VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V naší zemi máme tradičně silný vztah k cestování a poznávání okolního světa. Ve středověku i na počátku novověku to byli především šlechticové, kteří v královských nebo císařských službách konali diplomatické mise, vydávali se na různé světové strany a zanechávali poselství a cestopisy pro své současníky i budoucí generace. Před nimi to byli zřejmě mniši a misionáři, ale ti své vlastní zážitky povětšině nezapisovali.

O staletí později se v české kotlině objevil jako zjevení z dávných dob jeden šlechetný a zvídavý člověk, který se stal emisarem opravdovosti, svobody a dobrodružství v oblastech podstatně méně rozsáhlých, než měli k dispozici jeho předchůdci. Rozhodl se tedy vydávat víc do hloubky než do dálky a nacházet smysl v životě v civilizaci i mimo ni, pokud to bylo možné. Mnichem nikdy nebyl, avšak k asketismu neměl daleko. Své zážitky a zkušenosti si zaznamenával a na přání (případně po delším přemlouvání) je sdílel s jinými, kteří se pak vydávali v jeho šlépějích.

Miloslav Nevrlý je člověk, jakých ještě stále mnoho není a na něž mohou být každá země nebo společenství lidí hrdí. Přesto, nebo právě proto, že se narodil (před devadesáti lety!) v Praze, táhlo ho to po celý život do lesů, hor, stepí, močálů, jeskyní a dálek. Protože nemohl cestovat do ciziny, jak píše v době, kdy o to celou bytostí stál (tj. po roce 1948), procházel, poznával a v sobě přetavoval a archivoval snad všechny kraje, kouty i zákoutí Československa. Z jeho koníčků se staly zájmy, ze zájmů vášeň, posedlost, profese. Stal se vynikajícím studentem, doktorem přírodních věd a uznávaným odborníkem, pilným pracovníkem muzea, skautským či „tomickým“ vedoucím (odtud je jeho přezdívka Náčelník), čarodějovým učněm i Božím poslem. (Pzn. red.: Slovo tomický je odvozeno od zkratky ATOM, Asociace turistických oddílů mládeže.)

Sám jsem se s tímto slovutným a zároveň pokorným člověkem setkal nejprve prostřednictvím jeho Karpatských her. Na počátku to byl tenounký samizdat s tímto titulem, který se ke mně záhadně dostal - stejně jako i ostatní osudové knihy - v pravou chvíli. Louskal jsem znovu a znovu ony ušmudlané, potajmu rozmnožované stránky psané malým písmem a hltal jejich dalekosáhlý obsah zurčící touhou a vonící štěstím. Kdo by ve dvaceti letech netoužil hrát hry na poutníka s lehkým srdcem, na jitřní radost, na vlčí dech, na gazelí nohy, na nevinné spolubratry nebo na veselou skromnost? Tak jako někteří přede mnou a mnozí po mně, propadl jsem i já kouzlu Karpat a pro nás tehdy dalekých a dobrodružných cest. Autora jsem poznal více, až když jsem si také obstaral jeho prvotinu - větší a obsáhlejší, oficiálně oceněnou Knihu o Jizerských horách. Došlo mi, že jsem potkal skutečného Mistra, nejen pocitů a dojmů proměněných ve slova, ale i slov probuzených k životu a vůbec - naplněného života sdíleného s druhými. Znalce přírodní i nebeské moudrosti a vyznavače skutečné lidskosti. A protože jsem již tehdy věřil, že všechno dobré spolu souvisí, hledal jsem - jako květy šafránu nebo jako kuličky perel - kratičké texty a povídky pana doktora Nevrlého v dětských časopisech z počátku sedmdesátých let (Junák, Pionýr, Pionýrská stezka, ABC…) a v některých populárně naučných na konci let osmdesátých.

