VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krásný moravský časopis Veronica čtu již od prvního čísla. Brzy to bude už čtyřicet roků. Když začal vycházet, objednal jsem jej, jako tehdejší vedoucí přírodovědeckého oddělení Severočeského muzea v Liberci, do jeho knihovny. Čítal jsem tehdy i tematicky podobný český časopis Nika, a články ve Veronice se mi zdály - nevím, je-li to to pravé slovo - hlubší; bylo patrné, že jejich pisatelé mají přírodu opravdu rádi. „Nejduchovnější“ se mi zdála rubrika Krajina mého srdce. Tu jsem vždycky přečetl jako první. Rád jsem měl i „ptačí“ články svého přítele Karla Hudce, kterého jsem znal již od konce čtyřicátých let z exkurzí tehdejší Československé ornithologické společnosti. Byl jsem tehdy, v roce 1948 v patnácti letech jejím nejmladším členem. Dnes, po pouhých třech čtvrtinách století, jsem „služebně“, tedy délkou svého členství, již členem nejstarším. S Karlem jsme si psávali a on mě několikrát vyzýval, abych i já napsal do Veroniky o krajině svého srdce. Měl asi na mysli Jizerské hory, protože věděl, že jsem o nich napsal knihu. S těžkým srdcem jsem to odmítal, asi proto, že krajinou mého mládí nebyla krajina, ale město. Praha. Miloval jsem svoje rodné město. Ještě před válkou jsem s otcem chodíval po Starém Městě pražském, Malé Straně a Hradčanech a on mně ukazoval jejich starou krásu. Za války jsem se starou Prahou toulal většinou už sám. Tehdy bylo všechno tišší, temnější, tajemnější. Znával jsem průchody mezi jednotlivými domy a ulicemi, vcházel do dvorů v domech starých ulic. V nich sedávali staří lidé a povídali si. Malostranské zahrady byly ještě volně přístupné, do Jeleního příkopu jsem se tajně spustil ze zdi u letohrádku královny Anny. Někde jsem se jako chlapec i trochu bál. Za tmy bych se asi neodvážil projít „středověkým“ průchodem, který vedl zpod mariánského kostela U Kajetánů v Nerudově ulici do sousední Thunovské ulice, odkud stoupaly dlouhé Zámecké schody vzhůru na Hradčany. Bál jsem se, že by mě v té šeré prostoře mohla dávná zapomenutá noční stráž propíchnout halapartnou. Ještě dnes bych asi dokázal vyjmenovat názvy všech ulic staré Prahy na levém i pravém vltavském břehu. Dávné kouzlo ale zmizelo. Kdysi tichými ulicemi dnes halekají desetitisíce cizinců, domy i průchody jsou zamčené, zamřížované, v malostranských bytech, kde žili staří Pražané, dnes bydlí poslanci, zbohatlíci, snobi.

Karlovi Hudcovi jsem se o mnoho let později písemně omluvil za to, že jsem nesplnil jeho dávnou prosbu, aby se dozvěděl o krajině mého srdce. Napsal jsem to v roce 2017 do laudatia et iubilatia ke Karlovým devadesátinám, o které mě požádala redakce Veroniky. Ta věnovala toho roku celé 4. číslo časopisu Karlovu životnímu jubileu. Jenže Karel si již nic z toho nepřečetl. Zemřel několik dní před vydáním časopisu, na vysázeném textu již nebylo možné nic změnit. A je to vlastně dobře. Celé číslo bylo radostné a veselé, jak si to Karel zasloužil, chmurné a posmrtné věty tam již nenašly místo.

