VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dne 29. října 2023 se dožil devadesáti let zoolog, ochránce přírody, skaut, spisovatel a tulák po horských krajinách Miloslav Nevrlý. Narodil se v Praze, kde také vystudoval reálné gymnázium (1944-1952) a Přírodovědeckou (tehdy Biologickou) fakultu Univerzity Karlovy (1952-1957, obor systematická zoologie). Po absolvování této fakulty, na níž roku 1969 získal titul doktora přírodních věd, nastoupil do Severočeského muzea v Liberci, kde třicet let vedl přírodovědné oddělení. Současně působil ve sféře ochrany přírody a s přezdívkou Náčelník ve skautském hnutí. Žije stále v Liberci a od letošního března je jeho čestným občanem. Prezidentem Petrem Pavlem mu bylo 28. října letošního roku uděleno státní vyznamenání, medaile Za zásluhy 1. stupně.

Nahlédneme-li do jeho Bibliografie publikovaných i nepublikovaných textů (2020), najdeme tu Nevrlého práce rozdělené do dvanácti bloků. Zahrnují čtrnáct vlastních knih, spoluautorství dalších pětadvaceti a texty ke třem fotografickým publikacím, pak povídky pro mládež, popularizační články a přírodovědné studie, bibliografie, texty k starým pohlednicím, jakož i mapy, rozhovory, vlastní a cizí medailony, překlady. Mnohé práce vyšly nejprve časopisecky a teprve později knižně, knihy mají většinou několik různých reedic. Ve zmíněném soupisu nechybí ani seznam novin, časopisů a sborníků, do nichž Nevrlý přispíval: je jich téměř sto, přičemž do Veroniky - do čísla 4/2017 - napsal pouze medailon Karla Hudce; jeho medailon byl otištěn v někdejší rubrice Galerie přírodní prózy v čísle 3/2007.

Jizerské hory zblízka

Jestliže si z tolika rozmanitých jubilantových prací přiblížíme jen některé knižní tituly, pak musíme začít Knihou o Jizerských horách (1976), ilustrovanou Milanem Janáčkem. Nevrlý v ní spojuje zážitky ze svých toulek s kapitolami věnovanými přírodě, historii, pověstem, místním pamětihodnostem či turistice. Rozčlenil ji podle jednotlivých měsíců, přičemž začíná květnem a končí dubnem. Úvodní podkapitoly pojímá vesměs lyricky, což dokládá například text o měsíci jeho narození, tedy o říjnu:

„Říjen - král měsíců. Čas blažené samoty a volání kvíčal. Půl Evropy přelétli ti severští drozdi na cestě za sluncem a potravou, než dorazili na severní pomezí Čech. Nad jizerskohorskými lesy teď znějí drsné hlasy kvíčalích a cvrčalích hejn: toulaví ptáci hledají po horách jeřáby, nejkrásnější stromy světa. Trávy žloutnou. Je čas mrazivých jiter a prvního tmavého ledu na rašeliništích. Čas zmrzlé klikvy a zimomřivého slunce. Měsíc čirého vzduchu a suchých skal. Teplý, burácivý vichr sejme během jediného dne koncem října listí jizerskohorských buků, miliony barevných listů pak uloží do vysokých závějí pod skalní převisy a do hlubokých puklin skal.“

S Knihou o Jizerských horách koresponduje několik dalších titulů, které Nevrlý napsal buď sám, nebo na nich participoval. Jak však prohlásil v souboru Liberecké rozhovory (2017), za vyjádření svého niterného vztahu k tomuto pohoří, kde byl poprvé v roce 1949, považuje pouze Knihu o Jizerských horách.

Všecky krásy Karpat

Asi nejvíce proslul jako autor Karpatských her, jež poprvé vyšly roku 1982 na přání jeho přítele Leopolda Kukačky a poté - v různé podobě a s odlišným doprovodem - ještě nejméně sedmkrát. Vytěžil je z výprav podniknutých s libereckými skauty do Rumunska v letech 1975-1981. Protože se jim v tomto čísle Veroniky věnuje i Roman Frühauf, připomenu jenom velký ohlas této knihy, manifestovaný mnoha dopisy jejích čtenářů. Nevrlý to v rozhovoru s Radkem Štěpánkem, otištěným v časopisu Host 1/2021, komentoval slovy, jež jsou jakýmsi jeho krédem:

„Z dopisů bylo patrné, že jsem těmi - víceméně náhodně napsanými - hrami a popisy rumunských hor zvláštním způsobem souzněl se stovkami, nakonec i s mnoha tisíci lidmi, kteří byli vděčni, že někdo vnímá život, krajinu a její kameny, lesy, řeky, rostliny i zvířata jako oni, vyjádřil to za ně a vtělil to do jedné malé, útlé knížky. A o to jsem se vlastně snažil ve všech svých textech, kratších či delších. Objevovat v lidech, co je v nich dobré, ušlechtilé, předávat jim - pokud jsem toho schopen - jen dobré věci, znalosti, zkušenosti.“

Široké spektrum krajin

Nevrlý zasvěceně psal o řadě dalších končin. Vedle podílu na publikacích Přírodní park Ještěd (2001) či Kouzelný Český ráj (2001) o tom svědčí Nejkrásnější sbírka (1997), jež přibližuje národní parky a chráněné krajinné oblasti České a Slovenské republiky. V roce 2001 vyšla poprvé s působivými fotografiemi dvaceti autorů, které spolu s Nevrlého texty ukazují podmanivou krásu mnoha rozličných krajin.

