VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Mám štěstí, že srdce má dvě komory a dvě síně, protože kdyby se uvnitř něj nacházel jen jediný prostor pro krajinu, kterou mám rád a považuju ji svým způsobem za své životní prostředí, začínalo by se vlastně hned loučením s místy, která by se do něj nevešla. Ale já mám srdce velké a mohu v něm tak vedle sebe nosit odlesky krajin různých, se kterými jsem měl možnost se v životě potkat, trochu v nich zakořenit a poznávat je i dál. Ty krajiny jsou vlastně i dost různé, a protože jsem asi trochu vlaštovka, potřebuju je všechny k tomu, abych mohl být na světě doma. Vždycky, když na vlaštovky koukám, říkám si, kde vlastně doma jsou. Tam, kde si staví svá hnízda? Tam, kde přečkávají zimu? Myslím, že vlaštovky jsou doma na obou těch místech a dokonce i na cestách mezi nimi. Krajin mého srdce je také víc. Ty, do nichž vedou mé kořeny, kde cítím oporu a skálu pod sebou, a ty, kde načerpávám a vydávám životní sílu. Ty, které teprve poznávám, a pak ty, které jsem ještě nenavštívil, sním o nich a možná je nikdy ani neuvidím. V některých chvílích jsou důležité stejně jako ty ostatní, někdy dokonce možná ještě důležitější, a je nutné, aby zůstaly tak, jak jsou, prostory prázdnými, navštěvovanými jen v představách. Pořád ale asi mluvím vlastně dost abstraktně, zatímco všechna ta místa mají v mém srdci zcela konkrétní podobu, o kterou bych se chtěl podělit a pokusit se ji zprostředkovat.

Nuže, kořeny. Ty mé vedou na místo, kde jsem vyrůstal, do jihočeských Prachatic, do osmého patra paneláku na sídlišti v Národní ulici, odkud je ten nejkrásnější výhled na monumentální horu Libín a další kopce, které tohle napůl renesanční a napůl normalizační městečko v dolíku obklopují. Už tady se ty kořeny rozvětvují. Jedna jejich část míří právě do těch kopců, kde pro mě vždycky sídlilo tajemno, protože tam, za Libínem, tam začíná Šumava. Tam teče divoká zlatonosná Blanice, tam jsou lesy, kde jsou smrky doma a kde jsou houštiny plné ryzců, které mi jako první ukazoval táta. Mléko ryzců, šumění a barva Blanice, vůně smrkového lesa, kupy mravenišť a louky na svazích nad řekou, to jsou látky, ze kterých jsem rostl a pořád rostu, když se vzácně vracím. Stačí mi zavřít oči, abych byl přímo tam, stačí se zaposlouchat do ticha v sobě a tu řeku opravdu slyším. Nejsem v tu chvíli vlaštovka, ale pstruh. A mým domovem je ta tišina za balvanem v řece pod obrovským starým smrkem, který ční až nad okolní skály kaňonu Blanice.

Druhá část kořenů ale sahá po rovinách. Převalila se přes Kobylí horu na západě a klesá do Českobudějovické pánve. Ví přesně, kam míří. K Hrbovu mezi rybníky a zapomenuté aleje bývalé Netolické obory, k Netolicím, odkud pocházejí oba mí rodiče, a pak dál, až na Zbudovská blata. Jestli je výhled na Šumavu místem, kde jsem se narodil a kde jsem sníval jako kluk, pak hráze rybníků se staletými duby, břehy potůčků vonící kopřivami a mokré louky, nad kterými krouží své piruety čejky, zapadají do nich navečer hejna husí, a kde z rákosí zpívají rákosníci, to jsou místa, kde jsem vyrůstal a měnil se v muže. Tady jsem sám ulovil prvního kapra, věděl, na jaké skále hnízdí výři, kde kvete lýkovec a na jakém poli najdu největší vltavín. Tady mě naši učili hrabat a pálit listí z ořešáků, které lemují zahradu mého dětství. A já doufám, že to pořád ještě umím.

I sem se teď můžu vracet jen občas. Vidím, jak se krajina mění, tady občas cítím, že jsem ji opustil, ale také, že jsem udělal chybu, když jsem si dost nevážil hrouzků a raků v potoce, protože jednoho dne prostě zmizeli a s nimi jako by zmizela i část mého života, která se nikdy nevrátí. Tady nejsem pstruh, ale poslední rak skrytý pod kořenem v tenčícím se čůrku vody, které pořád ubývá. Tady jsem poprvé ucítil, že i já sám jednou z té krajiny zmizím, a že i ona se může doopravdy proměnit, že nic v ní nakonec není trvalé. Jednou jsem právě tady zastrčil do vykotlané dutiny v dubu svůj pytlácký bambusový prut a už jsem ho nikdy nenašel.

Zatímco krajina mých kořenů je zelená a plná stínů, další krajina je holá a rozpraskaná jako kmen starého stromu, kamenitá, vyprahlá a svým způsobem nevlídná. Aby člověk viděl její život, musí se sklonit a přitisknout, aby mohl stát a jít, musí napřed klečet. Objevil jsem ji vlastně náhodou, na cykloturistickém výletě našeho prachatického gymnázia. Pan učitel Čermák, šlachovitý sportovec, nás tehdy vzal do kempu Šimuni na ostrově Pag. To byl rok 2004. Od té doby se na Pag vracím, prozkoumávám každý jeho kout a mám pocit, že jestli jsem někdy žil v minulém životě, pak tam.

