VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Třebíčsko - meziříčský syenitový pluton je takové geologické srdce Česka, a to díky svému tvaru, díky červené barvě na geologických mapách i díky poloze blízko česko-moravské hranice. Pluton, pro připomenutí, je velké těleso lávy ztuhlé dávno v hlubinách, které se mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím dostalo později na povrch. Tento pluton se nám ovšem v nedávných negeologických dobách poněkud proměnil, i když jen na papíře, neboť jednak už se jmenuje jen třebíčský a jednak je hornina, která jej tvoří, nověji nazývána durbachitem.

Tak jako tak jde o horninu příbuznou žule, ovšem se zvláštními vlastnostmi, z nichž jednou je velká odolnost. Díky ní se durbachitové balvany rády derou na povrch a vytvářejí tzv. polní kazy - místa uprostřed polí, kde pole muselo ustoupit skále. Vznikla tak „ementálová krajina“, kde dírami v sýru polí jsou plošky vystupujících balvanů, někde s jedním keřem šípku, ale třeba i bez něj, jinde s desítkami až stovkami borovic. A těch plošek je opravdu požehnaně a často husto, k tomu si přidejte rybníky i rybníčky, malebné malé vesničky s kostelíky, hrubě písčité lesní i polní cesty, občas suché meze - a rázem z toho máte jednu z nejkrásnějších krajin Česka.

Jenže nezdolné durbachity umí kouzlit ještě jiným, možná ještě magičtějším způsobem než jen na rozlehlých polích. A to naopak ve stísněných údolích řek, konkrétně především řeky Oslavy. Zatímco běžně jsou rozměry balvanů v řekách, a to i v řece Oslavě, řádově v decimetrech, tak tvrdohlavé durbachity tvoří prostě říční superbalvany o rozměrech metrů. Takové kapitální kusy v českých řekách najdete opravdu jen výjimečně, a když, tak spíše jednotlivě. Třeba ale hned pod Velkým Meziříčím jich najdete desítky na několik kilometrů dlouhém úseku. A jak jsou tyto balvany velké, tak jsou i vysoké, a jak jsou vysoké, tak nebývají běžně přelévány říční vodou, snad jen výjimečně, za opravdu velkých povodní.

Kombinací své velikosti a výšky a tím, že nejsou oplachovány vodou, vytvářejí unikátní ekotop - neživé přírodní prostředí mající podobu přírodních skalek uprostřed řeky. Často jsou porostlé rozchodníky, takže kolem poloviny června se tyto kameny žlutě rozsvítí stovkami špičatých hvězdiček. V běžném roce by to bylo přibližně v době, kdy vychází druhé číslo Veroniky, a ačkoli nejspíš v letošním urychleném roce pokvetou rozchodníky dříve, určitě stojí tyto vodní skalky, poněkud připomínající japonskou zenovou zahradu, za viděnou kdykoli v průběhu roku.

A určitě nesmíme opomenout, že řeka Oslava se prokousává tvrdými durbachity také jen malý kousek od Tasova. Tam se narodil a žil Jakub Deml, ale působil tam a také bydlel trochu méně známý Stanislav Vodička. A právě jeho slovy se můžeme s majestátním velkobalvanitým úsekem Oslavy rozloučit. Slovy, která určitě zní jako pozvání: „Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.“

Roman Barták