VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pojmem ochrana přírody nijak nemyslím žádnou organizaci, ale skutečnou snahu udržet stav našeho společného životního prostředí v dobré kondici.

Pro účely tohoto článku budeme označovat pojmem myslivost všechny podoby lovu a snahy o hospodaření se zvěří v průběhu doby. Poukážeme na nešvary, ale i na potřebnost výkonu práva myslivosti v dnešní době. Na to, že není všechno černobílé a že extrémismus při řešení těchto otázek (žádných!!) není dobrým rádcem. Tento článek si neklade za cíl provádět hlubokomyslné sondy a rozbory příčin nerovnováhy ve stavech zvěře (pro tuto chvíli myšleno zvěře ve smyslu zákona o myslivosti), která se projevuje očividnými škodami na lesní i nelesní krajině, na druzích rostlin a živočichů. Spíše se bude jednat o jakýsi reálný náhled očima poučeného uživatele krajiny (lesník a zároveň sám myslivec).

Myslivost funkce zbavená

Začněme tedy těmi nešvary. Forma výkonu práva myslivosti je v našich zemích v důsledku předchozího nedávného vývoje dosti specifická, tedy alespoň oproti zemím, kde nebyl politicko-společenský vývoj násilně přerušen kulturní revolucí. Nesnažme se posoudit, zdali to bylo špatně či dobře, spíše hodnoťme výsledky nebo spíše následky tohoto stavu. Základní skutečností, ze které se odvíjí většina negativ, je, že výkon práva myslivosti dostaly do rukou skupiny osob, které často neměly a nemají žádný vlastnický vztah (nebo jen velmi minimální) k půdě, na které myslivost vykonávají. Tím méně byli a jsou seznámeni s problematikou hospodaření na ní a stavem a ochranou krajiny. Tím se dostáváme do logického rozporu s jednou z primárních funkcí myslivosti, a tou je účinná regulace stavů zvěře. Když nic jiného, tak alespoň jak je formulovaná v zákonu o myslivosti v §§ 2 a 3, tedy ve vztahu ke stavu krajiny. Jakou motivaci má asi v tomto smyslu uživatel honitby? Riziko úhrady škod zvěří na polních a lesních kulturách, které by mohl požadovat hospodařící subjekt nebo vlastník, případně reakci orgánu státní správy myslivosti? Řekněme si upřímně, že pouze represe nejsou a nikdy nebudou dobrým motivačním nástrojem. Nehledě na to, že tato hrozba je často dosti teoretického a pofiderního rázu.

---
Demotivující disproporci mezi skutečnou škodou způsobenou zvěří na lesních porostech a skutečně požadovatelnou sumou za tuto škodu můžeme ukázat na reálném příkladu z Krušných hor. Zdejší jelení populace je již alespoň z pohledu početnosti jen stínem let minulých, kdy vidět stovky zvířat pohromadě nebyl zas až takový problém, přesto je situace stále velmi alarmující. Dostat a udržet ve zdejších porostech alespoň minimální zastoupení melioračních dřevin je věc nadmíru složitá a vyžaduje trvalou investici práce a materiálu do ochrany dřevin. Na drobných obnovních plochách uvnitř porostů jsou prováděny výsadby převážně jeřábu ptačího, ale také javorů, jedlí a buků. Kromě naplňování povinnosti vlastníka na zajištění povinného podílu melioračních dřevin jde především o tvorbu lokalit, ze kterých by se měly tyto dřeviny již samovolně šířit do okolních porostních struktur. Po celou dobu růstu, což je v našem případě minimálně 20 let, do okamžiku shopnosti tvorby semen je nutné udržovat oplocení funkční, to obnáší vlastní stavbu, pravidelné kontroly, každoroční opravy a za tu dobu minimálně jednu kompletní rekonstrukci stavby. Každý si dovede spočítat, že se jedná o finančně a v podmínkách Krušných hor i o mimořádně náročnou činnost. Vzhledem k tomu, že nelze udržovat veškerá oplocení v lesních porostech trvale funkční, nastane chvíle zeptat se, co dál. V našem případě máme bohatě odrostlou kulturu o výšce cca 5-7 m, tloušťce od 5-15 cm, kde se provedlo po zrušení oplocenek individuální oplocení nejnadějnějších jedinců. Ihned po tom došlo ke stoprocentnímu sloupání dřevin jelení zvěří. Škoda byla vypočtena dle platných předpisů a uplatněna u držitele honitby. Ten bez okolků škodu uhradil. Celková výše škody na dvou kotlících o celkové ploše do 0,2 ha byla vypočtena na částku okolo 7 tisíc Kč! S trochou nadsázky částka neuhradila ani náklady na cestovní výlohy a vynaložený čas spojený s administrací škody.

