VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Oslava je má nejoblíbenější řeka, která mě provází téměř celým mým dospělým životem. Pod Ketkovák, jak se tu říká zřícenině hradu Levnov, jezdím už od svých sedmnácti let. Tenkrát to byla parta dobrých kamarádů a kamarádek, která jela na svůj první prázdninový vandr, což bylo spojeno s velkým přemlouváním rodičů, aby nás pustili jen tak bez dozoru. Sestřenice Pavla měla šestnáct a sestra mého spolužáka jen patnáct let. Joj, jak jsme slibovali, že budeme hodní… Stany jsme postavili na levém břehu řeky skoro až pod Levnovem. Společnost nám tam dělali pouze dva bratři středního věku s čízou 125, na které občas zajeli do hospody a vraceli se vždy velmi dobře naladěni - všechno jim připadalo směšné. Každé ráno pak stáli po kolena ve vodě a holili si vousy. My jsme také brzo zapomněli na své sliby a chodili se občerstvovat k Vydrovu mlýnu, kde se ve výdejním okénku prodával i alkohol. Jednou jsme také zašli do ketkovické hospody, ale přes všechny ty poklesky jsme ještě udržovali jakousi přijatelnou úroveň chování. Napomáhaly tomu i návštěvy u malíře a bývalého mlynáře Bohumila Vydry, který své obrazy maloval hned u řeky a vystavoval je v nedaleké chatě. Pro nás študáky byly jeho malůvky finančně nedostupné a dnes už zase nejsou k mání. Koupání v Oslavě pod Levnovem bylo tenkrát také samozřejmostí. Ještě nepoškozená hráz udržovala hladinu na vyšší úrovni a my do řeky skákali ze skály velmi neohroženě. Prožívali jsme tam krásné, bezstarostné mládí a v mé paměti to zanechalo nesmazatelnou stopu, která ve mně přetrvává dodnes.

Na tu první partu navazovala další, ale už jen samí hoši. Už jsme nestavěli stany, ale spali pod širákem kousek pod Levnovem a odsud podnikali poznávací výšlapy po okolí. Pro zpestření pobytu jsme také občas navštívili kino v Náměšti a po skončení filmu se ještě v noci za světel baterek vraceli kolem řeky zpět. Kdo tam někdy šel, ví, že se tam chodí obtížně i ve dne a my své putování někdy zakončili předčasně pod nějakým příhodným přístřeškem poblíž srubu zvaného Plechárna. Dnes se už známe s jeho majitelem a už jsme tu také párkrát přespali, naposledy za účelem poznání jarního tání ledu - alespoň jednou zažít, jak tu kry zatarasí řeku a voda se vyleje z břehu. Praskání ledu je prý provázeno velkým rachotem. Známe to ale pouze z vyprávění a vždy jsme tu dotčenou chvíli, která trvá jen pár hodin, prošvihli. K Plechárně se pojí i jiná příhoda, kdy se v hospodě v Kralicích slavila právě narozená kamarádova dcera a mně při nočním návratu ujela ve svahu noha a já letěl krkolomným pádem tak deset metrů až k řece. Naštěstí to odnesl jen rozbitý foťák.

Kdysi jsem tu pobýval i se svými malými dcerkami tak v polovině května, ještě ani nezačala chatařská sezóna. Od vlaku z Náměště jsme šlapali kolem řeky k prvnímu noclehu pod Lamberk. Druhý den pokračujeme pod Levnov. Jarní voda je ještě studená, nicméně svítí sluníčko a holky se v ní chtějí brouzdat. Tak jim to povolím - třeba se nic nestane. Starší Bohdana ale bohužel večer hlásí, že jí není dobře a čelo má horké od narůstající horečky. Co dělat, když tu není ani živáčka, a navíc se žene bouřka. Stan, ve kterém spíme, je malý a už taky něco pamatuje a já v něm chytám do všech nádob vodu, která sem prosakuje na několika místech, a každou chvíli také rozsvěcuji baterku, abych kontroloval stále rozpálené Bohdanino čelo. Naštěstí je unavená a neprobudí ji ani blesky a hromy, které tu nad Levnovem burácí možná dvě hodiny a doznívají v mnoha ozvěnách. Posléze, když vyjdou hvězdy, situace se zklidní a my ráno balíme a vracíme se ze Senorad autobusem domů…

