|
Vstup pro předplatitele: |
Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…
(František Schildberger)
Ani umělec se neobejde bez lesa a vyhledává ho dnes možná ještě intenzivněji než dřív. K tématu lesa se Vít Ondráček dopracoval bez environmentálního školení, poznával les jako poutník po české krajině dlouhá léta. Se svou ženou Janou, kdykoliv je to možné, mizí v krajině, toulají se světem, šlapou po zemi, což je zkušenost nenahraditelná. Ondráčkovi jako by nebrali na vědomí vymoženosti civilizace a moderní technologie, nejezdí autem a internetu se raději vyhýbají.
Vít miluje klasickou poštovní korespondenci, vede si rukopisné kroniky a deníky. Kdo ví, snad sepisuje zprávu o stavu světa pro příští generace. Dnes bychom asi nad zápisky zbytečně kroutili hlavou a považovali Vítka Ondráčka za podivína. Jenže takovými „podivíny“ byli kdysi Josef Váchal, Bohuslav Reynek, Vladimír Boudník či Vladimír Holub. Vít Ondráček je povahou solitér, je svůj a jiný být ani nemůže, do konceptuálních kategorií nezapadá.
Ondráčkovi bydlí v Kunštátu (Kunststadtu!), městečku básníků, literátů a umělců. Zde zakotvili a nalezli poetické útočiště v bývalé šatlavě. Tady se tedy nachází první Ondráčkův ateliér, ten druhý je, dá se říci, v lese. Z kamenného ateliéru vyráží Ondráček do plenéru jako barbizonci, milovníci starých stromů. Ondráček se chová přirozeně ekologicky, sbírá v lese klestí na topení, a má-li štěstí, najde i houby. Cestou posbírá i zajímavé artefakty, kusy krabaté kůry stromů, kousky dřeva se stopami brouků dřevožroutů. Nasbíraný materiál se po návratu z lesa „zhodnotí“ při grafické práci.
S jistou ironií nazývá Ondráček tento způsob krajinaření a paběrkování v lese „školou Julia Mařáka po 120 letech“. Podstatný rozdíl zde ovšem je, Mařák maloval zákoutí ještě svěžího lesa, Ondráček sbírá fragmenty lesa masivně poškozeného kůrovcem. Sbírá to, co zbývá, a doufá v obnovu lesa, ať už s lidskou pomocí či silou přírody. V Ondráčkově lesní grafice je cosi váchalovsky urputného. Věří v dovednost rukou, tak jako poutník věří v inteligenci nohou. Hledá skryté možnosti a hodnoty přírodního materiálu, který vydává konkrétní svědectví o tom, co jest. Tak mluví otisky, samoznaky, hieroglyfy existence, stély lesa…
Vít Ondráček se už nezmění, dělá to, co považuje za pravdivé a poctivé. Nechce nás ani sebe zklamat, neboť umění považuje za osudový příběh. Lesní grafika je jistý závazek.
Josef Kroutvor
Více o malíři a jeho tvorbě viz vitondracek.cz.