VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Tady mi nedávno Lenka řekla: „toto je náš ráj“. Neprotestoval jsem. Dnes jsem tu byl sám. Z Lipinky většina lidí směřuje k bájnému Bradlu, já to mám raději tady, na opačné straně. I dnes. Po průchodu lesem k Pískovu, když se náhle objeví krajina líbezná, mozaikovitá, barevná, s koňmi, hřbitovem, vždy jiná, se statkem Holubice, po cestě o kousek níže je vidět také na kapli sv. Rocha nad Úsovem.

U cesty jsem si všiml kostry ptáka, jeho rozevřeného zmlklého zobáku, pár zaprášených pírek, čilých mravenců a také červů na rozkládajícím se mase. Nedaleko magické zvolání krkavce. Zvedl jsem oči k horizontu. Do světa. Krajina se rozostřila. Uvízl jsem v myšlenkách, které doslova visely v okolí. Ve vedru, v prozářené krajině s pachem rozkládajícího se těla, v sluncem prozářené krajině jsem rozpoznal stín smrti.

Právě tady jsem se kdysi smířil se smrtí táty. Tehdy nic nepomáhalo. Až vycházka na toto rajské místo, vědomí, že nás v životě i smrti cosi přesahuje. Pouť k tomuto místu, pravidelně opakovaná, získala tehdy jiný, další, ještě více niterný rozměr.

Tentokrát to však nebyla smrt táty, ani rozkládajícího se ptáka poblíž. Vnímal jsem smrt spojenou s životem. Setkání s matičkou smrtí, jejíž obejmutí patří k posledním. Ta, která je hrozbou napříč civilizacemi, lidskou historií. Dnes mě neděsila, napadlo mě jí poděkovat, vděk za zázrak života.

Při každém kroku v naší individuální pouti životem je vždy s námi, s každým jinak, připravená nám vstoupit do cesty. Někdy jde s námi dlouho, někdy kousek, objevuje se i nečekaně, rádi před ní utíkáme, schováváme se jí, bojujeme s ní. Marně. Vždycky nás dojde. I světce. Aby bylo místo pro ostatní, pro nové, obnovu, vývoj. Aby byla vůbec možná láska, naděje a radost, ale také smutek, bolest a beznaděj.

My lidé zapomínáme na smrt druhých. Nejsme vyděšeni ze smrti zvířat ve velkochovech, netrápíme se smrtí mouchy. Nejde pojmout smrt světa, hromadné hroby. Smrt vnímáme zejména skrze sebe a blízké. Všudypřítomná smrt tak uniká naší pozornosti. To přírodní moc a zázrak trvání života jsou založeny na cyklu zrození a umírání. Smrt je podstatnou součástí evoluce, to ona nás také stvořila, když nechala vymřít jiné. Vše v přírodě je založeno na její přítomnosti. Je potřeba vzdát čest její trvale udržitelné práci. Je to práce složitá, pro lidi temná. Lidé smrt neblahořečí. To ona setne hříšníky i světce. Je silnější než láska, i kdybychom to tvrdili tisíckrát naopak. Lidé z ní mají strach, jak je to u zvířat a rostlin netuším. Někdy jí lidé předbíhají. Berou si její moc do svých rukou, to se pak dějí opravdu strašné věci.

Ale sama „přirozená“ nemyslící smrt by si zasloužila náš respekt a úctu. Je nositelkou smyslu. Je ochránkyní trvajícího života. Je důvodem k oslavě za poskytnutí dlouhodobého trvání ráje, potvrzením možnosti tvořivého žití. V proměnách. Vývoji. V překvapivých změnách.

Život trvá od prvního okamžiku vzdorováním smrti, útěkem před ní, schováváním se, vyhýbáním se stezkám, po kterých nejčastěji chodí. Ani lékaři si s ní neporadí a mnohé metody, které se snaží prodloužit pobyt v ráji, mají spíše podobu prodlužování utrpení.

