VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Před dvěma lety v čísle 4/2022 jsem se zamýšlel nad požáry v krajině, o jejich podstatě, zásadách a podobně. Článek byl delší a teoretický. Svůj text jsem doporučoval k přečtení pro lepší uvedení do problému. Nejmenovaná referentka mi ale odpověděla - je to moc dlouhé a není tam ten postup. Proto jsem se rozhodl k článku Oheň jako nástroj prevence a údržby krajiny napsat drobný apendix.

Pokud provádíme řízené vypalování, nemusí hlavním heslem být pořekadlo o dobrém sluhovi a špatném pánovi. Motivačním heslem je: účel světí prostředky. Víme, že při vypalování může dojít k úhynu živočichů, ale tomu bychom měli předcházet - třeba vhodným termínem provádění. Není nutné mít pětimetrové plameny, postačí pomalu se šířící oheň (a opět prevence - pokud budeme vypalovat za větru, bude nám to hořet víc, takže raději počkáme na bezvětří). Vždy je potřeba pamatovat na cíl, což je podpora stanoviště či konkrétních druhů. Rozhodně sem nepatří počiny typu: ať máme něco na Instagram, ať jsme zase v televizi.

Ještě jedno rčení se hodí zmínit - opatrnosti není nikdy nazbyt. Při vypalování musíme dbát o bezpečnost naši i majetků, což jsou louky, pole s kulturou, lesy, ale i budovy. Jakmile se nejedná o řízené vypalování a jde o neřízené vypalování, v takovém případě jde už o nebezpečný a rizikový jev, který opravdu ničí vše, včetně idejí a snah.

Co k tomu je potřeba všechno vědět:

Vypalovat nejde všechno. Daný biotop k tomu musí být (evolučně) uzpůsobený, a hlavně to musí být užitečné (cílené) opatření managementu chráněného území. Bez problémů lze vypalovat stepní lokality. Oheň je nevhodný v bukových lesích, kde přirozeně příliš nehoří. Úplně dobré není vypalovat v blízkosti skal, protože i menší ohýnek umí začernit kupříkladu bílé vápencové výchozy. Nežádoucí je rozdělávat oheň v místě, kde rostou nežádoucí pyrofity, druhy jako je akát nebo třtina křovištní, jejichž šíření je podporováno požáry.

Vypalovat bychom měli primárně bezlesí - jako jsou stepi, slaniska, mokřady, vřesoviště, louky, pastviny, meze, úhory. Lesní porosty nebo křoviny je sice žádoucí vypalovat, ale organizačně je to velice náročné a rizikové, požár se zde může šířit podzemní cestou přes kořeny a není jisté, kde se vyklube bratříček ohníčku v podobě doutnajícího pařezu.

Vypalování v krajině má smysl pouze na místech, kde je k tomu důvod, kde to má opodstatnění, smysl, a zejména legislativní podporu. Běžně je vypalování trávy zakázáno požárním zákonem. Na druhou stranu máme tu výjimku v zákoně o ochraně přírody a krajiny, kde se uvádí: je-li to nezbytné z důvodu zajištění péče o rostliny, živočichy, přírodní stanoviště, či pokud plán péče o zvláště chráněné území nebo zásady péče o národní park obsahuje vypalování porostů, je orgán ochrany přírody vypalování oprávněn provádět.

V plánu péče je potřeba jasně stanovit termín, kdy a jak se bude vypalovat. Prakticky jediným časem, kdy lze rozumně vypalovat, je zima, konkrétně v době mrazu (samozřejmě bez sněhu, jinak to hořet nebude). Vypalovat v jiný čas je nadmíru rizikové. Prakticky od března do října je v travním porostu, v rákosí či na vřesovištích živo - hnízdí zde spousty ptáků, probouzí se hmyz, přítomni jsou obratlovci od drobných ještěrek až po srnčata. V zimě naopak nic nehnízdí. Hmyz, který zimuje v zemi je ukrytý v hloubce, dostatečně izolovaný od ohně. Ale hlavně: vypalovat v létě není dobré především z důvodu hrozby vypuknutí neřízeného požáru.