---
Rozsáhlý komplex dubových porostů na jižní Moravě je dlouhodobě narušován značnými škodami způsobenými zejména černou zvěří. Ta se tam sezónně stahuje z okolních polních honiteb. Rozryté obnovní plochy, likvidace úrody žaludů, ničení oplocenek, to je denní chleba tamních lesníků a nejen jejich. Širší území spadá správně do čtyř honiteb. Z toho dvě jsou honitby společenstevní a dvě jsou soukromé v nájmu. U jedněch převažuje lesní půda, u dalších se jedná spíše o polní honitby s rozptýlenou zelení sahající do okrajových lesních partií. Kamenem úrazu je fakt, že zatímco podle evidence ulovené zvěře některé honitby loví vyšší desítky až stovky kusů černé, sousedící uživatelé loví pouze jednotky. To je situace, které si zvěř musí všimnout. V konečném důsledku to znamená, že v dané oblasti se naprosto nedaří jakkoli snižovat stavy. Nekonečné hodiny věnované jedněmi myslivci, přijdou zcela vniveč vzhledem k nečinnosti druhých. Sám černou lovím a vím, kolik hodin a bezesných nocí připadne průměrně na jeden kus. Je to řehole, vyžaduje zaujetí, za které náleží také uznání. Nepoučeným kritikům bych jen doporučil, vezměte si pušku a jděte to zkusit! Neulovíte nic a padne na to veškerý váš volný čas.
---

Takto se nám často myslivost zformovala do samostatné zájmové činnosti účinně se bránící vazbám na okolní reálný svět. Říkám často, protože stejně jako se najdou fušeři a lajdáci ve všech oborech lidské činnosti, tak se najdou „bouchalové“ mezi myslivci. Znalosti, odpovědnost a snaha nejsou výsadou pouze vlastníků! Zcela jistě nalezneme příklady dobře vedených honiteb. Bohužel v myslivosti platí pravidlo, že pokud se dobře nechová i váš soused, znehodnotí takto vaše snažení a výsledek nebude stát za moc.

Proto je současný obraz naší myslivosti takový, že naprosto není schopna plnit nebo prostě neplní svoji společenskou funkci. Nevyčíslitelné škody na lesích, limitující jejich přirozenou obnovu a pestrou druhovou skladbu, dále značné zemědělské škody, rozryté louky, sady, zahrádky a městské parky, škody na drobné zvěři, ptácích, drobných živočiších a tak dále, to jsou důkazy nefunkčního stavu dnešní myslivosti. A to jsou jen přímé škody. Kdepak jsou vyčísleny náklady na zbytečně vynaložená opatření, která mají škodám bránit? Důkazem, že tento stav je takto vnímán celospolečensky a že je potřeba skutečných změn, je jistě několik desítek let trvající a dokola se opakující diskuse (zatím nepřinášející vůbec nic) a snaha změnit tento stav úpravou příslušných právních předpisů.

Takto bychom asi mohli očerňovat myslivost asi velmi dlouho, ale uberme plynu a zkusme se na věc podívat i z druhé strany, v rámci nějakého rozumného kompromisu. Nelze zpochybnit názor, že také zvěř, která je jablkem sváru, je pevnou součástí přírody a krajiny, ve které žijeme a pracujeme. Nelze si dost dobře představit zamlžené podzimní ráno na svazích hor bez zatroubení jelena. Proběhne vámi vlna směsi emocí, strachu, obdivu a souznění s přírodou, která se takto hlásí o své místo. Máte chuť se plížit porostem a alespoň jej zahlédnout. Pro tuto chvíli nemyslíte na nic jiného a ostatní pocity jsou upozaděny. Je to krásný a silný tvor, který si zaslouží obdiv. Co na tom, že vám včera večer sežral bukovou výsadbu (ano já vím, že v říji nežere, berte to jako příměr). Ale všeho s mírou. Zítra, až půjdete skrz poničené výsadby nebo okusem zničenou přirozenou obnovu dřevin, budete prskat jako starý jezevec. Takto se lze v této problematice názorově zmítat od kraje ke kraji, nebo jak se u nás na Ostravsku říká „od štusa ke štusu“ (přeloženo - od levé stojky k pravé stojce - vzpěry v rubání). Je tedy potřeba naleznout kompromis.

