VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Netopýři (odborně správně letouni, Chiroptera) jsou druhým nejpočetnějším řádem savců, který obývá prakticky celou zeměkouli. Díky tomu představují velmi diverzifikovanou skupinu s řadou morfologických, behaviorálních i fyziologických adaptací. Na světě je v současné době popsáno téměř 1 500 druhů, nicméně většina druhové diverzity je soustředěna do oblasti tropů a subtropů. Mírné pásmo totiž pro netopýry není příliš příznivé, jelikož v zimním období chybí hmyz, který je hlavní potravou našich netopýrů. Chladné počasí také limituje energeticky náročný aktivní let netopýrů. V Evropě (myšleno tím geografický rámec Evropy) žije v současnosti téměř 50 druhů netopýrů a jejich počet se stále zvyšuje. Profesor Otto von Helversen má ve svém určovacím klíči z roku 1989 shrnuto 31 druhů, v novějším klíči z roku 2004 je to již 39 druhů a v Akčním plánu na ochranu evropských netopýrů z roku 2018 dokonce 45. Další druhy stále přibývají, v loňském roce například popsali francouzští vědci nový druh netopýra na Korsice a dali mu jméno Myotis nustrale. Evropa je přitom považována za kolébku moderní vědy o netopýrech (tzv. chiropterologie) a předpokládalo se, že známe dobře všechny druhy netopýrů. K popisu nových druhů přispívá zejména rozvoj moderních molekulárněgenetických metod. Většina nových druhů netopýrů totiž patří mezi tzv. kryptické druhy, které se od svých sesterských druhů liší jen velmi málo, a i zkušení zoologové mají někdy problém je od sebe rozeznat pouze na základě vnější morfologie. Velká část nově popsaných druhů přitom pochází ze Středozemí a zejména z velkých ostrovů, kromě Myotis nustrale, například dva druhy rodu Plecotus, netopýr sardinský (P. sardus), netopýr kanárský (P. teneriffae), nebo netopýr azorský (Nyctalus azoreum). Evropě se naštěstí prozatím vyhýbá vymírání některých druhů netopýrů, na rozdíl od jiných částí světa. Za posledních 300 let je více či méně doloženo vyhynutí 12 až 18 druhů (není dořešena jejich taxonomie), a to převážně v Polynésii, Mikronésii, na ostrovech v Indickém oceánu a Karibiku. Jednalo se zejména o endemické druhy s omezeným areálem a těmi posledními jsou ztráty druhu Pipistrellus murrayi z Velikonočních ostrovů, jehož vymření se datuje od roku 2009, nebo dříve druh Mystacina robusta, který zmizel z Nového Zélandu roku 1967.

Jak již bylo řečeno, druhová diverzita v Evropě se zvýšila a platí to i o České republice, kde žije 27 druhů netopýrů dvou čeledí, vrápenci (Rhinolophidae) a netopýři (Vespertilionidae). Kromě nově popsaných druhů se u nás v posledních 10 letech zabydlely i druhy, jejichž areál rozšíření se posunul směrem na sever. Jedná se například o netopýra jižního (Pipistrellus kuhlii) a netopýra Saviova (Hypsugo savii). Oba jsou typickými obyvateli Středozemí nebo Blízkého a Středního východu. Nejedná se však o druhy invazní, ale posun jejich areálu rozšíření má na svědomí pravděpodobně změna klimatu. Nejenže tito netopýři nachází na našem území dostatek úkrytů (využívají velmi dobře úkryty na lidských stavbách), ale uloví i dostatek vhodné potravy. U obou druhů bylo na území České republiky potvrzeno i rozmnožování. Obecně je třeba říci, že mezi netopýry neznáme žádný invazní druh, a to i přesto, že občas dochází činností člověka k zavlečení nepůvodních druhů na nová území. Nejlépe jsou popsány převozy netopýrů v kontejnerech lodní dopravou. Do evropských námořních přístavů v Atlantiku se ze Severní Ameriky dostávají nejčastěji netopýr hnědý (Eptesicus fuscus), netopýr rudohnědý (Lasiurus borealis), netopýr hnědavý (Myotis lucifugus) nebo netopýr stříbřitý (Lasionycteris noctivagans). V roce 2017 zaujaly odbornou veřejnost hned dva případy převozu netopýrů; do přístavu Honolulu přicestoval netopýr západoamerický (Parastrellus hesperus) ze San Diega a netopýr večerní (Eptesicus serotinus) přejel z Koreje do Kalifornie. Tyto jednotlivé případy nedobrovolného zavlečení člověkem na jiný kontinent ovšem nikdy nevedly k nekontrolovanému šíření, vytvoření stabilních populací, ani hybridů s místními druhy netopýrů. Je to dáno komplikovaným způsobem rozmnožování netopýrů mírného pásma. Samci a samice žijí většinu sezóny odděleně, využívají i odlišné úkryty a k páření se slétávají na podzim na druhově specifická místa (tzv. swarming site). K těmto místům stejně jako k zimovištím, na kterých se obě pohlaví sdružují během zimního spánku, mají netopýři velkou sociální vazbu a opakovaně se na ně vrací. Cizí jedinci však takové znalosti nemají.