Když Jizerské hory začaly ničit jedovaté vichry, Nevrlý se vydal na severozápad do Českého Švýcarska. Napsal o tom soubor básnivých textů nazvaný Chvály Zadní země, roku 2002 vydaný s fotografiemi Vladimíra Širla:

„Zadní zemí jsem nazval opuštěnou část Labských pískovců, té nádherné skalnaté a osamělé krajiny při zemské hranici. Poprvé jsem spatřil skály Jetřichovických stěn, jejich bezcestné rokle a tmavé lesy asi před pětačtyřiceti roky. Později jsem onu část Českého Švýcarska navštívil několikrát stejně letmo, ale pravidelně - v zimě i v létě, na jaře i na podzim - jsem tam začal jezdit teprve před čtvrtstoletím.“

V řečeném souboru zachytil rozličné podoby a proměny zdejší přírody, její faunu i flóru, jak ukazuje následující imprese:

„Zadní země - kraj volných ptáků. Nad jetřichovickými lesy a roklemi se nejčastěji nese volání černých datlů, divoké a nespoutané. Z dálky a houpavě přeletuje ořešník doly. Poštolky jásavě volají, obletují čela vysokých skal. Prudký hvizd ledňáčka nad klikatou Křinicí. Z jejího koryta se těžce zvedá černý čáp.“

Roky v Krkonoších a s ptáky

Další kniha Zašlá chuť morušek (2003), inspirovaná fotografiemi Jiřího Bruníka, obsahuje autorovy vzpomínky na staré časy v Krkonoších, kdy se tu „ještě smělo všechno, téměř všechno“ (Nevrlý je poprvé navštívil v roce 1946). Najdeme tu básnivé evokace mnoha krásných chvil, například popis noci z konce září s magickým úplňkem: „Měsíc stoupal k jihu, i já šel tím směrem stále výš bez cesty na Luční horu. Bylo vidět jako za měsíční polární noci: tundra do daleka. Velké, stříbrné, severské ticho se klenulo nad Krkonošemi.“

Působivý je též záznam rána po větrné noci: „K ránu vichr takřka naráz utichl. Kolem se prostíraly proměněné hory, z nichž vítr odnesl léto. Stály ve studené mlze a Obřím dolem z nich vážně a pochmurně sestupoval do údolí podzim.“

Miloslav Nevrlý měl od mládí zálibu v ornitologii, jež ho v dlouholetém přátelství pojila se zmíněným brněnským ornitologem Karlem Hudcem. Dokládá to knížka Moje ptačí roky (2017), zahrnující vzpomínky, kapitoly o čižbě a putování za ptáky, ba i ptačí pranostiky. Uveďme si tři z nich; vztahují se k 23. dubnu (První píseň pro potěchu zazpívá slavík Vojtěchu), 29. srpnu (Na Křtitele Jana stětí čápi už do Uher letí) a 6. říjnu (Na tvůj svátek, svatý Brune, jikavec se do Čech hrne).

Všechno napsat nelze

Z dalších děl Miloslava Nevrlého se k připomínce nabízejí ještě leckteré jiné publikace, například Cestovní zpráva čarodějova učně (2005) nebo výbory Náčelníkův rok (2013) a Větrné toulání v hedvábných časech (2014). Leč marné touze po úplnosti je třeba učinit přítrž. Dobře to ví i Nevrlý, který v Chválách Zadní země napsal: „Kompromis je nutný, uměřenost nezbytná, protože přemrštěná touha napsat všechno, co víš, působí nakonec ochromujícím, umrtvujícím dojmem.“

A tak na závěr jenom vyzvedněme jeho knihy jako dokumenty spojující odborný pohled s básnickým viděním a ukazující byvší podobu mnohých oblastí přírody. Jejich pozdější změny jsou většinou k horšímu, což Nevrlý přijímá s nostalgií a kriticky, byť je si vědom, že - jak řekl v uvedeném rozhovoru s Radkem Štěpánkem - „nikdy nebude stále stejně, s tím je nutné se smířit“. Má jistě pravdu, ale svými díly nás maně vyzývá, abychom negativní změny jen pasivně nepřijímali.

Jiří Poláček (1951) je literární historik zaměřený na českou literaturu 20. století. Působí na Pedagogické fakultě MU v Brně. Do Veroniky přispívá od roku 1987.