Možná ale, že právě nyní nadešel čas, abych Karlovo přání splnil. Čas Jizerských hor, mé další, již ne dětské, ale mladistvé lásky. Redakce Veroniky se na mne nyní znovu obrátila se žádostí o napsání textu o krajině mého srdce. Nebudu se již na nic vymlouvat, ale nebudu ani, jako devadesátiletý stařec, dolovat z paměti dávné zážitky. Nabídl jsem Veronice pradávný popis své první cesty z Knihy o Jizerských horách na nejkrásnější místo světa, kterým pro mne, jako šestnáctiletého kluka, byla v srpnu 1950 Velká jizerská louka. Rozlehlé osamělé vrchoviště, kterým protékala jantarově zbarvená řeka Jizera a dělila toto rašeliniště spravedlivě mezi dvě země, Čechy a Polsko. Ta krajina byla tehdy pro mne ztělesněním všeho krásného, všech dalekých severských krajin, tajgy a tundry, po kterých jsem hluboce toužil, ale věděl jsem, že je za časů vězeňského komunistického Československa, obtočeného ostnatým drátem, nebudu moci nikdy navštívit a spatřit.

Srpen, měsíc hořkých vůní

Jediný zvuk se nese nad srpnovými močály: suchý šelest křídel vážek. Velcí tvorové nestvůrných jmen aeschna a sympetrum létají nad nepohnutými hnědými vodami, zrcadlí v nich pestrá těla a kralují uzavřenému světu jizerských rašelin tak, jako kdysi druhohorní ptakoještěři vládli teplým oceánům. Ze zelených houpavých koberců rašeliníku stoupá víc než kdy jindy hořká, téměř tropická vůně. Suchopýry na březích tůní jsou tehdy nejkrásnější: bílými vlásky kývají z močálu a daleko jsou doby, kdy tam stály ve studených červnových deštích s nehezkými tmavými květenstvími.

Srpen přináší do Jizerských hor i hebkost stárnoucího léta, horského podletí. Za takových dnů jsem poprvé v životě spatřil Velkou jizerskou loukou. Památný měsíc a památný den - od té doby miluji Jizerské hory. Po válce jsem dojížděl s rodiči z Prahy do Horního Polubného. Školní prázdniny tam bývaly krásné: celé dny jsem chytal po lukách do sklopek ptáky a hleděl k severu k neznámým horským lesům. Jednou časně ráno jsem se vydal na cestu. V kapse jen chléb, sýr a starou vojenskou speciálku listu Harrachov. Věděl jsem pouze, že musím dojít do jizerských močálů, lákalo mě jejich tajemné jméno.

Netušil jsem, jak rašelinný močál vypadá, nevěděl jsem, jak je to daleko: moje mapa končila Jizerkou. Stálo na ní tehdy ještě o pár domů víc než dnes. Z Jizerky jsem vyšel Lasičí cestou, přešel jsem Střední hřeben, cesta se stočila k severu a klesala do údolí Jizery. Náhle skončila ve vlhkém nepěstěném lese. Překonal jsem chlapecký strach a nazdařbůh se pustil do dalekých bezcestných lesů. Nemohu dnes již říci, kudy jsem bloudil, křižoval jsem asi důkladně, protože cesta se mi zdála nekonečná. Vlastně: nevěděl jsem ani přesně, kam jdu, doma mi jen řekli, že slavný močál, kterým protéká řeka Jizera, je v hraničním údolí na druhé straně Středního hřebene.

Ještě dnes, po mnoha desetiletích, přicházím občas do míst, o kterých bych přísahal, že jsem na nich již kdysi stanul - tak pevně se mi vryly do paměti útržky obrazů mé první bludné pouti jizerskými lesy. Pro mne to byla skutečná dobrodružná výprava do neznámé tajgy a nemusel jsem se stydět před starými cestovateli v kanadských pralesích: podobně jako oni jsem nevěděl, kam dojdu a co na mne cestou čeká. Půda v lesích začínala měknout a houpat se, několikrát jsem zapadl do hluboké lesní rašeliny. Neznal jsem tehdy ještě místa, kudy lze projít. V rašelinných smrčinách se začala objevovat první kleč a brzy přede mnou stála nepropustná hradba kosodřeviny, vysoká tři metry. Zdálo se, že chrání jizerský močál jako šípkové růže pohádkový zámek.