Vypalujeme zásadně menší plošky. Rozměr může být od několika metrů čtverečných až po několik arů. Nikdy se nevypaluje celá plocha; např. na jednom hektaru vytvoříme na různých místech čtyři pětiarové plošky. Díky tomu budeme mít oheň více pod kontrolou a bude menší případný úhyn živočichů.

Před vypalováním je dobré plochu upravit - ať už aktivně, nebo pasivně. Buď kolem plochy, kterou budeme vypalovat, vysečeme ochranný pás, nebo vybíráme místa, která jsou už obsekaná po sečení. Alternativou je pás kolem vypalovaných plošek zorat. Důvodem toho všeho je zmírnit nebezpečí úniku ohně do okolí. Důležité je plošky projít a vyhnat z nich co nejvíce živočichů.

Pro vypalování musíme mít nachystáno základní vybavení. Tím prvním jsou alespoň tři přenosné hasicí přístroje (dva taktické a jeden záložní). Nejlepší je vodní přístroj, použít lze i přístroj pěnový. Práškové, sněhové nebo halogenové není vhodné používat. Dalším nástrojem je požární tlumice (fire flapper), což je hadr nebo několik nehořlavých lamel na násadě, kterým se dusí plameny. Použít lze i třeba širokou lopatu. Někdy se používají McLeodovy hrábě (rakehoe), kde na jedné straně nářadí jsou hrábě s hrubými hroty a na druhé je motyka. Používat lze i sekeromotyku (mattock, pulaski tool).

Minimum lidí účastnících se vypalování jsou čtyři - z každé světové strany jeden člověk. Nepsané pravidlo zní, že na každých deset metrů čtverečných by měla být jedna hlídka vybavená tlumicí nebo lopatou; ve své blízkosti by měla mít hlídka hasicí přístroj. Už proto se vypalují menší plochy, aby nemusel být přítomen autobus lidí a paleta minimaxů. Důležité je, aby byl každý člověk ve střehu a věděl, proč se zásah provádí a co dělat v případě nejhoršího. Neméně důležitým vybavením je mobilní telefon, kterým je možné přivolat eventuální pomoc hasičů - tísňová linka 150.

Samotné zapálení probíhá mnoha způsoby. Profesionálové používají speciální kahan (driptorch), který je naplněn směsí benzínu a nafty. Používat se dají i louče nebo plynové plamenomety. Nejlepší je zapálit celou linii, aby oheň pomalu postupoval jako pomyslná „stěrka“. Zapalovat lze i z rohu. Místo zapálení se vybírá vždy proti směru větru, pokud trochu fouká. Někdy se dělá i tzv. protipožár (back fire), kdy se zapálí oheň na liniích nebo v rozích proti sobě. Když se ohně setkají (tzv. black line), ustanou, protože už nemá co hořet, a samy se zadusí nedostatkem kyslíku. Řízený oheň (controlled burn) musí optimálně „prosvištět“ nad povrchem a spálit pouze stařinu (uschlou trávu nebo vřes). Neděje se žádný rozsáhlý požár. Diametrálně odlišné je pálení klestu na stabilním ohništi, kde žár proniká hluboko pod zem a někdy způsobuje až „zcihlovatění“ půdy. Jiným případem je oheň v lese, kde je velké množství paliva, které požár umocňuje a dělá ho nekontrolovatelným.

Nikdy se nezapaluje více plošek najednou. Až po vypálení jedné plochy se jde teprve na další, a to ve chvíli, kdy už nevidíme plameny. Po ukončení vypalování musí zůstat na místě ještě minimálně dvě až tři hodiny hlídka.

Na závěr je potřeba napsat asi tu nejzásadnější věc. Každému vypalování musí dát zelenou orgán ochrany přírody (krajské úřady, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, správy národních parků). Nemůže to být jen na dobré slovo, souhlas, resp. vyjádření musí být vždy písemné. Od začátku je nezbytné, aby bylo vypalování porostů, jak tento institut nazývá zákon o požární ochraně, nahlášeno místně příslušnému Hasičskému záchrannému sboru ČR, který určí podrobnější podmínky a zároveň zajistí podle vyhodnocení situace případnou přítomnost hasičské jednotky.