Netopýři jsou pro většinu lidí „neviditelní“, a to i přesto, že v letním období jich kolem nás létá poměrně velké množství. Noční způsob života a aktivní let jsou hlavními důvody, proč se počty netopýrů špatně zjišťují. Monitoring početnosti je proto dlouhodobě vázán na úkryty, kterým, jak bylo řečeno výše, jsou netopýři věrní a mohou zde vytvářet i několikatisícové agregace. V roce 1969 proto formulovali profesoři Gaisler a Hanák koncepční rámec monitoringu zimujících netopýrů, jehož cílem bylo získání spolehlivých dat o změnách početnosti populací jednotlivých druhů. Jeskyně zařazené do tohoto projektu patří mezi nejdéle sčítaná zimoviště na světě. Získaná data potvrzují významný růst početnosti zejména teplomilných druhů, jako je vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) nebo netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Stejně jako dříve zmíněné nové druhy české fauny netopýrů, jsou to druhy s centrem rozšíření v oblasti Středozemí a jejich početnost pozitivně ovlivňuje klimatická změna. Naopak pokles početnosti je zřetelný u netopýra dlouhouchého (Plecotus austriacus). Co však za tím stojí, není jasné. Populace dalších druhů netopýrů zimujících v jeskyních jsou dlouhodobě stabilní nebo jejich početnost fluktuuje často na různých lokalitách různým směrem. A jak to vypadá s druhy netopýrů, které nevyužívají jeskyně k zimování? Jejich početnost se daří sledovat až teprve s rozvojem ultrazvukových detektorů, které se k nám dostávají v devadesátých letech minulého století. Dlouhodobý monitoring prováděný detektory je však realizován pouze ve Spojeném království, a to díky aktivitám organizace Bat Conservation Trust. Výsledky jejich programu potvrzují růst početnosti druhů vázaných na stavby, například netopýra rezavého (Nyctalus noctula), netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) nebo netopýra nejmenšího (Pipistrellus pygmaeus). Další druhy netopýrů (např. netopýr večerní Eptesicus serotinus) vykazují víceméně stabilní vývoj. Podobný trend pozorujeme i v rámci našich výzkumů na jižní Moravě.

I když by se zdálo, že netopýři jsou na tom v Evropě a u nás dobře, opak je pravda. Jejich diverzitu a početnost ohrožuje řada rizik, mezi která patří zejména intenzifikace zemědělství, kácení původních lesních biotopů nebo stavba větrných elektráren. Klimatická změna sice posunuje areál nebo zvyšuje početnost některých druhů netopýrů, dlouhodobě však narušuje mikroklima zimovišť nebo časování jejich rozmnožování. To může mít dramatický dopad na všechny druhy netopýrů. Proto jen komplexní změna našeho přístupu k životnímu prostředí je správným řešením, které zajistí dobré životní podmínky netopýrům, a nejen jim.

Jan Zukal (1967), Ústav biologie obratlovců AV ČR, v.v.i.
Kateřina Zukalová (1982), Veterinární univerzita Brno, Ústav ekologie a chorob zoozvířat, zvěře, ryb a včel.