Vstoupil jsem tedy do nejhustší kleče a se starodávným kompasem neúchylně postupoval k severu. Dnes vím, že jsem čirou náhodou zvolil tu nejhorší a nejdelší cestu klečí: prodíral jsem se stovky metrů spletí větví a kořenů právě v místech, kde jsou kosodřevinná pole na okrajích močálů nejmohutnější. Kleč byla vyšší než já, ztratil jsem pojem o čase a zdálo se, že mě močál i kosodřevina beze svědků pohlcují. Tím krásnější byl konec toho plahočení: náhle, bez varování a vodních zvuků tekla dva kroky pod mýma nohama v hloubce bez hlesu rudohnědá řeka. Dodnes si pamatuji místo, kde jsem tehdy vyšel z nekonečných klečí, které tam sahají až na sám břeh Jizery. Před užaslýma očima se rozevřela nejkrásnější krajina světa: nevídaná, nebeská mísa nádhery. Pamatuji si jasně ten okamžik, je takových v životě jen málo. Uzavřen v modrých lesích ležel žloutnoucí močál. Nad rudočernými vodami slepých ramen a tůní se skláněly rašelinné břízy. Průzračná řeka se vinula v širokých obloucích a obnažovala rozlehlé písčité břehy. Svítily neporušenou bělostí a na jejich okrajích stály husté sivé jalovce. Na druhém břehu mizely tmavé stěny rašeliny v hlubokých vodách Jizery. Zelený rašeliník. Jednotlivé obrovské smrky. Trávy a nesmírné ticho. Osamělost. Indiánský kraj do nedohledna. Nikdy předtím a nikdy ani později od té doby na mne žádný kraj tak hluboce nazapůsobil. Celistvost, svrchovaný severský mír. Jako ve snách jsem šel rašeliništěm Velké jizerské louky stále vzhůru, nesmírně chlapecky pyšný a vděčný, že jsem ten kraj objevil sám. V písečných jesepech žili velcí bílí pavouci slíďáci a z rašelinných tůní vyletovaly divoké kachny. Jen tesané hraniční kameny občas připomínaly, že kdesi žijí lidé a že na druhém břehu Jizery leží již jiná země. Krása rašeliniště a opuštěnost neznámého kraje mě přitahovaly magickou silou: šel jsem stále dál od domova, nevěda kam, proti proudu řeky do nitra hor.

Přecházel jsem z českého břehu na slezský a zase zpět a Jizera se vinula stále v nekonečných zákrutech. Pak louka končila a řeka tekla hustým lesem. Prošel jsem i jím a nad ním se rozevřel horní živý močál Jizery. Několikrát jsem do něho zapadl tak hluboko, že jsem myslel, že se již odtamtud nedostanu. Celý den jsem nepotkal člověka, ba ani náznak lidské cesty. Zubožený a hladový jsem se v tmavnoucím odpoledni vlekl neznámými lesy, často po kolena ve vodě. Věřil jsem, že někam přece musím dojít, že z lesů vyjdu na cestu. Vím také, kam jsem nakonec tehdy došel: náhle se les rozestoupil a stál jsem na místě zvaném Předěl, pod horou Quarré, daleko od Horního Polubného a rodičů. Domů mně zbývalo sedmnáct kilometrů. Doplazil jsem se tam za tmy. Byl to tehdy jeden den za mnohé - blažený den jizerskohorského srpna. Večer po takovém naplněném dni: blažené usínání. Pod zavřenými víčky přecházely trhavými pohyby obrazy veliké krásy, zelené močály, nekonečné lesy a tiché indiánské vody.

(Miloslav Nevrlý, Kniha o Jizerských horách, str. 98-100, Vestri 2007)