Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Doporučujeme ke čtení

Zpracovávám rád každé zadání, protože nejsou nezajímavá témata…

Pavel Dvorský, č. 1/2025, str. 23, pro předplatitele

Kšefty nám bezostyšně ničí přírodu a krajinu

Hynek Skořepa, č. 1/2025, str. 32

Jurkovičovy válečné hřbitovy

Václav Štěpánek, č. 1/2025, str. 7, pro předplatitele

Ptačí lokalita Ústřední hřbitov v Brně

Karel Hudec († 10. 11. 2017), č. 1/2025, str. 14, pro předplatitele

Třikrát pár slov k Tragikomedii ochrany přírody Tomáše Grima

č. 1/2025, str. 36

Miesta stretnutí

Denisa Halajová, č. 1/2025, str. 16, pro předplatitele

Staré cintoríny ako súčasť historických štruktúr krajiny

Mikuláš Huba, č. 1/2025, str. 2, pro předplatitele

Tragikomedie ochrany přírody

Tomáš Grim, č. 4/2024, s. 2-5

Třikrát pár slov k Tragikomedii ochrany přírody Tomáše Grima

č. 1/2025, str. 36

Dostat pořádný kartáč není na škodu

Pavel Pechoušek, Vilém Jurek, č. 4/2024, s. 10-12

Reportáž opožděná o třicet pět let

Václav Štěpánek, č. 4/2024, s. 34-37

Odkaz Josefa Vavrouška je dnes dvojnásobne aktuálny

Mikuláš Huba, č. 3/2024, s. 28-31

Nová chráněná území v Brně

Vilém Jurek, č. 2/2024, s. 32-33

Sběrač klestí, hub a grafického materiálu


Josef Kroutvor, č. 4/2024, s. 44

Ani umělec se neobejde bez lesa a vyhledává ho dnes možná ještě intenzivněji než dřív. K tématu lesa se Vít Ondráček dopracoval bez environmentálního školení, poznával les jako poutník po české krajině dlouhá léta. Se svou ženou Janou, kdykoliv je to možné, mizí v krajině, toulají se světem, šlapou po zemi, což je zkušenost nenahraditelná. Ondráčkovi jako by nebrali na vědomí vymoženosti civilizace a moderní technologie, nejezdí autem a internetu se raději vyhýbají.

Vít miluje klasickou poštovní korespondenci, vede si rukopisné kroniky a deníky. Kdo ví, snad sepisuje zprávu o stavu světa pro příští generace. Dnes bychom asi nad zápisky zbytečně kroutili hlavou a považovali Vítka Ondráčka za podivína. Jenže takovými „podivíny“ byli kdysi Josef Váchal, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník či Vladimír Holub. Vít Ondráček je povahou solitér, je svůj a jiný být ani nemůže, do konceptuálních kategorií nezapadá.

Ondráčkovi bydlí v Kunštátu (Kunststadtu!), městečku básníků, literátů a umělců. Zde zakotvili a nalezli poetické útočiště v bývalé šatlavě. Tady se tedy nachází první Ondráčkův ateliér, ten druhý je, dá se říci, v lese. Z kamenného ateliéru vyráží Ondráček do plenéru jako barbizonci, milovníci starých stromů. Ondráček se chová přirozeně ekologicky, sbírá v lese klestí na topení, a má-li štěstí, najde i houby. Cestou posbírá i zajímavé artefakty, kusy krabaté kůry stromů, kousky dřeva se stopami brouků dřevožroutů. Nasbíraný materiál se po návratu z lesa „zhodnotí“ při grafické práci.

S jistou ironií nazývá Ondráček tento způsob krajinaření a paběrkování v lese „školou Julia Mařáka po 120 letech“. Podstatný rozdíl zde ovšem je, Mařák maloval zákoutí ještě svěžího lesa, Ondráček sbírá fragmenty lesa masivně poškozeného kůrovcem. Sbírá to, co zbývá, a doufá v obnovu lesa, ať už s lidskou pomocí či silou přírody. V Ondráčkově lesní grafice je cosi váchalovsky urputného. Věří v dovednost rukou, tak jako poutník věří v inteligenci nohou. Hledá skryté možnosti a hodnoty přírodního materiálu, který vydává konkrétní svědectví o tom, co jest. Tak mluví otisky, samoznaky, hieroglyfy existence, stély lesa…

Vít Ondráček se už nezmění, dělá to, co považuje za pravdivé a poctivé. Nechce nás ani sebe zklamat, neboť umění považuje za osudový příběh. Lesní grafika je jistý závazek.

Josef Kroutvor


Více o malíři a jeho tvorbě viz vitondracek.cz.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu