VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„Za mého mládí zpívali ptáci mnohem víc!“ „Chocholouši bývali na našem sídlišti všude.“ „Kosi jsou na tom zle. Tady kolem všichni vymřeli.“ „Straky jsou přemnožené, tolik jich nikdy nebylo.“ S podobnými subjektivními výroky se setkáváme často. Víme ale, jak je to s naším ptactvem doopravdy?

Abychom mohli zodpovědně posoudit, jak se ptačím populacím skutečně daří, potřebujeme údaje o jejich početnosti z většího území a delšího časového období. Jedna vlaštovka jaro nedělá - a ani jedna špatná sezóna či lokální vymizení, třeba v důsledku infekční choroby, o národní, natož pak celoevropské populaci druhu nevypovídá. V případě ptáků však máme štěstí - ze všech taxonů spravujeme právě o nich jedinečnou evropskou databázi údajů s nejdelší časovou řadou (43 let) pokrývající velkou část Evropy (30 zemí).

Proč se sčítají právě ptáci

Díky tomu, že jsou nápadní, takřka všudypřítomní a snadno identifikovatelní, poutají lidskou pozornost od nepaměti. Existuje proto řada amatérských znalců ptáků, kteří je dokážou spolehlivě identifikovat podle hlasu a jsou dvakrát za hnízdní sezónu ochotni věnovat svůj volný čas jejich sčítání. Množství získaných údajů je tak mnohem vyšší, než by kdy byli schopni sebrat profesionálové. Dobrovolníci odevzdávají výsledky národním koordinátorům, profesionálním ornitologům. Jimi zkontrolovaná data se pak z jednotlivých zemí každoročně sbíhají v kanceláři České společnosti ornitologické (ČSO) v Praze, kde od roku 2002 koordinujeme Celoevropský monitoring běžných druhů ptáků - www.pecbms.info.

Naším hlavním úkolem je publikovat nadnárodní trendy početnosti 170 evropských druhů a na jejich základě také indikátory lesních, polních a všech běžných ptáků. Nejvýznamnější z nich je indikátor polních ptáků, jenž byl přijat mezi strukturální indikátory Evropské unie a měří kvalitu životního prostředí v jednotlivých členských zemích. Z indikátorů vyplývá, že ptáků v Evropě celkově ubývá: od roku 1980 tu hnízdí o 19 % jedinců méně - celková početnost vybraných běžných druhů ptáků je dnes o 19 % jedinců menší. Nejmarkantnější je ale pokles jedinců polních ptáků, kterých ubylo o 61 %, a vedou si tak podstatně hůře než lesní ptáci (méně o 8 % jedinců). Ukázalo se navíc, že s ubýváním ptačích jedinců se jarní zpěv ptáků stává tišším a méně pestrým. Prvnímu tvrzení z úvodu článku tak můžeme dát za pravdu.

Je situace stejná i v Česku?

Ptáci se u nás monitorují v rámci Jednotného programu sčítání ptáků (JPSP) - birds.cz/jpsp, který ČSO koordinuje od roku 1982. V roce 2019 pak vznikl další program, liniové sčítání druhů (LSD) s modernizovanou metodikou. I na národní úrovni jsou nejdůležitějším výstupem vícedruhové indikátory odrážející stav naší krajiny a jednotlivých biotopů, které slouží nejen vědeckému výzkumu, ale i jako podklad pro stanovení priorit v ochraně přírody. Díky nim můžeme potvrdit, že i v Česku nejvíce ubyli ptáci zemědělské krajiny. Nejviditelnější úbytek pozorujeme například u koroptve polní (Perdix perdix), chocholouše obecného (Galerida cristata) nebo čejky chocholaté (Vanellus vanellus), jejichž populace nedosahují ani 20 % stavů z roku 1982. Méně je i skřivanů polních (Alauda arvensis) - 42 % nebo strnadů obecných (Emberiza citrinella) - 62 %. Všechny tyto druhy ubývají v celé Evropě, zejména v důsledku intenzivního obhospodařování podporovaného Společnou zemědělskou politikou. Máme ale i druhy, kterým se u nás daří podstatně lépe než ve zbytku Evropy. Příkladem může být pro vinaře a sadaře kontroverzní špaček obecný (Sturnus vulgaris). Zatímco u nás za posledních 40 let zdvojnásobil svou populaci a mírně přibývá, v Evropě patří k druhům s největším úbytkem a jeho evropskou populaci dnes tvoří zhruba o 60 % jedinců méně než v roce 1980.

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje populační trendy našich druhů ptáků, je délka migrace. Dálkoví migranti přezimující v subsaharské Africe, jako například konipas luční (Motacilla flava), kukačka obecná (Cuculus canorus) nebo sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), patří k našim výrazně ubývajícím druhům. Naopak nejvíce přibývající druhy jsou často stálé či táhnou jen na kratší vzdálenosti. Je pravděpodobné, že v jejich případě hraje svou roli i klimatická změna jako u střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes), na jehož přežívání má pozitivní vliv mírný průběh zimy. Částečně zodpovědné mohou být i jiné faktory jako třeba zimní přikrmování ptáků na krmítkách u kosa černého (Turdus merula) nebo sýkory koňadry (Parus major) i modřinky (Cyanistes caeruleus) a dobrá schopnost přizpůsobit se novým podmínkám, což je i případ krkavcovitých včetně straky obecné (Pica pica). Svou početnost však zvyšují i druhy, u nichž můžeme tento pozitivní trend přičítat ochranářskému úsilí. Zákonná ochrana všech ptačích druhů a omezení pronásledování predátorů vedlo k nárůstu počtu jedinců dravců, jako je orel mořský (Haliaeetus albicilla) či luňák červený (Milvus milvus) anebo třeba krkavec velký (Corvus corax).

