

Po poutním výšlapu je třeba na chvíli spočinout ve stínu mohutného buku a od vrchu Melechova, který husité přejmenovali na biblický Oreb, se zahledět do kraje. Vše je důvěrné a blízké. Hřbet Orlovských lesů, poslední nevyasfaltované polní cesty, vinoucí se krajinou až k mračnatému horizontu, otevřené žulové lomy s průzračnou vodou, meze plné mateřídoušky a zvonků, tůně v potocích s kořáním vrb, raně gotické fresky v loukovském kostelíku s bílým koníčkem a rytíři naházenými do trnového roští, březové aleje a lesní studánky, zatopené městečko Zahrádka a duchovní odkaz faráře Josefa Toufara, který tímto krajem chodíval pěšky, přítomnost Mahlerovy teskné hudby s „výkřikem“ es trumpety. A rovy předků i s žulovým balvanem/pavézou/štítem, který jsme z lesa přenesli na matčin hrob.

Ona část země mezi zubem Lipnice a plavným Želivem, mezi náhorní plochou u Kališť a mytickým Melechovem, má nezaměnitelnou barevnost, šum, šelest i chuť. Ostatně tak, jako celá Vysočina. Kdo se do ní jednou zahryzne, nemůže se odpoutat a její příchuť mu navždy zůstane vězet „mezi zuby“. Ve vnitřním zraku. Tak, jako za zrakem zůstává stále přítomen onen neobyčejně obyčejný obraz, který na Vysočině uviděl Bohuslav Reynek: „Na silnici z Herálce do Radňova roste jeřábová alej. Jinak tam nikdo nechodí. (…) Byla mlha před deštěm, kopce byly zahaleny a lesy tmavé. Dýchaly vůni už jesení a ornice byla zobracena. Linie připomínaly fresku Giottovu.“

Miloš Doležal (1970), básník, prozaik, editor, dokumentarista a kurátor výstav. Svou tvorbou přibližuje veřejnosti příběhy a osobnosti spjaté s Vysočinou. Jedním z jeho stěžejních témat je život a mučednická smrt faráře Josefa Toufara, spojeného s tzv. číhošťským zázrakem. Od roku 1998 do roku 2018 byl redaktorem Českého rozhlasu.