Jak na početní stavy zvěře?

Alfa a omega celého sporu je početnost zvěře. Je jasné, že ten, kdo myslivost, resp. lov vykonává, chce mít zvěře více, než ten, kdo se na celou věc dívá prizmatem okousaných či oloupaných stromků či poškozené kukuřice. Jaké jsou únosné, nebo řekněme optimální stavy zvěře například v lesních ekosystémech? No jednoznačně takové, které umožní přirozenou, spontánní obnovu lesa a všech dřevin, které by tam za normálních okolností měly být. Vycházím z primitivní úvahy, že les zde byl a obnovoval se dávno před tím, než pračlověk Janeček vynalezl myslivost. Proč stále trváme na hře čísel? Jako bychom byli schopni stanovit tuto hranici. Na různých místech, při různých podobách lesa je tento počet vždy různý, ale kritérium je jasné, tak proč se jím neřídíme?

---
Na odborné exkurzi (pořádané někdy kolem roku 2010) jsme byli zavedeni pracovníkem správy NP Šumava do porostů v Královském hvozdu. Všichni lesníci ihned postřehli bohatou přirozenou obnovu jedle bělokoré, která zde intenzivně odrůstala, a to bez jakékoli ochrany. Na otázky ohledně početních stavů zvěře se nám dostalo krásné odpovědi, ke které nebylo co dodat kvůli jednoduchosti přístupu k řešení podobně zapeklitých otázek:

„Vážení kolegové, já vůbec nevím, jaké máme početní stavy a po pravdě mě to vůbec nezajímá, ale myslím, podle toho co vidíme, že jsou nyní tak akorát.“
---

Jen lovná zvěř působí škody?

Přítomnost druhů zvířat (záměrně jsem nepoužil výraz zvěře) v krajině s sebou přináší i jejich projevy, což mimo jiné znamená, že sem tam něco sežerou nebo ulomí, s tím je třeba počítat. Nesmí však docházet k fatálním škodám na majetcích a samozřejmě také na krajině samotné. V tomto směru je potřeba si rýpnout také do vlastních řad. Jak jsme na tom například s bobrem evropským? Není tomu tak dávno, asi tak 25 let, co jste museli zajet do Skandinávie, nebo aspoň do Německa někam ke Schwerinu, abyste na jezeře navečer možná zahlédli bobří hřbet a zaslechli plácnutí do vody. Tehdy bych nevěřil, že se může situace úplně otočit. Jak přesně se to stalo, nevím, ale dnes můžete tohoto tvora spatřit téměř všude. I na těch nejmenších stokách podél silnic (jednu takovou mám kousek od domu). Tam, kde je vodní plochy více, najdete pobytových znaků velké množství. Hodně stromů leží podél vody, s charakteristicky ohlodanými pařezy a větvemi. Bohužel se často jedná o ty nejkrásnější, ve všech směrech nejcennější staré jedince. Ano, nahradí je nové, tento způsob obnovy lesa je pro lužní krajinu normální. Ale my nežijeme v normální krajině, někde je doprovodné liniové zeleně hodně, někde však děkujeme za každý strom. Je třeba si také uvědomit, že tento strom byl jistě důležitý i pro jiné tvory. Je potřeba připomenout, že tyto škody nemá přímo na svědomí myslivost. A šlo by hovořit i o jiných druzích. Budeme s tím něco dělat? V těchto případech by bylo možná vhodné použít úsloví „pro stromy nevidíme les“.

Je možné takovou situaci regulovat? Je myslivost nezastupitelná?