Mění se i počet druhů?

Dosud jsme se věnovali změnám početnosti ptačích populací. Avifauna každé země se však v čase mění - nejen co do množství jedinců jednotlivých druhů, ale i ve svém druhovém složení. Ptačí druhy reagují na změny podmínek rozšiřováním nebo zmenšováním areálu výskytu, což můžeme v době klimatických změn sledovat doslova v přímém přenosu - areály druhů se posouvají na sever, a tak se u nás hojněji setkáváme s teplomilnými ptáky, jako je například vlha pestrá (Merops apiaster).

Česká avifauna dnes podle faunistické komise ČSO (fkcso.cz) zahrnuje 403 druhů ptáků, z nichž 206 tu prokazatelně hnízdí. Zatímco změny početnosti bývají dynamické, množství druhů se už tak razantně nemění. Dokládají to počty druhů zaznamenaných během mapování hnízdního rozšíření ptáků v Česku. Při prvním mapování v letech 1973-1977 u nás hnízdilo 189 druhů, o 12 let později, při druhém mapování, 199, při třetím (2001-2003) to bylo 200 a při posledním mapování v letech 2014-2017 už zmíněných 206 druhů. Přitom však v období mezi posledními dvěma mapováními 13 druhů přibylo - buď zahnízdili ptáci nepůvodní jako husice nilská (Alopochen aegyptiaca) nebo znovu zahnízdily dříve vymizevší druhy jako orel skalní (Aquila chrysaetos). Jiných 7 druhů včetně kolihy velké (Numenius arquata) nebo rybáka bahenního (Chlidonias hybrida) u nás však naopak hnízdit přestalo. Dosud se ale občas vyskytují v mimohnízdním období, a tak stále patří k naší avifauně.

Že skladba avifauny není neměnná, ukazují příklady druhů, které se na naše území přirozeně rozšířily během posledních dvou set let. Tak například zvonohlík zahradní (Serinus serinus), „náš“ běžný pták, se do střední Evropy vydal až v 19. století ze Středomoří a od roku 1860 hojně hnízdí na celém našem území. Kdo by dnes neznal takřka všudypřítomnou hrdličku zahradní (Streptopelia decaocto)? Přesto byste ještě před sto lety u nás nepotkali ani jedinou. První totiž byla zaznamenána až v roce 1942 v Brně, zato se rychle rozšířila a od 70. let početně hnízdí. Přirozeně se šířící druhy tak reagují na změny krajiny, v níž si dokážou najít nové příležitosti, a to i v městském prostředí, kde pak dochází k jejich synurbanizaci. Díky většímu množství nezamrzajících vodních ploch a skládek odpadků coby novému potravnímu zdroji zase na našem území vídáme místy početné racky bělohlavé (Larus cachinnans) nebo středomořské (Larus michahellis), které jsme tu ještě v 80. letech zastihli jen velmi vzácně.

Jiným typem přibývání druhů je introdukce - záměrné nebo nechtěné zavlečení člověkem. V případě ptáků to byl například bažant obecný (Phasianus colchicus), který se k nám přes Řecko a Itálii dostal ze své asijské vlasti už ve středověku a byl chován v bažantnicích na maso. Z modernějších příkladů jmenujme husici nilskou, která se u nás začala objevovat vzácně od roku 1979, zřejmě v důsledku úniku z chovů. První hnízdění na našem území bylo potvrzeno v roce 2008 a dnes jich tu hnízdí několik desítek párů.

Odpověď na otázku v názvu článku tedy není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Česká avifauna je stejně jako avifauna každé jiné oblasti proměnlivá, u některých druhů (zejména polních a dálkových migrantů) jedinců ubývá, ale jiným, hlavně generalistům (druhům, které se nespecializují na konkrétní prostředí, ale dokážou se přizpůsobit různým podmínkám) i některým zvláště chráněným druhům se naopak daří dobře a jejich početnost roste. Ačkoli se druhy, které u nás hnízdí, v čase mění, jejich počet roste jen mírně. Prudký a pokračující pokles početnosti polních druhů včetně těch kdysi velmi běžných bychom však měli brát jako vážné varování. Ptáci nejsou indikátory stavu životního prostředí nadarmo - svým úbytkem nám napovídají, že s naší polní krajinou není vše v pořádku a doléhají-li problémy na ně, je pod tlakem celý biotop. Důsledky pak dopadnou na všechny jeho obyvatele, člověka nevyjímaje.

Alena Klvaňová (1978) je ornitoložka. Pracuje jako vedoucí oddělení monitoringu a výzkumu v České společnosti ornitologické. Vede projekt celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků a je šéfredaktorkou časopisu Ptačí svět.