VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V minulém čísle Veroniky, jsme si ukázali, proč na Svatou horu nevedou žádné poutnické stezky, poukázali jsme na to, čemu v této poslední výspě středověké Byzance v Evropě věnovat pozornost, a upozornili také na jistý průnik modernity, který Athoskou mnišskou republiku poněkud ohrožuje. V tomto čísle se tedy budeme věnovat tomu, jak po Svaté Hoře putovat tradičním způsobem - tedy pěšky, či při troše štěstí na mule - a co při takovém poutním putování lze spatřit.

Naše konstatování, že v klášterech je díky stovkám poutníků vlastně stálý ruch, však v žádném případě nemá podat obraz toho, že se v athoských klášterech nelze usebrat a žít skutečným duchovním životem. Ostatně, každý návštěvník, který je za svého pobytu na Svaté Hoře zdarma ubytován a stravován v klášterech, se klášterního života musí účastnit a většinou ani zdaleka nedokáže to, co je běžné pro každého mnicha, tedy noční bdění, aktivní účast na dlouhých bohoslužbách, málo spánku… Když se poutník ráno, ještě dlouho před rozedněním, po probuzení údery zvonu nebo klepadla odebírá na jitřní bohoslužbu do některého, obvykle však centrálního klášterního kostela, zastane chrám dávno zaplněný mnichy, kteří se v něm shromáždili k bdění a modlitbám již nedlouho po půlnoci! Všude je při bohoslužbě přítomen pouze starý středověký byzantský styl zpěvu, byť ve slovanských klášterech zpívaný jak řecky, tak církevní slovanštinou. Po závěru bohoslužby se všichni společně odeberou na snídani, neboť ta se vydává vzápětí po skončení bohoslužby. Jakmile vejde poslední poutník, stolník zavírá dveře a dovnitř pak již není možno vstoupit. Poutník, který se opozdí, se musí postit.

Jídlu je věnována adekvátní pozornost, nicméně poměrně bohaté, čistě vegetariánské tabule doplněné vynikajícím a osvěžujícím lehkým vínem si nelze příliš užívat. I při jídle totiž z kazatelny vybraný mnich předčítá příběhy svatých - několikrát v roce se zde čte i typikon kláštera a Svaté Hory - a samotná snídaně netrvá déle než patnáct minut. Poté mniši odcházejí do zaměstnání - pracují na polích, v zahradách, vinicích, olivových hájích, nebo také vyrábějí různé devocionálie, „píšou ikony“ (ikony se nemalují, ale „píšou“), pořádají knihovny. Kláštery totiž v současnosti již dávno nedisponují výnosy ze svých metochů, klášterních majetků mimo Athos, původně rozmístěných po celém Balkáně, jimiž je obvěnili středověcí panovníci, ani už nedostávají štědré dary ruských carů či valašských a moldavských knížat. Hospodářství klášterů, spolu s výrobky samých mnichů - ikon, křížků, mira, kadidla a dalších, dary poutníků, výnosy z víz a případné vládní pomoci či pomoci EU dnes činí jediné zdroje jejich příjmů. Zlatem a stříbrem zaplněné klášterní chrámy, relikviáře z drahých kovů posázených drahokamy, drahocenné lustry a mramorové mozaikové podlahy by tak v současnosti již jen stěží mohly vzniknout…

Večerní bohoslužba začíná dlouho před setměním, a po ní následuje večeře ve stejném způsobu jako snídaně. Dvě jídla denně musí každému stačit. Nedlouho po západu slunce se brány kláštera uzavřou a život utichne. Kdo se do té doby nedostal dovnitř za bránu kláštera, musí přenocovat venku, za doprovodu vytí šakalů…

Na poutníkovi pak je, aby si prohlédl klášter, v případě pravoslavných se poklonil ikonám a ostatkům svatých, kterých je na Athosu neuvěřitelné množství, a po noclehu případně putoval do dalšího kláštera. Přitom si může na klášterních vrátnicích zakoupit víno, ikony a další věci, takže poutnický ruksak postupně těžkne… Při putování do dalších klášterů může jít poutník pěšky, nebo se nechat odvézt opět do přístavu a převézt se lodí, které jezdí podle přesně stanoveného jízdního řádu, jinam. Takto to dnes dělá drtivá většina poutníků… Ochuzuje se tím však nejen o požitek z putování po poloostrově mezi kláštery, ale také např. o neobyčejné pohledy na kláštery z okolních kopců, o setkání s místní faunou (zejména s divočáky, liškami, šakaly a různými ještěrkami, nehledě na množství motýlů a jiného hmyzu) či flórou.