Jednou zase, to už bylo v roce 1997, se vydáváme s kamarády na zimní čundr. Na zamrzlou Oslavu vcházíme pod Náměští U Vlasáka a všechny ty obtížné úseky s řetězy můžeme přecházet po ledu. Je třeba ale dávat pozor na pukliny, kde se čeří voda a už si na to musíme přisvětlovat baterkami. Přespíme v nějakém opuštěném tábořišti pod Lamberkem. Ráno pokračujeme po zamrzlé řece až pod Senorady, kde se trochu posilníme, ale lednový den ubíhá rychle a my jsme opět na trase a pokračujeme po Chvojnici směrem ke Kralicím. Už skoro za tmy narazíme na opuštěnou chatu s ohništěm. Stačíme ještě nasbírat dřevo a trochu se u ohně ohřát. Spíme ale venku pod širákem a nastupuje hrozná zima, jakou jsem ještě nezažil. Chlad proniká všude pod kabát, svetr až do spacáku a já chvíli pochybuji, že se v něm ještě rozehřeju. Ráno jsou boty, které necháváme přes noc venku, mrazem tvrdé jako kámen. Když dorazíme do Kralic, zbývá ještě čas do odjezdu vlaku, a tak navštěvujeme zdejší Památník Bible kralické. Příjemná postarší paní nám kromě poutavého výkladu prozradí, že měla ráno za oknem na teploměru -14 °C.

Jindy se nám při pobytu na Oslávce podaří neplánovaně ubytovat v chatce v kempu Lamberk, a zrovna se trefíme do termínu setkání příznivců kapely Kamelot. Majitel kempu, ale i frontman kapely Roman Horký přivřou obě oči a nechají nás se tu volně pohybovat mezi svými. O Romanovi se ví, že je úzce spjat s krajem pod Levnovem. Texty o tom jasně vypovídají a píseň Já zas jak dřív je vůbec jedna z nejpůsobivějších, co znám.

Není také tajemstvím, že Horký pod Levnovem pořádá koncerty. Informace o tom získáváme v Kantýně - v papundeklové hospůdce snad šesté cenové skupiny, která tu stojí pod Senorady už od sedmdesátých let minulého století. Kdysi to byla také prodejna potravin, která se v podstatě dochovala v nezměněné podobě až do dnešních dnů. O štamgasty se tu stará Honza a občas mu vypomáhá jeho družka Alice. Kantýna patří též neodlučitelně ke zdejšímu kraji. Občas sem zabloudí nějací turisté, ale předně tu vysedávají místní chataři a také mlynář Pepa. Nám Kyjovjákům (jak nám tu místní říkají) tato společnost vyhovuje, protože se tu dá volně zpívat a také toho často využíváme. Já si zde půjčuji erární kytaru a brácha mě občas doprovodí na housle.

V poslední době ale mnohem častěji navštěvujeme úsek mezi Kantýnou a brodem pod Novou Vsí. Oslava tu meandruje v chráněné krajině a pod Novou Vsí vyúsťuje do luk se starými vrbami. A právě zde jsme našli nové místo k táboření. Místní lidé tu sečou trávu a umístili sem také kadibudku. My tomu místu říkáme U vrbiček. Sem jezdíme relaxovat usazeni v rybářských křeslech a třeba si jen tak čteme knížky, nebo se koupeme v řece a večer před spaním se bavíme u ohně. Prostě ideální místo k pobytu v tomto věku.

Jednu zářijovou sobotu se vydáváme od Kantýny po řece dolů s úmyslem dojít až k vrbičkám pod Novou Ves. Nejsou tu žádné mosty a je třeba několikrát vyzout boty a brodit se v chladné řece. Podle toho, co tu roste, se dá usoudit, že tu před námi ještě nikdo nebyl. S hlasitými pokřiky poskakujeme z místa na místo a ze země taháme krásné zdravé hřiby praváky. Velmi rychle plníme obsahy tří batohů a jedné tašky. Ota Pavel by asi napsal - byl to koncert. Po cestě se stačíme ještě skamarádit s chataři pod Čučicemi a vracíme se zpět do Kantýny, kde nám Alice z hřibů uklohní praženici a my tu opět hrajeme a zpíváme…

V duchu si říkám, jak jsou lidé pošetilí, když hledají štěstí bůhvíkde v dalekém světě a my ho tu máme tak blízko. Na druhou stranu je dobře, že tu býváme sami a že si tu krásu a klid můžeme ještě vychutnat. Při poslední letošní návštěvě jsme se opět utábořili pod Levnovem. Je stále teplo a dá se koupat v řece. Nořím se do ní a nechám se unášet proudem. Je to stále ta stejná řeka jako před třiapadesáti lety. Potom zajdeme za kamarády do Kantýny, pokecáme s nimi a pozpíváme a večer nad ohněm opečeme buřty… Možná jsou na světě zajímavější místa, ale já bych neměnil.

Jiří Petrů je cimbalistou a uměleckým vedoucím Cimbálové muziky Jury Petrů z Kyjova, nesoucí jméno jeho otce Jury Petrů staršího, který muziku založil již roku 1947 a vedl ji až do své smrti roku 1984. Druhý syn Petr je primášem kapely a jako ředitel ZUŠ v Kyjově v regionu rovněž vychovává mladý muzikantský dorost. Jiří Petrů se zabývá i sběratelskou a vydavatelskou činností lidových písní a vede rovněž na Kyjovsku dva pěvecké mužské sbory.