VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hlavní sdělení článku J. Regendy Ty české rybníky jsou stříbro slité… anebo smaragdy? (Veronika 2/2024) je finanční. Autor říká, že v dnešní době se hospodaření na českých rybnících nevyplácí. A to přesto, že jsou přetížené živinami a tlačeny do produkčního módu do té míry, že již nejsou „stříbrem slitým“, ale spíše „smaragdy“ (tedy jsou zelené od vodního květu a neplní své mimoprodukční funkce ekologické ani rekreační). Pokud se nenajde cesta, jak je finančně podpořit, zaniknou. Než se k tomuto problému vyjádřím, zareaguji na některá obecnější, ideologická tvrzení, která se objevují ve zbytku článku, a to z pozice člověka, zaměřeného na kritickou a ekologickou ekonomii.

Nit, která se vine celým článkem, je chvála podnikání a orientace na zisk. Autor označuje „zisk“, resp. snahu „vyprodukovat víc, prodat víc, a tedy víc vydělat“ nikoliv za chamtivost, ale za „přirozenou touhu člověka mít se lépe, nemít hlad, mít prostředky na budování, změny, rozvoj…“, zkrátka za „přirozený motor pokroku“. Realita je ale méně černobílá. Zisková motivace má dvě tváře. Ano, na jedné straně může být velmi užitečná, nutit podnikatele nabídnout na trhu něco nového a uspokojovat tak lidské potřeby. Čeští rybáři se můžou snažit zvýšit přidanou hodnotu svých ryb tím, že navýší své zpracovatelské kapacity na produkci například rybích pomazánek. Nebo můžou snižovat zbytečné náklady, a tak vyrábět efektivněji. Tady už ale docházíme k zásadnímu problému, který přináší firemní orientace na zisk. Snižování nákladů může v řadě případů vést k tomu, že tyto náklady, třeba v nepeněžní podobě, zaplatí někdo jiný - lidé, příroda, budoucí generace. Říká se tomu externalizace nákladů. Je to vlastně jakési „přehození nákladů“ jinam, mimo účetnictví firmy.

Obrovské navýšení produkce ryb v českých rybnících (ve snaze navýšit ziskovost) bylo nepřímo zaplaceno lidmi (v rybnících je vodní květ, nelze se v nich koupat), i přírodou (nemůžou tam „kvákat žaby a kejhat husy“). Jinými slovy: Maximalizace produkce a úzce pojatá efektivnost výroby je vykoupena ztrátou mimoprodukčních funkcí rybníků. Samotný autor na toto naráží, když píše, že nikdo nechce platit za „kvákání žab a kejhání hus“ - bytostí, které jsou na rybnících závislé a které jejich eutrofizace ničí. Nepřímo tak poukazuje na odvrácenou stranu ekonomického systému, kde jediným kritériem prodejnosti výrobku je cena a kde firmy vzájemně soutěží, aby své náklady snížily, a často zároveň externalizovaly. Říká se tomu závod ke dnu. Nízká cena je pak vykoupena problémem někde jinde ve složitém eko-sociálním systému, v němž žijeme a jehož jsou firmy, ať chtějí či nechtějí, součástí.

To se děje i v mezinárodním měřítku. Desítky tisíc českých rybníků, extenzívní polykulturní chovy s tradicí bezmála tisíciletou, zůstávají navzdory své degradaci důležitou součástí naší kultury i krajiny. Mají význam pro retenci vody, pro mitigaci klimatické změny. Jsou krásné. Dalo by se tedy říct, že české rybníkářství produkuje i pozitivní externality: Za krásu, tradici, retenci vody, stejně jako za kvákání žab a kejhání hus, nikdo neplatí. Odrazí se ale v ceně kapra - extenzívní chovy jsou nákladnější, než intenzívní, které se praktikují leckde jinde. Nemluvíc o mořských rybách, které si každý levně koupí v supermarketu. Je s nimi spojena řada problémů, ať už se jedná o uhlíkovou stopu dopravy, mražení a balení, o nadměrný rybolov (například u některých druhů tuňáků), nebo o dopady chovů (ty třeba u lososů ohrožují i divoké populace). Tyto dopady nejsou zahrnuty v jejich ceně. Ryby z českých rybníků coby potravina tedy musí dnes konkurovat rybám z celého světa, z nichž mnohé jsou levnější proto, že se jejich producentům podařilo úspěšněji externalizovat své náklady.

Vraťme se k otázce na začátku: Jak řešit situaci, kdy se nevyplácí chov ryb v českých rybnících, navzdory tomu, že maximalizují svou produkci na úkor ostatních prvků eko-sociálních systémů, jichž jsou součástí? Podle autora „všichni nemůžeme být přisáti na nadité prso veřejných rozpočtů a grantů“. Lze tedy tušit, že speciálně od veřejné sféry si toho příliš neslibuje.

V jeho světě podnikatelé fungují jako ti, kdo „tvoří hodnoty“, jsou tedy tím „přirozeným motorem pokroku“. Kdežto veřejná sféra - obce, kraje, stát, tyto hodnoty pouze „přerozdělují“ a jsou tak na podnikatelích závislí. Už jsem ale zmínila, že podniky jsou systémem tlačeni k tomu, aby škody, které způsobují svou snahou o maximalizaci zisku, externalizovaly. Eko-sociální systém, tedy náš živoucí svět, tím nutně rozleptávají.

Veřejnou sféru pak můžeme chápat ne jako přerozdělovače materiálních hodnot, které vytvořil soukromý sektor, ale naopak jako strážce a tvůrce materiálních i nemateriálních hodnot našeho eko-sociálního systému. Patří sem vedle infrastruktur, bezpečnosti a školství i řada veřejných služeb, včetně zdravotnictví, péče o rodinu, péče o přírodu. Je paradox, že bez těchto hodnot by ani firmy nemohly fungovat.

Jinak řečeno: Stát, kraje, obce - zkrátka veřejná sféra je naší nadějí, že dokáže, ať už veřejnými politikami, legislativou, finančními nástroji či jinak, alespoň částečně uchovat drolící se sféru života, ohroženou závodem ke dnu mezi firmami, které jsou orientované pouze na zisk a které zároveň zjišťují, že ať se snaží snižovat své náklady sebevíc, stále to nestačí.

V případě českých rybníků to může znamenat, že veřejná sféra nabídne dotace, které zaplatí pozitivní externality, jež rybníky poskytují. (A pokud vím, toto se již děje, byť bohužel jen pro větší rybníky.) Mohlo by to znamenat, že mimoprodukční funkce rybníků zřetelněji zakotví v legislativě. Mohlo by to dokonce znamenat, že se zdaní dovezené rybí produkty, které se vyznačují extrémní externalizací sociálních a ekologických nákladů. To bychom ale museli přehodnotit víru ve volný trh, v jednoznačnou prospěšnost zisku, či ve stát jako něco, co pouze přerozděluje hodnoty, vytvořené podnikatelskou sférou. Nejen komunistická éra, i ta naše má svou ideologii, které někdy bezmyšlenkovitě podléháme.

Naďa Johanisová (1956) vystudovala hydrobiologii na UK. Zabývá se ekologickou ekonomií, zaměřuje se na kritické přístupy k ekonomickým dogmatům a na tzv. ekonomické alternativy, včetně družstevnictví a sociální solidární ekonomiky. Je autorkou několika knížek, např. Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem (2008, Stehlík) a Ekonomičtí disidenti (2014, Stehlík). Působí na FSS MU v Brně.