Neuvidí obvykle také ekonomie klášterů, které mnichům obstarávají část živobytí a také peníze na nákup těch potravin, které na poloostrově nelze vypěstovat, nebo, vzhledem k absenci zvířat ženského rodu, vyrobit, jako je např. sýr… Olivový olej a víno dnes činí značnou část příjmů mnohých klášterů. Pokud jde o víno, jsou na celém poloostrově nejvzornější vinice srbského kláštera Chilandar, jež obrazně řečeno hlídá velká věž vybudovaná v polovině čtrnáctého století. Hrozny se lisují a víno uskladňuje přímo v klášterním sklepě, do něhož se vchází naproti 800 let starému vinnému keři sv. Simeona (mnišské jméno srbského vládce Štěpána Nemanji, zakladatele kláštera), zasazeného na místo původního Simeonova hrobu po přenesení jeho ostatků do srbského kláštera Studenice. Všechny kláštery mají kromě zeleninových polí také velké množství olivových hájů a dalších ovocných stromů. Kromě sklizně je ale v olivových hájích či na vinicích naprostý klid. Převážnou část rozlohy klášterních nemovitostí ovšem tvoří lesy. Ty však byly v 19. století tak nemilosrdně káceny, že dnes ve velké většině nepředstavují příliš cenné porosty, a jsou typickým příkladem přerostlých pařezin (výmladkových lesů), kdysi i u nás tak typických pro tzv. selské lesy. Cypřišové, tújové či piniové i jiné háje se tak nacházejí zejména v bezprostřední blízkosti jednotlivých klášterů, dotvářejíce tak malebně jejich okolí.

Kdo mezi kláštery neputuje pěšky, nezažije také přes den naprostý klid v lůnu pařezin, uprostřed kopců. Je to vlastně paradox, že všude kromě klášterů lze nalézt místa pro usebrání se bez přítomnosti jiných lidí, protože pěšky v současnosti po Svaté Hoře téměř žádní poutníci nechodí. Přitom právě tak by mohli dostát poutní námaze, neboť jednotlivé kláštery jsou od sebe vzdáleny často i mnoho hodin cesty, při nichž je nutno překonat stovky metrů převýšení. Celý poloostrov Chalkidiki je hornatý (ostatně i proto se na něm nejdéle udrželi levicoví partyzáni po své porážce v občanské válce, která Řeckem otřásala v letech 1947-1949), a Athos je kvintesencí celého hornatého poloostrova. Jedinou výjimkou, kde lze v krajině potkat ve srovnání s jinými částmi Athosu relativně více lidí, je hora Athos, na niž míří kroky mnoha zdatnějších poutníků. Pěší cesta z nuly na 2 333 m n. m. je totiž výzvou i pro duchovně založené poutníky, protože na vrcholu hory lze v kapli doslova „mezi nebem a zemí“ v klidu rozjímat. Prostí turisté se pak mohou kochat pohledem na sever, na celý poloostrov, nebo na jih či východ, na mořskou pustinu, z níž pouze tušeně vystupují obrysy ostrovů Thasos či Limnos. Pro mnohé z těch toužících po duchovní útěše není také bez zajímavosti, že na skalnatých útesech hory Athos se nacházejí četné nepřístupné poustevny, do nichž vystupují jejich obyvatelé, obutí, na rozdíl od turistů, pouze v jednoduchých sandálech, pomocí žebříků či řetězů, a ani tak to není cesta bezpečná.