Pag je bílý ostrov plný kořenitých vůní, stínů v puklinách vápence, ovcí, které se polodivoce potulují po žíznivých planinách a okusují trnité keříky, a tisíciletých olivovníků. Také lidé tu jsou už tisíce let. Velká část ostrova je celoročně vystavena silným větrům, které vanou z pevniny a dovolí vyrůst jen vegetaci z dálky neviditelné, takže připomíná poušť. Opačnou stranu ostrova bičuje slaný vítr plný moře. Jen tam, kde vítr nefouká tak silně, se udržely stromy, ostrá tráva, nebo rákosí podobné bambusu. To dominuje střední části ostrova, kde lidé v mělké laguně u hlavního ostrova města zadržují mořskou vodu, aby ji slunce proměnilo v krusty soli. Další části ostrova lidé proměnili v pastviny a rozdělili je nasucho skládanými kamennými zídkami, u kterých se občas schovávají ovce, nebo roste fíkovník nebo trnovec.

Pag je ostrov dlouhý a členitý, každá jeho část má svá specifika a svébytnou atmosféru. Mimořádná žena, básnířka Andriana Škunca, ostrovní čarodějnice, se kterou jsem se spřátelil a několikrát u ní na ostrově i bydlel, píše a fotí jen na Pagu a ostrov je jejím hlavním tématem. Troufnu si říct, že jí rozumím, i já mám na Pagu pocit, že všechno, co tam napíšu, se hned promění v báseň. Na Pagu nemůžu mluvit jinak než jazykem ostrova, očišťuje mě, léčí. Je tvrdý, neústupný, ostrý, často zraňující. Svou čistotou mi od první chvíle nastavuje zrcadlo. Člověk tam před sebou neuteče. Díky prvnímu výletu na kolech jsem měl možnost vidět hned napoprvé jeho mnohotvárnost a věděl jsem, na jaká místa se musím vrátit. A když jsem se pak už vracel, tak bez kola. Spoustu let jsem snil o tom, že se na ostrov přestěhuju; kdyby se to stalo, určitě by se mi stýskalo po mých dalších krajinách stejně, jako se mi jindy stýská po Pagu. Cítím ten stesk úplně fyzicky, a pokaždé, když se vrátím, mám pocit, že stejně zase odcházím. Na Pagu nemůžu být turistou, ale stejně tak tam nemůžu být doma. Jsem tam kusem vápence, který ohlazuje vítr, drolí se pomalu pod nápory vody a slunce a v jeho puklině roste sykavac, trnitá pupava, které se někdy také říká krasovlas.

Tohle jsou krajiny, ve kterých víc nejsem, než jsem, a tak mají pro mě až jakýsi mytický nádech. Vracím se k nim, potřebuju je a vím, že ta potřeba nikdy nezmizí, ale většinou už jsem jinde. V krajině, kterou zrovna objevuju, s níž každodenně srůstám. Je to Vysočina. A protože i Vysočina je rozlehlá a různorodá, sluší se upřesnit, že tou mojí krajinou je jih Vysočiny, který není tak dramatický jako jiné části, i když nadohled z kopcovitého reliéfu vystupuje nejvyšší hora celého kraje Javořice. Tohle je krajina, kam mě zavál osud, a není divu, protože i tady, stejně jako na Pagu, je pěkně větrno. S Vysočinou se sžívám centimetr po centimetru, krok za krokem, protože jinak to ani s těmi našimi dětmi nejde.

Od našeho domku a zahrádky na Náměstí hrdinů v Telči, od zdejší nádherné borovice a okolostojících habrů, od třešně na Sedláčkovic zahradě poznávám nový svět do všech směrů - podél úžasně se klikatící horní Dyje k Černiči a Dačicím, čarokrásnou a pokaždé jiným světlem zářící lipovou alejí k Vanovu a rybníku Pařezáku, od Nové Říše k Bohuslavicím a Červenému Hrádku. Na Vysočinu jsem přibyl v dramatické době, kdy její smrkové lesy začaly usychat. Jen při prvním seznamování jsem je ještě viděl zelené - ale po pár letech už se zelenají zase, jen jinými odstíny, aspoň tam, kde je nestihli vykácet. Jeřáby, lísky a břízy rostou doslova před očima, zmlazují se i jedle. Zánik nenastal, jen proměna, která dává naději, že fatalismus není na místě.

Věřím tomu. Hledám vysočinské pstruhy, které před osmdesáti lety proslavil už Zdeněk Šimek - už ale také tenkrát upozorňoval na to, že mnohé ze zdejších potoků mohou v létě vysychat. Učím se číst nové vody, které jsou hlubší a kalnější, než jaké jsem dosud znal. Hledám pro sebe nové opěrné body, všímám si remízků, kde na podzim trháme šípky a trnky, polních cest, božích muk, míst, kudy se po pláních prohání vítr a která jsou vidět jen v zimě, když je sníh. Vidím ustavičnou proměnu okolních planin, které zdobí každou chvíli květy jiných barev, hledám svá místa, kam chodit na hříbky, lišky a ryzce, mé zamilované ryzce. A protože jsem je našel, vím, že tady jsem doma.

Na Vysočině už jsem manžel a táta. Ale můžu tady také zmizet mezi zajíci, protože i zajíc jsem byl vždycky, a tady jich je konečně tolik, že potkat je není nic svátečního: ohledávám s nimi náš společný prostor, který ani za nic nechci opouštět, protože je v něm všechno, co potřebuju k životu.

Radek Štěpánek (1986) pochází z jihočeských Prachatic. Nyní je doma v Telči. Pracuje jako redaktor v pražském nakladatelství NLN, věnuje se i publicistice. Knižně debutoval sbírkou básní s názvem Soudný potok v roce 2010, od té doby vydal několik dalších básnických sbírek a bibliofilií.