Nežijeme v normální krajině, kde by fungovaly všechny možné autoregulační mechanizmy. Naši středoevropskou krajinu jsme si tak dlouho ohýbali k obrazu svému, až jsme ji úplně ohnuli. Úplně jsme změnili její tvář, voda teče jinam a jinak, změnili jsme druhovou skladbu společenstev rostlin a živočichů. Některé druhy jsme z krajiny přímo vykázali, jiné potichu samy utekly. Některé druhy jsme povznesli na vyšší úroveň, a to často až do té míry, že nám samým nyní škodí nebo působí těžkou hlavu. To vše velmi často bez valných znalostí a představ, co vlastně činíme. Nesnažme se tedy nyní trvat na principech nezasahování do ní. Jak by si dnes asi mohla sama pomoci. Ne, už nemůže, sami jsme toho příčinou a myslivost je nepochybně jednou z nich. Uzurpovala si právo rozhodovat o bytí a nebytí druhů zvěře podle své chuti. Není to tak, že by byla vždy a za všech okolností ochránkyní božích tvorů a jejich zákonů, nikoli. Přesto se této činnosti nemůžeme nyní jakkoli zbavit, nebo se od ní alespoň distancovat. Bez myslivosti a aktivních, poučených myslivců se neobejdeme, dnes více než kdykoli před tím je třeba využívat myslivost přesně k tomu účelu, jaký sama hlásá. A to je hospodaření s bohatstvím zvěře v krajině. Myslivost může ostatně zajistit přijatelné stavy zvěře, jak je tomu například v sousedním Rakousku či Německu. Musí se však dosáhnout toho, aby členové mysliveckého cechu vykonávali, a to bez výjimky, tuto činnost s vědomím zodpovědnosti ke stavu okolní krajiny. Jestli je v tom i blažené uvědomění si vlastní důležitosti, proč ne, to k tomu patří. Je ale třeba být na co hrdý! Jak již bylo uvedeno výše, je nutné, aby takto činily bez rozdílu všechny organizační složky myslivosti. Lov a regulace stavů, jako základní nástroj hospodaření se zvěří, by měl být v rámci oblasti uplatňován všude stejně intenzivně. Zvěř ráda a často migruje, nebo se alespoň snaží stěhovat tam, kde se má lépe. S tím souvisí jednak klid, dostupnost potravy, ale také intenzita lovu. Zvěř pozná, kde je lovena a kde ne. Studie na toto téma byly realizovány. Kromě lovu samotného je ale jistě možné, aby sami držitelé honiteb vytvářeli nebo alespoň nutili vlastníky a hospodáře činit krajinu celkově vhodnější pro pobyt zvěře. Nikdo nechce, aby se z myslivců a lovců stali ozbrojení brigádníci, nicméně lov a ostatní činnosti by asi měly být v rovnováze. V lesní krajině se to děje vytvářením vhodných okusových ploch a linií dřevin podél lesních cest a rygolů, výsadbou, řízkováním, ponecháním bezlesé plochy. Na nelesní půdě je to snaha o tvorbu linií zeleně, správnější uspořádání kultur a podobně. Takto se vytvoří i přijatelnější prostředí pro drobnou zvěř a ptactvo. Je jasné, že možnosti samotného držitele honitby jsou v tomto ohledu omezené, ale domluva s vlastníky a nájemci je jistě možná a je zde také řada dotačních titulů, které můžou řešení situace usnadnit. Jde často jen o překonání vlastní pohodlnosti, protože je snadnější někde vyklopit vlečku čehokoli, než vyjednávat a shánět, případně sám konat. Odbornou stránku takových projektů a aktivit je možné vždy projednat na řadě míst, ať už u samotných hospodařících subjektů nebo na příslušných úřadech či regionálních pracovištích ochrany přírody. Dobrá vůle a snaha není nikdy zcela odmítnuta, ale i kdyby ano, tak řešení nastalé situace je minimálně morální povinností držitelů a uživatelů honiteb. V opačném případě mohou tuto dobrovolnou činnost opustit a věnovat svůj čas jiným aktivitám a uvolnit tím místo mladým a znalým. Myslivost není povinnost!

Pavel Kolibáč, AOPK ČR, lesník ochranář, v minulosti i myslivec, takže člověk s pohledem z obou stran „barikády“.