Samozřejmě nestačilo toliko snít, chtěli jsme s kamarády prožívat to, pro co se nás našim živoucím a vědoucím vzorům podařilo nadchnout. V souvislosti s doktorem Nevrlým to byly cesty po Slovensku a do Rumunska, na nichž jsme intenzivně zažívali okamžiky přátelství, objevů, svobody i sebepoznání. Pod jeho nepřímým vedením to byly vždy nejen expedice ke vzdálenějším či bližším cílům, ale i k sobě samým, přírodě a k lidem. A tak jsme procházeli úžasnými krajinami, o nichž jsme měsíce dopředu snívali před usnutím a roky poté na ně vzpomínali. Učili jsme se a zkoušeli mluvit rumunsky, střetávali divoké kočky a děsivé psy, zvědavé medvědy i hrdé pastýře, jedli ovčí sýr kaš, chtěli se stát dřevorubci v Karpatech - alespoň na jedno léto! Prolézali jsme neuvěřitelnými jeskyněmi a soutěskami a zavítali do nevýslovných klášterů. Bloudili jsme po místech, kudy lidská noha po celá desetiletí či snad staletí neprošla. Od obzoru k obzoru, odněkud někam. Setkávali se s tím, co jsme do té doby neznali - s udivenými dětmi i staroušky z jiných dob, s prostými lidmi ve vesnicích bez elektřiny a asfaltových cest i s ceauşescovskou tvrdou a destruktivní diktaturou na lokální i národní úrovni.

Miloslav Nevrlý nás nikdy nevedl k sobě, ač svými inspiracemi zasáhl naše životy jako málokdo jiný. Na naše výpravy nás vybavil touhou a skromností, radost a síla se přidaly cestou jako vítané souputnice. Byla to naše studentská léta a ty nejbezstarostnější, nejkrásnější a nejsmysluplnější prázdniny.

Poté, co jsme prošli Loupežnickými, Kráterovými, Propastnými, Liduprázdnými, Smrkovými, Opuštěnými, Hříběcími i jinými horami a pohořími v rozličných oblastech rumunských Karpat, rozhodl jsem se jednou na začátku léta našeho Průvodce navštívit v jeho působišti - v Severočeském muzeu v Liberci. Měl jsem týden volna, a tak jsem chtěl pana doktora Nevrlého konečně osobně poznat a přitom nakouknout do Jizerek, které neznal nikdo tak dobře jako on. Zřejmě ve mně odhalil spřízněnou duši a přítele dálek, takže mi bez rozpaků nabídl klíč od chaty na Malé jizerské louce. Po několika propršených dnech ve zbytcích jizerskohorských lesů jsem byl nejenom šokován tím, jak zde stromy mizely doslova před očima, ale i hluboce osloven důvěrou, otevřeností a velkorysostí pana doktora. Uvědomil jsem si, že by svět vypadal jinak, kdyby žilo víc takových lidí, jako je on. Než jsme se rozloučili, vyprosil jsem si od něho seznam jeho nejoblíbenějších knih a autorů. Znovu se mi potvrdilo to, jak je vše krásné a dobré navzájem propojeno. V následujících letech jsme si ještě občas vyměnili přání k Novému roku a po změnách na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme se vydali každý k novým obzorům.

Miloslav Nevrlý se stal jedním z nestorů českých přírodovědců, obecně uznávanou osobností a mezinárodní autoritou, ale především naplnil životy několika generací mladých a dychtivých poutníků a jasnohřívých dívek s hebkou srstí. Jeho dílo nás stále inspiruje vydávat se znovu a znovu na nové výpravy a cesty, a možná v nás vyvolává skutečnou touhu změnit k lepšímu vlastní životy i naši planetu - jedinou, kterou máme.

Roman Frühauf

Roman Frühauf (1965), se před lety vydal z Moravy na Moravské pole a působí jako pegagog na Gymnáziu Komenský ve Vídni, kde učí češtinu, angličtinu a vede tamní fotoklub. Ve volném čase rád cestuje a fotografuje, jeho celoživotní láskou se staly Karpaty.