Vízum je ovšem udělováno pouze na krátkou dobu, a tak si poutník musí vybrat, čemu dá přednost, neboť obsáhnout celý poloostrov, navštívit většinu klášterů, a ještě vyšplhat na horu Athos prostě nelze stihnout. Každý si tedy musí vybrat, a pokud by chtěl svou pouť dokončit, nezbude mu než čekat, zda opět vízum za rok či dva dostane. Já si vybral severní část poloostrova a navštívil přitom kláštery Hilandar, Zograf, Vatoped, Xeropotamu, Pantelejmon, dva skity a městečko Karyes, a s výjimkou mých více než o generaci mladších spolupoutníků - jednoho Rusa a dvou Srbů, kteří se ke mně postupně přidali, když zjistili, že hodlám putovat právě pěšky, velmi neskromně řečeno, jak ke svatohorskému starci, o němž tušili, že se v krajině neztratí - jsem za celý týden žádného pěšího poutníka nepotkal. Krásné cesty mezi kláštery, budované v lesích či křovinných porostech generacemi svatohorských mnichů, které mají svůj původ hluboko ve středověku, štětované v délkách desítek kilometrů na výšku skládanými kameny, doprovázené tu a tam zděnými studánkami, mezníky rozdělujícími území patřící jednotlivým klášterům, staré kamenné byzantské mosty překlenující hluboké rokliny, mohutné úvozy vyšlapané za staletí mulami naloženými nejrůznějším nákladem - na Athosu se až na výjimky pro nepřístupnost terénu nikdy nepoužívaly k dopravě materiálů vozy, proto jsou úvozy, na rozdíl od těch, které známe od nás, dole úzké právě tak, aby jimi prošla mula, a jsou tedy z našeho podhledu značně nezvyklé, to vše zeje prázdnotou a chůze po nich je pravou oázou ducha a poskytuje možnost hlubokého usebrání. Bohužel i tyto stezky, evidentně dnes již jen zřídka využívané, postupně zarůstají a jsou opouštěny na úkor nových, za evropské peníze necitlivě a mnohdy přímo barbarsky budovaných makadamových cest, které se jako hadi z hlavy Medúzy plazí po mnoha athoských kopcích, umožňujíce tak pohyb i těžkým nákladním automobilům.

Ze stezek mezi okolními vrchy tu a tam vyhlédne majestátní skalnatý masiv Athosu. Některé z nich sestupují k liduprázdným plážím četných mořských zátok (na koupání v moři je ale na Athosu nutno zapomenout). Po hodinách náročné cesty poutníka přímo ohromí, když se z jedné ze zátok, pouhých dvacet výškových metrů nad mořem, vyloupne klášter Vatoped netušené velikosti, obklopený mohutnými hradbami, z nichž se ale již dávno dívají do okolních hor stovky oken a ze střech kláštera jsou z daleka viditelné desítky bílých komínů.

Jindy, zas po náročném stoupání, nakonec stezka klesne k mohutnému skalnímu útesu, na němž se, více než dvě stovky výškových metrů nad mořem, vypínají hradby kláštera Xeropotamu, nebo jako orlí hnízdo strmí do výšky několika desítek metrů zdivo kláštera Simonopetra… Po svazích nad mořem, z nichž lze spatřit sousední poloostrov Sitoniu, přes úžlabí překlenutá byzantskými mosty, zase může poutník stanout na svahu, z něhož přehlédne celý komplex kláštera sv. Pantelejmona, v němž by jistě mohlo i dnes pohodlně žít několik tisíc lidí. Pohled na věže opatřené charakteristickými „cibulemi“ jej z byzantské minulosti přenesete na „matičku“ Rus. Klášter leží prakticky těsně nad mořem a z jeho přístavu „arzany“ je tak možno odplout trajektem…

Lze si tedy na Athosu vytyčit vlastní poutní stezku a zažít na ní mnohé. A konstatovat, že i přes jisté zklamání z průniku modernity si Athos stále zachovává jak ovzduší „promodlenosti“ generacemi mnichů i poutníků, které se projevuje i v přírodě a je tedy cítit na každém kroku, tak mnohá tajemství, jež stojí za to odhalovat.