VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Chtěl jsem vstát brzo ráno, ale úplně moc to nevyšlo. Posezení na jedno pivo se trošku protáhlo a byl jsem rád, že jsem hustou tmou vůbec dojel na kole v pořádku domů a vstávání tak šlo ztuha. No, kosu mám půjčenou, budu muset zapomenout na ranní rosu a zvládnout o maličko víc palčivého slunce. Je to celé vlastně bláznivý nápad. Tři dny zpátky jsem sekal zahradu pojezdovou sekačkou a tráva tolik povyrostla, že sekačka jen kuckala a přerostlou trávou se každou chvíli zadusila. Co s tím? Berme to jako výzvu. Stejně se chci naučit kosit. Žádný křovinořez, pěkně nabroušeným ostřím model smrtka. Kdybych totiž uměl kosit, mohu si splnit svůj sen. Pěkně se ráno postavit s chlapama do řady a kosit karpatské louky jako na fotografiích Ferdinanda Bučiny. Mezi ně nemůže člověk přeci přijít jako úplný elév. Musí se s kosou už trošku umět ohánět. Myslel jsem to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Nakonec jsem se toho za celý den s kosou mnoho nenaučil. Jen jsem se na slunci do růžova připekl a rameno mě bolelo jako čert. Moc jsem se svému snu o horských loukách nepřiblížil. Ale smutný nejsem. Vždyť se do výšky nevypínají jenom Bílé Karpaty. Není to dlouho, co jsem Karpaty s batohem na zádech přecházel, ale ty Malé. A na jednou, úplně jiný pocit, než v těch Bílých. Jsou tady také louky, ale jiné. Asi za to můžou huncokári. Kdo že to je? Tak to si poslechněte.

To, co u nás dělala Marie Terezie, dělali na Slovensku Pálffyovci. Do zanedbaného pohoří Malých Karpat pozvali v 17. století zkušené lesníky z Rakouska a Bavorska. Přešli ve své době neuvěřitelnou dálku za příslibem svobodného života. Uprostřed denním krokem vyměřeného dílu pralesa si založili své usedlosti. Starali se o les, káceli, ale i sázeli stromy, chránili majetek před zloději a pytláky a hory v podstatě neopouštěli. Vesnice jim nechyběly, chodili tam jen v nezbytných případech ať už služebně, nebo za nákupy, a samozřejmě do kostela. Přesto, že žili od sebe na kilometry, cítili se jako jedna rodina. Zachovávali si svůj jedinečný jazyk, katolickou víru a etnickou i kulturní odlišnost od ostatních obyvatel. Pohřbívat se nechávali u svých samot a život v horách je naučil nejen respektu k přírodě, ale i soudržnosti. Vzájemně si pomáhali, manželství uzavírali jen mezi sebou a v rámci své komunity si vystačili i při většině dalších životních události. Kde vlastně vzalo původ to jejich divné jméno? Huncokári? No, oni by o sobě sami asi hovořili jako o holzhackerech. Holz je dřevo a hacke sekera. Česky bychom tedy asi řekli dřevorubci. Německé slovo se nejdříve zkomolilo na holcokári a pak se znělé l postupně foneticky měnilo na měkkopatrové n. Tak vzniklo jméno huncokári, ve kterém by dřevorubce už nikdo nehledal.

Typickým znakem pro huncokáry bylo prý také bafání z fajek, které dle vyprávění pamětníků nevytáhli z pusy celý den muži, ba dokonce ani ženy. Ženy držely krok nejen v kouření a šňupání tabáku, ale s muži vykonávaly společně i veškerou práci, ve které si byli rovnocennými partnery. Za službu měly rodiny k dispozici dům se zahradou, palivové dřevo a les, ve kterém mohli pást stanovený počet krav dávajících tolik mléka, až se tradovalo, že huncokári mají víc másla než chleba. Na zimu ale potřebovali pro dobytek seno a pěstovali samozřejmě pšenici a také ječmen a oves. A tím se dostáváme zpátky k současným loukám. Pro obyvatele jedné samoty (většinou dvě až tři rodiny) stačila pro zajištění vlastní obživy přibližně plocha dvou hektarů. Proto jsou louky, které se v místech jejich usedlostí zachovaly, tak malé.

Rozpad Rakousko-Uherska rozbil zavedené pořádky, ale huncokári žili v Malých Karpatech v podstatě stejným způsobem života až do druhé světové války. Tehdy se jim stal osudným jejich německý původ. Jako říšští Němci museli muži rukovat do armády. Těm, co přežili, byla po válce přisouzena kolektivní vina a většina byla deportována do Německa. Jako by se „lesní lidé“ o věci mimo hory zajímali. Ale ani tato křivda nedokázala huncokáry z Malých Karpat vymazat. Kdo umí číst, vidí jejich stopy v bukovém pralese, kterým se vinou málo postřehnutelné stezky, ve studánkách a nepatrných zbytcích zaniklých staveb na loukách, které jsou od sebe vzdáleny tak právě na délku chůze od rána do soumraku. Ostatně mnohé z míst dodnes nesou jména původních obyvatel. A samozřejmě si v každé místní hospodě můžete dát nějakou „zaručeně pravou“ huncokárskou specialitu. Nemám moc rád termín ráz krajiny, ale tady to sedí perfektně, ráz krajiny Malých Karpat je prostě „huncokárský“.

Louky Malých Karpat jsou tak malé, že dělají čest jménu svého pohoří. Žádná výzva pro zdatné sekáče. Ale stejně bych se to s tou kosou naučit měl. Svět je vážně neuvěřitelně pestré místo pro život.

David Veselý