Čím více zapomínáme na její moc, o to více býváme překvapeni, vyvedeni z míry, když se s ní setkáme. Ale smrt tu byla před námi a bude i po nás. Jako sestra Matky (a chtělo by se říci Macechy) Země. V přírodě od nepaměti zmateně hledáme stvrzení našeho společenského uspořádání, ale naopak, to příroda se smrtí nekompromisně stvrzuje každou vteřinu našich životů.

Stál jsem tam. Na okraji lesa s čarokrásným rozhledem okolo. Kam oko pohlédlo. V dotyku se smrtí. S pocitem její patřičnosti. Očekával jsem, že na mě všudypřítomná smrt promluví. Mlčela. Nemluvila. Jen byla, trvale, jako život. Ale jako by vedla mé kroky okolo švestkového sadu do nedalekého bývalého lomu.

Lidé v tom místě získávali materiál pro stavby svých snů. Poznal jsem to místo, chodil jsem rád na dno tohoto lomu. Koukal na rezivé a rozpadající se těžební boudy a zařízení. Dnes je lom zasypán, pokryt lesem, příroda si místo převzala do své správy, příroda i zde korigovaná snahami lesníků. Místo zapomenuté, dokonce už i na lidských mapách. Na nich o existenci lomu svědčí jen pojmenování nedaleké obce a záhadně zalomená turisticky modře značená cesta, která jej obcházela. V budoucnosti se zřejmě narovná. Nebo zanikne. Moc lidí v této krajině nechodí a míjí se s její krásou ve snaze se masově pohybovat v místech považovaných za atraktivnější. Místo nad Pískovem, ráj. I zde postupně vše umírá, aby nové mohlo nadále žít.

Celá lidská civilizace a její vývoj je spojen také s bojem se smrtí. Dnešní době říkáme antropocén. Doba velké moci člověka, který je schopen svou činností dosáhnout mohutnosti přírody. S tím se proměňuje dosavadní nahlížení světa, který se komplikuje, relativizuje, přes stále větší ovládání přírody roste nejistota z naší budoucnosti. V této moci lidé vyhlašují, že jsou schopni svými technologiemi zničit život na Zemi. To by vlastně znamenalo splnění odvěkého lidského snu o poražení smrti, o nesmrtelnosti. Velkou dřinou rozžhavená kosa by náhle máchla naprázdno. A opravdu se nezakecá, nebude s kým. Cena za toto vítězství je však ohromná. Konec pozemského ráje, odumření lidmi smlouvaného smyslu světa, zásadní destrukce přírody. Rozvrat jejího trvale udržitelného klokotání, ne-li dlouho vyhlížená apokalypsa. Někteří z nás i tak věří v další příchod ráje.

Ze snění jsem se vrátil do parného dne a ukončil svou pouť v zahradě. Smířen se smrtí? Ale ne. Vůbec ne. Přestože jsem vnímal smysl životní pouti jako vyrovnání se se smrtí a setkání s ní mi mohlo dávat za pravdu, přepadla mě úzkost z její mohutnosti. Vždyť když skutečně přijde, může se všechna příprava na ni jevit jako životní omyl. Stejně nakonec mohu umírat nepřipravený, v hrůze a bolestech, navzdory všemu, čemu jsem věřil. Navíc, smrt se může objevit tak náhle, že zpochybní všechen čas, který jsem jí věnoval. Zbytečně. Seděl jsem v zahradě, pod třešní, napil jsem se studené vody ze studny, slunce ztrácelo sílu, bylo již nízko a jeho večerní světlo halilo vše kolem mne do zvláštně jemných barev. Kmeny, větve, listí, strakapoud, květ ibišku, chuť vody, mírný vítr. Ta situace svědčila o štěstí. Byla to čirá a tichá radost ze života.

Michal Bartoš (1964), ředitel Sluňákova, centra ekologických aktivit města Olomouce, organizátor a dramaturg 33 ročníků festivalu Ekologické dny Olomouc a autor ideje galerie v přírodě Domu přírody Litovelského Pomoraví. Napsal knihu esejů O přírodě s láskou.