|
Vstup pro předplatitele: |
Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst
V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo
Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti
(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991)
Ani umělec se neobejde bez lesa a vyhledává ho dnes možná ještě intenzivněji než dřív. K tématu lesa se Vít Ondráček dopracoval bez environmentálního školení, poznával les jako poutník po české krajině dlouhá léta. Se svou ženou Janou, kdykoliv je to možné, mizí v krajině, toulají se světem, šlapou po zemi, což je zkušenost nenahraditelná. Ondráčkovi jako by nebrali na vědomí vymoženosti civilizace a moderní technologie, nejezdí autem a internetu se raději vyhýbají.
Vít miluje klasickou poštovní korespondenci, vede si rukopisné kroniky a deníky. Kdo ví, snad sepisuje zprávu o stavu světa pro příští generace. Dnes bychom asi nad zápisky zbytečně kroutili hlavou a považovali Vítka Ondráčka za podivína. Jenže takovými „podivíny“ byli kdysi Josef Váchal, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník či Vladimír Holub. Vít Ondráček je povahou solitér, je svůj a jiný být ani nemůže, do konceptuálních kategorií nezapadá.
Ondráčkovi bydlí v Kunštátu (Kunststadtu!), městečku básníků, literátů a umělců. Zde zakotvili a nalezli poetické útočiště v bývalé šatlavě. Tady se tedy nachází první Ondráčkův ateliér, ten druhý je, dá se říci, v lese. Z kamenného ateliéru vyráží Ondráček do plenéru jako barbizonci, milovníci starých stromů. Ondráček se chová přirozeně ekologicky, sbírá v lese klestí na topení, a má-li štěstí, najde i houby. Cestou posbírá i zajímavé artefakty, kusy krabaté kůry stromů, kousky dřeva se stopami brouků dřevožroutů. Nasbíraný materiál se po návratu z lesa „zhodnotí“ při grafické práci.
S jistou ironií nazývá Ondráček tento způsob krajinaření a paběrkování v lese „školou Julia Mařáka po 120 letech“. Podstatný rozdíl zde ovšem je, Mařák maloval zákoutí ještě svěžího lesa, Ondráček sbírá fragmenty lesa masivně poškozeného kůrovcem. Sbírá to, co zbývá, a doufá v obnovu lesa, ať už s lidskou pomocí či silou přírody. V Ondráčkově lesní grafice je cosi váchalovsky urputného. Věří v dovednost rukou, tak jako poutník věří v inteligenci nohou. Hledá skryté možnosti a hodnoty přírodního materiálu, který vydává konkrétní svědectví o tom, co jest. Tak mluví otisky, samoznaky, hieroglyfy existence, stély lesa…
Vít Ondráček se už nezmění, dělá to, co považuje za pravdivé a poctivé. Nechce nás ani sebe zklamat, neboť umění považuje za osudový příběh. Lesní grafika je jistý závazek.
Josef Kroutvor
Více o malíři a jeho tvorbě viz vitondracek.cz.